Vladimír Babula - Přátelé z Hadonoše

„Nicméně bych to s kosmickými paprsky zkusil. Když už, tak už, každý výzkum se má dotáhnout až do konce. Je třeba vyčerpat všechny možnosti, nesmíme zůstat v půli cesty.

A jak jste daleko vy, soudruhu Tarabkine?“

„Jde to pomalu, krůček za krůčkem. Připadám si jako žák první obecné, kterému universitní profesor přednáší anatomii latinsky. Organismus našich přátel je hodně odlišný, především srdce, zažívací orgány a plíce. A právě na těchto orgánech je přece oživování závislé. Tak na příklad žaludek našich přátel je dokonce schopen proměňovat anorganické látky v organické. Naši přátelé nejsou tedy tak závislí na rostlinách jako my.

Prozatím jsem důkladně prostudoval jedině krevní oběh a doufám, že jsem pochopil jeho zákonitost.“

„Lékaři z Hadonoše se zajímali o vaši práci, často jste s nimi hovořil o svých zkušenostech. Co soudíte o úrovni lékařství našich hostů?“ zeptala se doktorka Bartošová.

„Příliš málo toho o nich vím, než abych mohl pronést soud. Ani jsem je pořádně neviděl při práci. Jediné, co o nich mohu říci, je to, že problém oživování lidí dosud nevyřešili. Sami mi to totiž prozradili. V minulosti byli daleko méně pronásledováni nemocemi, proto také se u nich lékařská věda nevyvinula tak jako u nás.“

„Rozeznávají klinickou smrt od biologické?“

„Pokud jsme si dobře rozuměli, tak ne.“

„Celkem se dá tedy říci, že výsledky našeho bádání jsou opravdu skromné,“ poznamenal president tiše. „Je to sice pochopitelné, ale nicméně smutné. Proti záhadné smrti jsme zatím bezmocní. Nezbývá nám než doufat, že do skončení staveb se už nic nepříjemného nepřihodí.“

„To znamená žít ještě celých čtrnáct dní v nejistotě,“ dodala doktorka Bartošová. „Jak pokračují práce na stavbě letadla?“

„Rychleji, než jsme předpokládali. Naši přátelé z Hadonoše pracují s nevídanou obětavostí. Také na Čiovu a v Martině budou stavby dokončeny dřív, než bylo plánováno. Nejpozději za dvanáct dní mohou mezihvězdná letadla startovat. Ostatně — můžeme se o tom přesvědčit na vlastní oči v ústřední televisní centrále…“

President zavedl hosty do dlouhé chodby, která spojovala řadu pozorovacích kabin. Na dveřích každé kabiny byla kromě čísla malá kontrolní obrazovka, která prozrazovala, jaký program může pozorovatel sledovat uvnitř. Tytéž obrazovky byly umístěny také na velké rozvodné desce hlavního televisního dispečera. V těchto místech byl prostě soustředěn život celé zeměkoule.

Na dveřích, do kterých vědci vstoupili, zářilo devět obrazovek najednou. Také pozorovací kabina byla poněkud jinak zařízena než ostatní. Čelní stěnu zakrývalo velké promítací plátno. Proti promítací ploše stálo křeslo s obloukovitým pultem, na němž bylo několik spínačů, televisní telefon a stejný počet obrazovek, jako na dveřích kabiny.

Dívka, která seděla u pultu, pozdravila se s presidentem a uvítala hosty. Na promítací ploše se právě objevil celkový záběr obrovského mezihvězdného letadla, které i se svými tvůrci plulo vysoko nad měsíčním povrchem.

„V této kabině zachycujeme televisní spojení budovatelů mezihvězdného letadla se Světovou akademií i s našimi přáteli z Hadonoše,“ vysvětloval president. „Události na stavbě letadla sleduje teď s námi současně akademik Chotěnkov, doktor Zajac, velitel výpravy z Hadonoše a mnoho dalších odborníků. Zároveň máme možnost sledovat spojení mezi jednotlivými pracovníky uvnitř letadla.“

„Vy také řídíte stavbu letadla, Alenko?“ usmál se akademik Tarabkin na mladou ženu za pultem.

