Vladimír Babula - Přátelé z Hadonoše

Kraus a McHardy zamířili k zátočině, kde kotvila Šipka. Letadlo stálo klidně na hladině pokryté drobnými rostlinami.

„Nastartujeme je a prohlédneme si tu záhadu s ptačí perspektivy,“ navrhl Kraus.

„Správně,“ přikývl McHardy, „to se budou naši divit, až se jim objevíme nad hlavou.“

Sotva však vstoupili do vody, letadlo se dalo do pohybu. Několikrát poskočilo po hladině a vzneslo se do vzduchu.

Kraus zapnul rychle vysílač:

„Zde Kraus a McHardy. Nedaleko od vás, směrem k zářící Proximě, jsme objevili v zátočině naše letadlo Šipku. Když jsme se k ní přiblížili, ulétla…“

„Zde Chotěnkov. Šipku jsme spatřili ve vzduchu. Vraťte se ke skále, objevili jsme další zajímavost…“

U skály je očekával pouze Fratev.

„Vyšplhejte k soše na vrcholku a rozhlédněte se,“ vybídl je.

Vylezli na skálu a pozorně si prohlíželi krajinu.

„Tam — tam — vidíš?“ zvolal McHardy.

Kraus se otočil naznačeným směrem a ustrnul. Nad vrcholky stromů světélkovaly čtyři velké různobarevné koule.

„Osada neviditelných… Jsme tedy skutečně na Kvartě…“

„Pojďte, prohlédneme si tu záhadu zblízka, čekají tam na nás,“ zvolal na ně Fratev netrpělivě.

Brzy se octli na malé mýtině. Uprostřed stály čtyři štíhlé jehlany se světélkujícími koulemi na vrcholcích. Výprava si prohlížela podivné stavby a živě si vyměňovala názory.

„Je to obydlí přátel z Hadonoše,“ prohlásil McHardy, když se připojil k výpravě.

„Rozhodně,“ souhlasil Chotěnkov. „Právě se vracejí z cest…“

Nad hlavami výletníků zašumělo letadlo připomínající platýze a za chvíli přistálo nedaleko jehlanů.

„Vítám vás na Kvartě, přátelé ze Země,“ uklonil se muž ve skafandru, který první vystoupil z letadla.

McHardy zbledl jako stěna. Využil rozruchu, zhasl svítilnu a poodešel stranou.

„Proč to děláš?“ zeptal se ho Kraus, který stál opodál a bedlivě sledoval počínání svého přítele.

„Nestarej se o mne, na chvíli se musím vzdálit.“

„Není ti dobře?“

„Nic mi není, starej se raději o sebe. Za chvíli se vrátím,“ zasykl McHardy a zamířil k temnému pralesu. Kraus ho následoval.

„McHardy, nedělejte to!“ ozval se najednou mohutný hlas muže ve skafandru.

Kraus v domnění, že si chce jeho přítel vzít život, povalil McHardyho na zem a přikryl ho svým tělem. Oba zápasící muži se octli v záři reflektorů.

„McHardy, zapřísahám vás, nedělejte to!“ zazněl opět zesílený hlas muže ve skafandru.

McHardy s vypětím všech sil Krause odstrčil a vběhl do pralesa. Vzápětí nato vyšlehl z houštin oslnivý plamen.

Kraus, který právě vstal, klesl opět k zemi jako zasažen bleskem.

Členové výpravy byli rychlými a nečekanými událostmi přímo ohromeni. Žádný z nich nechápal, co se vlastně stalo.

„Je raněn,“ zvolal muž ve skafandru, který první přispěchal k bezvládně ležícímu Krausovi. Již tu byla také doktorka Bartošová.

„Nebezpečí velké ztráty krve,“ vydechla, když se sklonila nad raněným.

„Cestovní lékárničku máte v brašně. Poskytněte první pomoc, za okamžik tu bude naše letadlo,“ řekl stísněným hlasem na smrt pobledlý Chotěnkov.

Severson s několika dalšími muži pátrali zatím po McHardym.

