Vladimír Babula - Přátelé z Hadonoše

„Ať jsem létající Kvarťan, jestli se mi tahle zábava nelíbí. Výborný nápad, soudruhu Chotěnkove, bravo. Včera jsme u doktorky Bartošové letěli v Paprsku — a dnes už přistaneme u Alfy Centauri. Jak říkám, skvělý nápad.“

„Nesmějte se Frateve, není to žert, skutečně letíme na Kvartu. Za okamžik se o tom přesvědčíte,“ řekl Chotěnkov vážně a opět vytáhl rolety v oknech.

Helikoptéra právě dosedala na hladinu jezera. Ve večerním oparu se matně rýsoval zalesněný břeh.

„Potřebnou výzbroj máte v brašnách zavěšených na křeslech. Račte si posloužit.“

Severson rychle otevřel brašnu a prohlédl si obsah. První mu padl do oka dalekohled. Nasadil si ho k očím a podíval se na břeh.

„Jsme opravdu na Kvartě,“ vykřikl údivem. „Vidím typickou kvarťanskou vegetaci s velkými tlustými listy.“

„To není možné,“ pochybovala doktorka Bartošová. „Nemůžeme být daleko od mého obydlí, vždyť jsme letěli pouhou chvilinku. A své okolí znám široko daleko jako vlastní dlaň.“

Uchopila dalekohled a rovněž vykulila oči.

„Skutečně — i já vidím na břehu nezvyklé stromy a květiny. Podívej se tam ty, Liduško, možná mě klame zrak,“ podala dalekohled vnučce.

„Sláva, jsme na Kvartě,“ jásala pionýrka. „Nic takového jsem nikdy neviděla.“

„Potěmkinovy vesnice,“ poznamenal věčně pochybovačný Watson. „Pouhé kulisy — dobrý žert. Povedlo se vám to, Chotěnkove.“

„Kulisy? Nu, uvidíme, až se na to podíváme zblízka,“ usmál se tajemně Chotěnkov. „V brašnách jsou také uloženy čluny s malou kyslíkovou bombou. Naplňte si je a připravte se na cestu. Poplujeme na pevninu. Do každého člunu nastoupí dva cestující, aby náš konvoj nebyl příliš velký a neohrabaný.“

„Podívejte se, podívejte se, ještěr,“ vykřikla najednou Alena Svozilová a ukázala na hladinu, z které vyčnívala ploská hlava podivného zvířete. „Na štěstí je to neškodný obyvatel Kvarty — cahenius…“

„Zůstanu s tebou v letadle, Liduško, zbytečně by ses polekala. Takovýchto překvapení nás tu asi čeká víc. Znám přece Chotěnkova,“ utěšovala doktorka Bartošová svoji vnučku.

„Nebojím se, babičko, chci s vámi na Kvartu,“ prohlásila pionýrka rozhodně. „Budu se držet Seversona — a s ním se nemusím bát ničeho. Prosím, prosím, babičko,“ zažadonila.

„Jen ji pusťte, nic se jí nestane, ručím za její zdraví,“ přimlouval se za pionýrku Chotěnkov.

„Sedni si k nám, když tak důvěřuješ Seversonovi,“ vybídla dívku Alena, která již společně se Seversonem nastoupila do člunu, právě spuštěného na vodu.

Vyrazili. Kraus a McHardy brzy předhonili dlouhý konvoj člunů a rychle se blížili ke břehu.

„Je to nepochopitelné, Krausi. Opravdu vidím skutečný kvarťanský prales. Podívej se,“ podal dalekohled svému příteli.

„Opravdu, vidím totéž, není to mámení smyslů. A kulisa to také není. To jsem blázen,“ kroutil hlavou Kraus.

„Nesmysl, na Kvartě rozhodně nejsme. Jak bychom se tam dostali? Za deset minut? K smíchu. Zázraky se přece nedějí. A potom, kde jsou další dvě slunce? Nad obzorem zapadá jen jedno. Prales tu byl prostě vypěstován uměle ze semen, která dovezl z Kvarty Paprsek. Vzpomeň si jen, jak kvarťanská vegetace strašně rychle roste.“

Dorazili ke břehu a vystoupili na malou písčinu.

„Marné, nemohu se zbavit pocitu, že jsem na Kvartě,“ nevycházel McHardy z údivu.

„Já také ne. Podívej, tamhle v zátočině,“ zvolal pojednou Kraus.

„Šipka, naše pomocné letadlo,“ vydechl McHardy. „A Proxima, krvavá Proxima,“ třesoucí se rukou ukázal na velkou červenou hvězdu, která blikotala těsně nad obzorem.

