Vladimír Babula - Přátelé z Hadonoše

„A co tu bude nová četa dělat?“ rozhořčovala se opět dívka ve skafandru. „Na všechno stačíme sami — a ještě nám zbývá dost času na zábavu. Já jsem proti. Když jsme si kaši navařili, tak si ji sníme.“

„Olgo, Olgo, je vidět že má lékař pravdu, poněkud jsi předrážděná,“ umírňoval dívku muž z vedlejšího pracoviště. „S návrhem akademika Scheinera je možno souhlasit, co říkáte, přátelé?“

Všichni mlčky přikývli.

Alena Svozilová se zasmála:

„Jak se ten náš svět kulatý změnil. Dříve byla práce nuceným zlem, nezbytným k udržení holé existence. A dnes? Člověk aby lidi z práce honil, jinak zapomenou i na své zdraví…“

Umělá oběžnice ‚Libuše‘ se koupe v plné záři Slunce. Přes to, že uhání prostorem obrovskou rychlostí osm kilometrů za vteřinu, jejím obyvatelům se chvílemi zdá, že nehybně stojí na jednom místě. Země dole je z velké části zahalena do mračen a mlh — a hvězdy kol dokola připomínají spíše žárovky přišroubované na ebenovou desku než žhavá tělesa věčně kolotající vesmírem. Ve vzduchoprázdném prostoru ani nebliknou. Také Slunce se tváří docela mírumilovně, zubatou zelenavou koronou něžně hladí uzounký srpek Měsíce.

K tisícům světel věčné noci přibylo další. Na hlavní observatoři se rozžehlo oslnivé červené světlo. Celou oběžnici, připomínající kolo gigantické motorky, zbarvilo do ruda.

Brzy nato se na hvězdné obloze zalesklo raketové letadlo. Spirálou obletělo umělé těleso a přistálo na nevelké ploše. Sotva dosedlo, zamířilo do otevřených vrat vysoké haly s průhlednou střechou. Tam již byli cestující očekáváni několika lidmi ve skafandrech.

„Vše je připraveno, soudružko Bartošová, s pokusy můžete začít ihned,“ hlásil jeden z nich. „Jsme vám plně k disposici.“

„A paprsky zero?“ zeptala se lékařka.

„Přibližně v sedm hodin dostoupí záření vrcholu. Je právě šest hodin dvacet pět minut našeho času,“ podíval se na hodinky.

Doktorka Bartošová, provázená svým asistentem Kryštofem Lipskim, doktorem Lykurgem a pracovníky observatoře, vstoupila do moderně vybavené laboratoře. Z kufříku vyndala část skafandru a podala ho Kryštofovi:

„Nejprve to zkusíme s kosmickým zářením. Je daleko intensivnější, nepotřebuje tak dlouhou exposici.“

„Počkejte,“ vykřikl Lykurgos, když zpozoroval, že Kryštof bere nůžky, aby ustřihl kousek skafandru.

Všichni se na Lykurga podívali udiveně.

„Co se stalo? Čeho se bojíte?“ zeptal se Kryštof, když se probral z překvapení.

„Nezlobte se, že jsem vás tak polekal,“ omlouval se Lykurgos. „Vzpomněl jsem si — nevím proč — na nešťastný pobyt McHardyho v mém horském sídle. Přátelé z Hadonoše často pracují s antihmotou. Možná že také jejich skafandry jsou vyrobeny z antihmoty.“

„Určitě nejsou, můžete být klidní, usmála se doktorka Bartošová. „Předně by nás na to přátelé z Hadonoše upozornili, dobře vědí, že antihmota je v našem prostředí nebezpečnou výbušninou. Za druhé jsem hned před prvním pokusem v laboratořích akademie skafandry důkladně prohlédla. Nenalezla jsem v nich jediného isolujícího aparátu. Bez nich, jak jistě uznáte, by antihmota vybuchla při prvním setkání s positivní hmotou.

A za třetí — hmotu, z které je skafandr vyroben, jsme prozkoumali dokonale. Mohu vám posloužit přesným chemickým vzorcem. Jen klidně ustřihněte kus látky, Kryštofe, a vložte ho do kasety.“

Výsledek první zkoušky byl pro všechny opravdu překvapující: skafandry přátel z Hadonoše propouštěly kosmické paprsky.