„Hledáte ho zbytečně, žel, není ho více,“ obrátil se k nim muž ve skafandru. „Antihmota a isolující přístroj se mu staly osudnými. Sledoval jsem jeho počínání. Přístroj i antihmotu chtěl v pralese odhodit, aby se zbavil nebezpečného zavazadla. Kdyby se mu podařilo zahodit přístroj společně s antihmotou, dopadlo by to šťastně. V blízkosti přístroje nevybuchne. McHardymu však část antihmoty zůstala v kapse…“

„Je mi ho líto,“ zašeptala Molodinová. „Poslední oběť minulosti.“

Na mýtinu se snesla velká helikoptéra. Krause uložili na nosítka a přenesli do letadla.

„Nastupte všichni, co nejrychleji musíme Krause dopravit do nemocnice,“ požádal Chotěnkov členy výpravy. Sotva nastoupili, helikoptéra se vznesla do výše.

Rudá Proxima rázem zhasla.

Severson napjatě sledoval krajinu pod sebou. Jezero utonulo v temnotách, zato všude kolem se objevila záplava blikotajících světel.

Copak je Kvarta tak hustě obydlena? divil se Severson. To jsou přece města a vesnice…

Po několika minutách začalo letadlo opět klesat, až lehce dosedlo na střechu velké budovy s velkými svítícími okny.

„Naše nemocnice,“ zvolala překvapeně doktorka Bartošová. „Rychle na operační sál. Připravte transfusi…“ Seversonovi připadalo všechno jako sen…

Do prostorné čekárny v nemocnici pronikly první sluneční paprsky. Lidé, kteří ji zaplňovali, seděli tiše v pohodlných křeslech, ale nespali.

V světlounce krémových dveřích se objevila doktorka Bartošová.

„Operace dopadla dobře, pacient je zachráněn,“ řekla tiše. Kolem úst jí přelétl lehký úsměv. „Vraťte se do mé vily na Lopeníku a pořádně si odpočiňte. Máme přece za sebou dlouhou cestu…“

Severson si v letadle sedl vedle Chotěnkova.

„Mohl byste mi to všechno vysvětlit?“ obrátil se na akademika. „Nerozumím tomu ani za mák. Jak je to s tou Kvartou?“

„Ještě jste to nepochopil?“ divil se upřímně Chotěnkov. „Kvarta, kterou jsme navštívili, je nedaleko odtud. Jezero, na kterém jsme přistáli, není Dantovo, ale Komenského. Zavedl jsem vás prostě do velké reservace, ve které je soustředěna kořist z Kvarty.“ Severson zavrtěl hlavou.

„Jezero Komenského? Před týdnem jsem se v něm koupal, žádná reservace tam nebyla.“

„A dnes tam je, na tom přece není nic divného. Kvarťanská vegetace, jak sám dobře víte, roste úžasně rychle.“

„Reservaci jste vybudovali pro potěšení naší výpravy?“ divil se Severson.

„Také trochu,“ usmál se akademik. „Světová akademie ji však měla v plánu již dávno. Prostě jsme její výstavbu o něco urychlili. Prostředků k tomu máme dost.“

„Jak to, že nikdo z naší výpravy o reservaci nevěděl? Jak jste ji mohli budovat bez našich zkušeností?“

„Chtěli jsme vás překvapit — a to se nám podařilo dokonale. A odborné poradce jsme také měli. Vaše dokumentární filmy — a hlavně přátele z Hadonoše. S jejich pomocí nám reservace přímo rostla pod rukama. Ostatně, to všechno je teprve začátek. Dokončení výstavby čeká na vás, statečné dobyvatele vesmíru…“

Pionýrka Liduška uvítala hosty hned u východu z helikoptéry.

„Již jsem měla strach, že se vám přihodilo něco nepříjemného. Kde jste byli tak dlouho?“ zeptala se Seversona. Teď si teprve všimla, že doktorka Bartošová není mezi příchozími.

„Kde je babička?“ zvolala ustrašeně.

Akademik Navrátil jí pohladil po světlých vlasech.

„Nic se neboj, všechno je v pořádku. Babička zůstala dole ve městě, má tam nějakou práci. Vrátí se brzy. A co je nového u vás?“

„Ano, vidíte, málem bych zapomněla — ve společenském sále máte vzkaz od presidenta akademie. Hned vám ho přinesu.“

Navrátil přelétl očima lístek popsaný dětskou rukou a tvář se mu rozzářila úsměvem:

„Přátelé, chtěli byste se znovu podívat do vesmíru, nebo vám stačí první procházka po sousední sluneční soustavě?“

„Kam poletíme?“ zeptal se stručně Fratev.

„Na Sirius, co tomu říkáte?“