„Žel, doktorka Bartošová je u podobného případu na stavbě výzkumného ústavu prostupné hmoty v Martině. I tam nečekaně zemřeli dva přátelé z Hadonoše. Prozatím zastavte všechny práce. Okamžitě vám pošleme lékaře a průzkumníky.“
„A jak to vypadá na stavbách na Měsíci?“ zeptal se stísněným hlasem.
„Zatím vše v pořádku, jsme s nimi v neustálém spojeni.“
Těla zemřelých přátel byla převezena do obrovského mezihvězdného letadla, které nyní kotvilo asi třicet kilometrů nad měsíčním povrchem.
Na pitvu byli přizváni nejlepší odborníci Světové akademie. Všechno úsilí však bylo marné; příčinu smrti neobjevili ani lékaři z Hadonoše ani naši odborníci.
Zpráva o dalším úmrtí muže ve skafandru zastihla vědce ještě v letadle, kterým se vraceli na Zemi. Tentokrát došlo k neštěstí přímo v hlavní budově akademie, kde hostovalo několik přátel z Hadonoše.
„Je to strašné,“ zabořila doktorka Bartošová hlavu do dlaní. „Naši hosté umírají — a my jsme zatím bezmocní. Vždyť každý hostitel ručí za svého hosta… Kdybychom alespoň znali organismus neznámých lidí… Smrt je zasáhla v nejrůznějším prostředí a téměř ve stejný okamžik. Jak je to možné? Mají snad na naší Zemi špatné podmínky k životu?“
„Tomu nevěřím,“ zavrtěl hlavou doktor Lykurgos. „Žijí přece v dokonalé isolaci od našeho prostředí — ve svých skafandrech. Ptal jsem se jich, zda během putování vesmírem některý z nich zemřel. Nikdo…“
„Počkejte, teď mi něco napadlo,“ přerušila ho doktorka Bartošová. „Zmínil jste se o jejich skafandrech. Jsou opravdu tak dobrou isolací? Neproniká jimi některá z látek, vyskytujících se u nás na Zemi? Okamžitě to musíme vyzkoušet. Nařiďte pilotovi, aby se vrátil k mezihvězdnému letadlu Hadonošů, vyžádáme si jeden ze skafandrů po zesnulém.“
„Neukvapujte se, milá přítelkyně. Nejprve je nutno věc důkladně promyslit. Dejme tomu, že máte pravdu. Pak ovšem bychom museli při pitvě naleznout alespoň stopy po této látce. A ty jsme, jak víte, nenalezli. Příčinu smrti bych hledal někde jinde, docela jinde…“
Doktor Lykurgos zaváhal.
„Nuže? Neztrácejte čas, škoda každé minuty. Přátelé z Hadonoše jsou v nebezpečí. Kde byste hledal příčinu smrti?“ pobízela ho netrpělivě lékařka.
„V lidech.“
„V lidech?“ zvolala Bartošová překvapeně. „Co tím myslíte? Domníváte se snad, že jde o zločin? Vyloučeno. Kdo by tu mohl být vrahem? A proč by vraždil? Nesmysl…“
„Vrahem může být stejně tak obyvatel Země jako někdo z našich hostí. Na Zemi je to možná poslední šílenec z Bratrstva silné ruky — a u nich třeba nějaký mstitel. Všechno na světě je možné.“
„Vaši ‚geniální‘ domněnku oznámíme presidiu akademie. V každém případě se však vrátíme nahoru pro skafandr…“
Vysoko nad měsíčním povrchem se vznáší podivné těleso. Je to vlastně jenom kovová kostra obrovské koule, v jejímž středu je upevněna daleko menší koule — kabina pracovníků na novém mezihvězdném letadle.
Navrátil stojí u okna kabiny a nervosně poťukává prsty na sklo. Dívá se na lidi ve skafandrech, kteří k hlavní konstrukci připevňují první pláty zevní stěny letadla. Zbaveni tíže volně plují ve vzduchoprázdném prostoru.
Výhled z koule je opravdu nezvyklý. Na jedné straně se prohýbá krátery posetá měsíční krajina — a všude září hvězdy. Uprostřed nich pluje Slunce se zelenavou koronou, kousek od něj do mlh zahalená Země.