„Nejde mi to stále do hlavy,“ divila se doktorka Bartošová. „Připravte zatím zkoušku na paprsky zero, výsledek první zkoušky oznámím zatím Světové akademii.“

Sotva se president akademie objevil na obrazovce televisního telefonu, zvolal: „Hlásíte se jako na zavolanou, soudružko Bartošová, volám vás právě z druhého aparátu.

Okamžitě se vraťte na Zemi, na ostrově Čiovo zemřel další přítel z Hadonoše. Akademik Tarabkin se pokusí o oživení. Máte mu asistovat při operaci.“

„Tedy opět,“ vydechla lékařka. „Strašné… Okamžitě se vracím — přímo na Čiovo…“

V laboratoři sdělila smutnou zprávu a požádala vědce, aby dokončili pokus s paprsky zero.

Za chvíli nato odlepilo se stříbrné raketové letadlo od umělé oběžnice. Na obloze nakreslilo oranžový oblouk a zmizelo v temnotách…

Na břehu zálivu Saldon čekal již doktorku Bartošovou inženýr Babin.

„Pospěšte si, akademik Tarabkin již operuje.“

„Jak dlouho? Myslím — kdy začala operace,“ vydechla lékařka.

„Před dvaceti minutami, doufám, že ještě není pozdě. Akademik Tarabkin je přece kapacita,“ řekl mladý muž dětinsky. Aniž si to uvědomil, uchopil lékařku za ruku a táhl ji za sebou.

Usmála se shovívavě. Najednou se jí zdálo, že se vrátila do svých mladých let. Srdce se rozbušilo volněji. Nikdy přece není tak zle, aby nemohlo být hůře. Skutečně — akademik Tarabkin je kapacita. Oživil Seversona, který spal v ledovci téměř sto let. Oživí i přítele z Hadonoše…

Teprve v předsíni operačního sálu si znovu uvědomila vážnost situace. Rychle si navlékla skafandr a vstoupila do spojovací kabiny. Operační sál byl totiž vyplněn plynem dýchatelným pouze hostům z vesmíru.

Na dveřích se rozsvítilo modré světlo.

Vstoupila dovnitř.

Akademik Tarabkin se právě skláněl nad tělem zesnulého. Když spatřil lékařku, trpce se usmál:

„Marné, všechno marné… Na chvíli se mi podařilo oživit činnost srdce. Dokonce i plíce se vzpamatovaly. A teď je konec — skutečně konec…“

„Přišla jsem pozdě…“ zašeptala lékařka a bezvládně si sedla do křesla.

Tělo mrtvého bylo ihned naloženo do letadla, které odlétlo k mezihvězdnému letadlu přátel z Hadonoše.

„Tisíc vodíkových mlhovin a čtyři galaxie na přívažek, probuďte se konečně, soudružko Bartošová,“ rozčiloval se inženýr Fratev nad spící lékařkou. „Dal vám snad někdo uspávací prášek nebo co?“

Lékařka se konečně probrala a překvapeně si prohlížela nečekaného návštěvníka.

„Nezlobte se, že jsem vnikl do vašeho pokoje a okrádám vás o zasloužený spánek. Ale — ať jsem Lalande 21/85, jestli vás tato zpráva nepotěší. Přítel z Hadonoše, který dnes zemřel na ostrově Čiovo, žije…“

„Ži-je? Jak to?“ vykoktala doktorka Bartošová.

„Prostě žije. Probudil se už během letu, asi devadesát kilometrů nad Zemí…“

Lékařka vyskočila s pohovky a uchopila inženýra za rameno:

„Opakujte mi to ještě jednou. Žije?“

„Ano, žije. Či snad mě neslyšíte dobře?“

„Jak to? Tarabkin přece zůstal na ostrově.“

„Nevím, zbytečně se mne ptáte. Prostě žije — a to je to hlavní. Nemáte z toho radost?“

„Zavolejte prosím umělou oběžnici Libuši — chtěla bych mluvit s Kryštofem — Kryštofem Lipskim, mým asistentem…“

„Prosím, jak si přejete, ale upozorňuji vás, že je to celkem zbytečné…“

„Prosím vás o to snažně…“

„Nuže dobrá. Vaše přání je mi rozkazem. Vím dobře, nač se ho chcete zeptat — a znám také jeho odpověď.“

„Jak to myslíte? Proč mě stále na něco upozorňujete? Spala jsem snad tak dlouze, že se všechno od základů změnilo?“

Inženýr Fratev se pohodlně usadil do křesla a založil si ruce: