Vladimír Babula - Přátelé z Hadonoše

„Zase do reservace?“ usmál se Watson.

„Ne, tentokrát skutečně na Sirius. Přátelé z Hadonoše uvítali můj návrh s nadšením. Pomohou nám postavit mezihvězdné letadlo rychlejší světla.“

„Hurrrááá,“ vykřikl Fratev radostně. „Už je mi tu na Zemi trochu těsno…“

Na pastelově modré hladině Jadranu v zálivu Sedmi Kaštelů přistálo několik letadel. Proplulo kolem starobylých kaštelů a zamířilo k ostrovu Čiovo, do přístavu v Trogiru. Dalmatské slunce se usmívalo na rozsáhlé vinice a hrálo si na hřebenech vln.

Čiovo, ještě v minulém století pustý skalnatý ostrov, na kterém hnízdilo statisíce sov, zářil teď do daleka svěží zelení palem a pinií. Na jeho břeh vystoupila z letadel skupina lidí ve skafandrech, provázená Molodinovou a doktorem Zajacem. Úzkými klikatými uličkami starobylého Trogiru se brzy dostali na hřeben ostrova.

Na chvíli se zastavili, aby se mohli rozhlédnout po krásné krajině, rozkládající se vůkol. V místech, kde se setkávalo modré moře s blankytnou oblohou, bělaly se jako zkamenělá pěna bílé paláce Splitu. Trogir, pamětník starého Říma, podřimoval v záři poledního slunce.

Na opačné straně hřebenu se rozkládal nevelký záliv Saldon, sevřený skalnatým pobřežím.

„Jak se zdá, podzemní práce značně pokročily,“ ukázal muž ve skafandru na vysokou haldu kamení, jež byla navršena na protějším břehu zálivu. „Nepřihodí-li se nám nic nepředvídaného, nejpozději za dva měsíce stavbu dokonáme. Pevně věřím, že tato gravitační elektrárna bude dokonalejší než kterákoliv naše. Spoléháme totiž na vaši pomoc, doktore.“

Doktor Zajac zamítavě zamával rukou:

„Ne, ne, na mě nespoléhejte, považujte mě raději za svého žáka, nic víc. Víte dobře, jak dlouho jsem si marně lámal hlavu vaší gravitační elektrárnou na Kvartě. Bez vaší pomoci bych jejím tajemstvím nepronikl dodnes.“

„Jste příliš skromný, doktore,“ odporoval muž ve skafandru. „Dokázal jste lépe využít gravitace než my. Váš astrogravimetr je opravdu dokonalý přístroj. Také vaše sdělovací mezihvězdná technika pomocí gravitace je daleko lepší než naše. A naše gravitační elektrárna? Sám jste se již přesvědčil, jak je to prostá a jednoduchá věc. Celé tajemství tkví v soustředění gravitace několika nebeských těles v jediný bod.“

„Maličkost, na které jsem ztroskotal,“ zasmál se doktor Zajac.

„Proč jste pro gravitační elektrárnu vybrali právě toto místo?“ zeptala se Molodinová muže ve skafandru.

„Hned z několika důvodů najednou,“ ochotně vysvětloval přítel z Hadonoše. „Vycházeli jsme ze zkušeností, které jsme získali v cizím prostředí — při stavbě elektrárny na Kvartě. Jak víte, elektrárna na Kvartě Je postavena ve stejné šíři, v jaké leží ostrov Čiovo, právě uprostřed mezi čtyřicátou třetí a čtyřicátou čtvrtou rovnoběžkou. Na Kvartě jsme jako palivo používali vody z Nové Volhy. Obsahovala podobné látky jako voda v Jaderském moři, především přibližně stejné procento solí a jódu. A vápenec, jehož je tu hojnost, je pro nás nejvhodnějším stavivem. Vy ovšem můžete stavět gravitační elektrárnu kdekoliv, přizpůsobíte-li její zařízení místním podmínkám.“

Nedaleko haldy vyrubaného kamení stála spletitá konstrukce, ověnčená několika jeřáby. Na stráni nad stavbou svítily z piniového hájku dvě bělostné vilky. Obě byly postaveny v obvyklém dalmatském slohu. Lišily se od sebe jen tím, že jedna z nich měla několik oken slepých. Právě v této vilce bydleli přátelé z Hadonoše, budovatelé gravitační elektrárny.

Ve dveřích sousední budovy se objevil inženýr Fratev.