„Proč nespíte?“ zeptal se Navrátila inženýr Severson, který ležel připoután na pohovce. „Odpočiňte si ještě, za dvě hodiny nám sem přisunou další díly, práce bude dost.“
„Nemohu dnes spát, přemýšlím o přátelích z Hadonoše. Obdivuji je. Jak jsou stateční a obětaví! Ztratili již devět svých kamarádů, záhadná smrt na ně číhá na každém kroku — a přece pokračují v práci na našich stavbách. Hned po úmrtí prvních kamarádů mohli se s námi rozloučit a odlétnout do bezpečnějších míst vesmíru. A oni zatím pracují s dvojnásobným úsilím. Žádný neví, kdy ho skosí smrt. Strašné…“
„Pevně věřím, že nebezpečí minulo,“ oddychl si zhluboka Severson. „Šest týdnů nedošlo již k žádnému neštěstí…“
Na televisním telefonu zablikalo červené světlo.
„Soudruhu Navrátile, musím vám sdělit smutnou zprávu,“ řekla tiše dívka na obrazovce. „Na stavbě v Martině zemřeli další dva přátelé z Hadonoše, na ostrově Čiovo jeden…“
„Zatracený život,“ chytl se Severson za hlavu. „Smrt řádí, kde si zamane a my se na to díváme bezmocně. Poslyšte, Navrátile, teď mi něco napadlo: Přátelé z Hadonoše umírají jenom dole na Zemi. Na Měsíci ani zde na montáži letadla se žádnému z nich nic nestalo…“
„Máte pravdu, teď teprve jsem si to uvědomil. Soudružko, spojte mě s presidentem akademie.“
„Ano, k témuž závěru jsme právě dospěli i my,“ souhlasil president se Seversonovou připomínkou. „Ihned požádáme naše hosty, aby se zatím ve svém zájmu usídlili v našich budovách na Měsíci. Práce na stavbách mohou řídit pomocí televise…“
Do kanceláře presidenta Světové akademie vstoupil statný muž s dlouhým prošedivělým plnovousem.
„Buďte nám vítán, soudruhu Tarabkine,“ uvítal příchozího president. „Jsme tedy všichni, můžeme začít.
Akademik Tarabkin si přisedl ke stolu, u kterého seděla doktorka Bartošová, Lykurgos a několik dalších vědců — slavných bojovníků se smrtí a stářím.
„Jistě vám nemusím dlouho vysvětlovat, proč jsem vás zavolal,“ rozhlédl se president po přítomných. „Po odchodu většiny přátel na Měsíc se zdá, že záhadná smrt je zažehnána. Nejsem sice pověrčivý, ale pro jistotu zaklepu na dřevo,“ usmál se sotva znatelně.
„V každém případě musíme být neustále ve střehu. Čert nikdy nespí, říká se. Doufejme, že těm několika přátelům z Hadonoše, kteří ještě zůstali na Zemi, se nepřihodí nic nemilého.
Stále nemohu pochopit, jak je to možné: smrt pronásleduje naše přátele opravdu jenom u nás na Zemi. Na Měsíci se jim na hony vyhýbá… Žádal jsem velitele výpravy z Hadonoše, aby i zbývající pracovníky přemístil na Měsíc, ale on to odmítl. Tvrdil mi, že jsou na stavbách nutní. Přihlásili se prý dobrovolně, neutečou z boje jako zbabělci. Namítal jsem, že vyhnout se zákeřné smrti není zbabělost, že se nedá bojovat s nepřítelem, kterého neznáme, ale velitel trval na svém.
A jak to vypadá se skafandry?“ obrátil se k doktorce Bartošové.
Skafandry našich přátel mají podobné vlastnosti jako naše. Nepropouští žádnou tekutinu ani plyn, nepůsobí na ně ani lučavka královská.“
„A jak reagují na paprsky?“ Sluneční záření nepropouštějí vůbec, včetně ultrafialových a infračervených paprsků. Stejně se chovají k paprskům gama i k radiovlnám. Nemohu pochopit, kudy pronikla smrt, když skafandr je dokonalým isolátorem.“
„A co kosmické záření — a paprsky zero?“ zeptal se president.
Lykurgos se na něho podíval nechápavě:
„To nemyslíte vážně?… Předpokládali jsme, že tak jako každý kosmický skafandr, chrání tyto skafandry své uživatele především před jakýmkoliv kosmickým zářením. Ostatně — na Měsíci je kosmické záření daleko intensivnější než na Zemi. A co teprve hluboko ve vesmíru. A přece — na Měsíci ani nikde jinde mimo Zemi nezemřel jediný z našich přátel.“
Читать дальше