„Nepochybuji, že by to soudružka Svozilová dokázala,“ ujal se dívky president. „Má za sebou dokonalý křest z Kvarty. Ale dnes tu naše Alenka není služebně. Představte si — tráví tu u nás svoji dovolenou. Ne, nedivte se, skutečně je tomu tak. Vrátila se opět ke své dávné vášni: pracuje na nové velké reportáži. Později ji chce přepracovat na román. Bude to vlastně pokračování jejího prvního románu o Seversonovi. Tato kniha se jí stala osudem, stejně tak jako se stalo osudem pověstnému Pygmalionovi jeho vlastní dílo; beznadějně se zamilovala do hrdiny svého románu.“

„Vím, kam míříte,“ smála se Alena Svozilová. „Chcete tím říci, že i o dovolené chci mít svého milého na očích. Pěkně si vážíte mé tvůrčí práce.“

„Nic ve zlém, vždyť mě znáte jak staré boty,“ chlácholil ji president. „Co je nového na stavbě? A jak se daří Seversonovi?“

„Všichni jsou zdrávi,“ položila Alena důraz na první slovo. „Podívejte se…“

Záběr na promítacím plátně se změnil. Objevila se řídicí kabina.

Akademik Navrátil hovořil právě s několika pracovníky ve skafandrech. Zvuk byl tak potlačen, že nebylo rozumět ani slova. Alena ho proto rychle zesílila.

„Také pracovníci vaší čety jsou příliš unaveni, soudruhu Scheinere. Dlouho by to nevydrželi, musíte je vyměnit.“

„Teď, před dokončením hrubé montáže? To přece není možné,“ vášnivě odporoval menší šedovlasý muž.

„Ano, ještě dnes. Oba společně odpovídáme za jejich zdraví. Nejsou přece jedinými schopnými lidmi na Zemi…“

„Nemluvte tak, soudruhu Navrátile… Pohovořte si raději s nimi…“

Akademik si sedl k rozvodné desce a zapnul několik obrazovek. Vyvstaly na nich záběry z atomové elektrárny.

„Přejete si, soudruhu Navrátile?“ zeptali se pracovníci ve skafandrech téměř současně.

Navrátil si nejistě pohladil bradu.

„Pracujete obětavě a téměř bez oddechu, přátelé. Jste stateční…“

„Je to přece naše povinnost, nač o tom teď mluvit,“ divila se dívka ve skafandru, která pracovala u fotonového reaktoru.

„Vím, vím, ale všeho moc škodí. U přepjatého luku často praskne tětiva. Musíte si trochu odpočinout. Dávám vám čtyři dny dovolené. Můžete je strávit doma na Zemi…“

„Čtyři dny dovolené,“ zvolala dívka rozhořčeně. „Za tu dobu bude již montáž dokončena — a bez nás. To nemyslíte vážně. Máme snad dílo opustit těsně před cílem?“

„Uklidněte se, Olgo, myslím to s vámi dobře. Čeká vás ještě mnoho dalších velkých úkolů — stejně slavných a záslužných. Nesmíte si tu zničit zdraví jednou provždy.“

„Únavu dosud opravdu necítíme, soudruhu Navrátile, určitě mluvím za všechny,“ podpořil dívku muž na vedlejší obrazovce. „Nejpozději pozítří hlásíme Světové akademii ‚hotovo‘. Chcete nás připravit snad o tento slavný okamžik? Co by řekli naši doma? Náš kluk by se asi divil. ‚Táto, proč jsi utekl?‘ zeptal by se mě. A co bych mu na to mohl odpovědět? Nic, jen přikývnout…“

„Včera nás důkladně prohlédl lékař,“ přidal se do rozhovoru další pracovník. „Pozval ho akademik Scheiner. Má stejné obavy o naše zdraví jako vy, soudruhu Navrátile. Vůbec se domnívám, že vás náš vedoucí přemlouval, abyste nás poslal domů…“

„Nemáte pravdu,“ přerušil ho Navrátil. „Před chvílí jsem si s ním stejně důrazně vyměňoval názory jako teď s vámi. A výsledky lékařské prohlídky znám: zdraví v pořádku, částečně je oslabena nervová soustava neustálým přepínáním. Právě proto vás žádám, abyste dole na Zemi nabrali nových sil…“

„Mám pro vás jiný návrh. Znám svoji četu lépe než vy, pevně věřím, že všichni se mnou budou souhlasit. Zmobilisujte na pomoc našemu úseku další četu, aby se mohli jednotliví pracovníci častěji střídat v práci i odpočinku,“ navrhl akademik Scheiner.