„Přicházíte jako na zavolanou,“ zvolal na Molodinovou a Zajace. „Právě jsem vám chtěl telefonicky oznámit, že podzemní práce jsme dokončili o týden dřív. Přátelé z Hadonoše jsou fantastičtí pracovníci, dílo jim přímo roste pod rukama. Zítra můžeme začít s montáží. A kde máte zavazadla?“

„Míníte tím montážní díly vnitřního zařízení a gravitační čočky?“ usmála se Molodinová. „Jsou to trochu těžká zavazadla. Nechali jsme je v letadlech v trogirském přístavu. Piloti se šli koupat, za hodinku sem připlují. Jak se daří inženýru Babinovi?“

„Zvonkovi? Stejně dobře jako mně. A možná ještě líp. Je tu doma, narodil se ve Starém Kaštelu. Skvělý kamarád a ještě lepší pracovník. Ať jsem Robinsonem v sousední galaxii, není-li to váš nejlepší žák, doktore Zajaci.“

„Co jsem ti dlužen za tu reklamu, Dimitriji?“ srdečně se zasmál do čokoládova opálený mladý muž, který právě vycházel z budovy. „Přehání — jako vždycky, však ho znáte,“ dodal, když si stiskl ruku s Molodinovou a doktorem Zajacem.

„Rád bych si prohlédl podzemí, nechtěl byste mne doprovodit, Zvonko?“ požádal ho doktor Zajac.

„Podzemí za ty dva měsíce užijete víc jak dost, doktore,“ obnažil Dalmatinec sněhově bílé zuby. „Trochu si odpočiňte a prohlédněte si Trogir. Na večer vás zvu do Splitu na malou oslavu dokončení podzemních prací. Moji přátelé se už na vás těší. Budete dnes našimi vzácnými hosty…“

Nad Splitem zazářily první hvězdy. A ve Splitu se rozžehlo tisíce dalších.

Do přístavu, ozářeného plápolajícími pochodněmi, dorazil rychlý motorový člun. Molodinová a doktor Zajac doprovázeni inženýrem Babinem vystoupili na nábřeží.

„Pro oslavu jsme zvolili nejkrásnější místo ve Splitu — kavárnu Kula. Je zřízena na střeše jedné z věží starověkého Diokleciánova paláce. Zajímavý příchod, viďte,“ usmál se inženýr Babin, když vedl hosty spletí uzounkých uliček. Prošli malým nádvořím a nízkými dveřmi vešli do středověké komnaty bez nábytku. Odtud vedlo točité kamenné schodiště přímo na terasu kavárny. Připomínalo spíše točité schody ve věži venkovského kostelíka než vstup do přepychově zařízené kavárny.

Z terasy byl nádherný výhled na celé město. Přímo pod věží kotvily zaoceánské parníky, o kus dál se houpaly na vlnách obrovské hydroplány.

U dlouhého stolu, připraveného pro hosty, bylo veselo. Dalmatinci zpívali, Zvonko vyprávěl veselé historky, Molodinová a doktor Zajac vzpomínali na slavnou cestu vesmírem.

Posledním bodem programu byl pohádkový ohňostroj nad mořem. Právě když se nad hladinou rozprskla první rudá raketa, přistoupila k inženýru Babinovi osmahlá dívka.

„Volá vás ostrov Čiovo, je to prý velmi naléhavé.“

Inženýr následoval dívku k televisnímu telefonu.

Na obrazovce netrpělivě čekal muž ve skafandru:

„Promiňte, že vás vytrhuji ze zábavy, inženýre. Na stavbě došlo k neštěstí, nutně potřebujeme vaší pomoci. Znáte lépe než my zdejší prostředí…“

„Co se stalo?“ vyhrkl mladý muž.

„Jeden z našich kolegů asi před hodinou omdlel. Domnívali jsme se, že jde o pouhou nevolnost. Brzy nato však ztratili vědomí další dva. Během deseti minut zemřeli všichni tři. Marně pátráme po příčině.“

Inženýr Babin zbledl, na čele mu vystoupil ledový pot.

„Hned jsem tam,“ vykřikl a pádil zpět ke stolu.

Za chvíli unášel již raketový vrtulník Babina, Molodinovou i Zajace k ostrovu Čiovo.

Doktor Zajac zapnul palubní vysílač a spojil se s presidiem Světové akademie.

„Pošlete sem ihned doktorku Bartošovou, tři naši přátelé z Hadonoše zemřeli — z neznámých příčin. Volá doktor Zajac, ostrov Čiovo.“