„To jsem blázen,“ opakoval Kraus bezmocně. „Asi se mi to všechno jenom zdá. Zítra ráno se probudím a s chutí se tomu všemu zasměju.“

„Myslíš si snad, že oba máme navlas stejný sen? Mně se zdá totiž přesně totéž jako tobě.“

Mezitím vystoupili na břeh i ostatní výletníci.

Údiv neznal mezí. Nejen Liduška, ale i její babička a akademik Navrátil prohlíželi si prales jako zmámení. Také pro ně byla hvězda nad třpytivou hladinou nepochopitelným zjevem.

„Rychle se stmívá, pojďme si vyhledat nějaký vhodný úkryt, kde bychom mohli přenocovat. Jak víte, pobyt na volném břehu je zde na Kvartě nebezpečný. Svítilny máte v brašně. Rozžehněte je, pustíme se do pralesa,“ ujal se velení Chotěnkov.

Houštiny tonuly již v úplné tmě, bez svítilny by překvapení cestovatelé opravdu neprošli. S námahou se proplétali spletí lián a pokroucených šupinatých kmenů.

„Vraťme se raději na břeh, prales je v těchto místech stále hustší a hustší,“ navrhl Navrátil, který kráčel v čele výpravy.

Chotěnkov pokrčil rameny.

„Jak chcete, kolem vody můžeme rychleji postupovat vpřed, ale — jak jsem vás už upozornil — je to daleko nebezpečnější. Divím se, že jste na to tak brzy zapomněli. Měli byste to vědět lépe než já — jsem tu přece na Kvartě po prvé, zatím co vy jste tu prožili hezkou řádku dní.“

Příroda dala brzy Chotěnkovi za pravdu. Sotva ušli po břehu několik kroků, indigově modrou oblohu zastřel rychle letící temný mrak — a s ním se vřítila nad jezero vichřice.

Temnou nocí zazářil sršící a praskající kulový blesk. A hned za ním další.

„Skryjme se do skal,“ pokynul Chotěnkov hlavou k nepravidelné siluetě, čnící nad pralesem, a bez dalšího dohadování vyrazil. Celá výprava ho následovala. Severson běžel vedle Chotěnkova, s Liduškou v náruči.

„Bojíš se?“ zeptal se jí.

„Ne, když se vy nebojíte, já také ne…“

Přístup ke skalám byl volný, jako by někdo proklestil pralesem pohodlnou stezku.

Blesky ustaly a také vítr se utišil. Výprava zmírnila krok. Jenom McHardy s Krausem klusali dál. Obávali se, že se bouře nečekaně vrátí. Měli příliš mnoho trpkých zkušeností s počasím na Kvartě.

„Podívej se,“ zašeptal Kraus, když se přiblížili až těsně ke skalám. „Na vrcholku někdo stojí…“

„Okřídlený Kvarťan — připravuje se k odletu, vidíš, jak roztahuje křídla?“

„Ano, ale zdá se mi, že stojí nehybně. Asi nás dosud nezaslechl. To se divím, Kvarťané mají přece tak výborný sluch…“

„Kvarťan — nehýbe se,“ oznámil Kraus telegraficky stručně, sotva výprava dorazila na místo.

„Možná je to socha,“ mínil Chotěnkov. „Podle vašeho vyprávění, McHardy, jsou vyspělí Kvarťané schopní výtvarníci.“

„Podíváme se tedy na chlapíka zblízka,“ prohlásil Fratev a již šplhal po balvanech k vrcholku. Nahoře se hlasitě rozesmál.

„Chotěnkov měl pravdu, je to socha — a dokonce dobře udělaná, i když není vypracovaná do detailů. Je docela možné, že tu někde nedaleko najdeme obydlí Kvarťanů. Prohledejme okolí.“

Výprava se rozdělila na několik skupin, z nichž každá se dala jiným směrem. Na radu Chotěnkova si všichni naladili vysílače na stejný kmitočet, aby byli ve stálém spojení.

„Objevil jsem několik stromů se svítícími plody. Liduška je u vytržení,“ hlásil za chvíli Severson.

„Já zase narazil na několik primitivních chatrči z větví a širokých listů,“ oznamoval Fratev.

„Neuvěřitelné, ve skalách jsem odhalil jeskyni s nádhernou nástěnnou malbou,“ ozval se ve sluchátkách udivený Watsonův hlas.

Prohlídka kvarťanských zvláštností trvala přes dvě hodiny. I ti, kteří stále ještě nevěřili tomu, že se octli na vzdálené planetě, zapochybovali. Jen Molodinové a Kryštofovi pohrával kolem úst záhadný úsměv…