Vladimír Babula - Přátelé z Hadonoše

„A přece je to pravda. Asi jsem se pořádně změnil, když mě nemůžeš poznat. To víš, vstal jsem z mrtvých…“

V Krausovi by se krve nedořezal.

„Posaďte se na chvíli do haly, jistě si máte co říci, připravím zatím něco k občerstvení,“ řekla lékařka a odešla.

„Spíše bych se smrti nadál,“ zašeptal Kraus. „Skálopevně jsem přesvědčen, že jsem tě zastřelil. Kolikrát mi ten hrozný okamžik živě vystoupil před očima. Zasáhl jsem tě do prsou, to vím jistě. Klesl jsi bezvládně do bažiny a hlava ti utonula v žlutém bahně. A přece žiješ. Jak jsi se mohl zachránit?“

„Vytáhli mě okřídlení Kvarťané. Ještě mě nenávidíš, Krausi?“

„Proč bych tě nenáviděl? Totéž bych se mohl zeptat já tebe. Já to přece byl, který tě smrtelně zranil.“

„A já tě zase vtáhl do toho prokletého Bratrstva. I střílet jsem začal já. Všechno to bylo šílenství, pomátl se nám rozum. Štěstí, že je už všechno za námi.“

„Ty máš už všechno za sebou, ale co já? Mne ještě očekává trest. Byl jsem přece hlavním iniciátorem Bratrstva. Sám jsem vraždil a zároveň zavinil smrt několika dalších lidí. Tvé svědomí je čisté, ale já jsem vrah. Jsem vrah, vrah, rozumíš?“ vykřikl zoufale stařec. Chytl se za srdce a těžce dosedl do křesla…

McHardy se probudil až teprve v jedenáct hodin dopoledne příštího dne. Svlékl si košili a opatrně vysypal z její kapsy na kus papíru jemný bílý prášek. Papír s práškem smotal do trubičky s přehnutými konci a pečlivě přivázal k ochrannému přístroji na prsou.

Rozhodl se, že antihmotu i s přístrojem při nejbližší příležitosti zahodí.

„Neměl bych raději ochranný přístroj darovat akademii?“ přemýšlel. „Jistě jí bude zajímat.“

Přistoupil k oknu. Na mýtině bylo rušno. Stálo tam v řadě několik konvertoplánů a další přilétaly.

Co se děje? Proč tolik návštěvníků najednou? Jsou to snad pacienti doktorky Bartošové?

Rychle se oblékl a sestoupil dolů do jídelny. Sotva však otevřel dveře, zarazil se. V místnosti se vesele bavilo několik lidí.

Zmateně klouzal pohledem z jednoho na druhého. Všechny je znal. Mnoho let s nimi cestoval po neznámých končinách slunečních soustav: Akademik Navrátil, Severson, Svozilová, Watson, stále veselý inženýr Fratev, Molodinová… Nezměnili se příliš za ta léta. Léčí je snad doktorka Bartošová?

„Pojďte dál, McHardy, ničeho se nebojte,“ vybídla ho lékařka. „To je překvapení, viďte? Ani jste netušil, že se tu setkáte se všemi svými přáteli najednou. Přiznám se vám, že já také ne, i mne příjemně překvapili. Navštívili totiž Seversona a oslaví tu s ním i s vámi slavné výročí. Dnes je tomu právě třicet let, co Paprsek opustil Měsíc a vydal se na dalekou pouť do trojhvězdí Centaura.“

„Tisíc vodíkových mlhovin a jedna olověná, umíte se ale maskovat McHardy. Kdybych nevěděl, že jste tu, a kdyby vás naše hostitelka neoslovila, nevěřil bych, že jste to vy,“ překonal první rozpaky inženýr Fratev.

Vědci srdečně přivítali starce a posadili ho mezi sebe.

McHardy se mezi svými přáteli a spoludobyvateli vesmíru necítil ve své kůži. Tížilo ho svědomí. Seděl mlčky se skloněnou hlavou a nervosně si hladil koleno.

Do místnosti vstoupil Kryštof. Dvorně se uklonil a zavolal s vážnou tváří:

„Panstvo, služebník si vás dovoluje zdvořile upozornit, že slavnostní oběd je připraven. Kdyby se náhodou někomu pokazil z něho žaludek, doporučuji mu předem světoznámou lékařku doktorku Františku Bartošovou. Její ordinace je ve dveřích číslo 13. Doufám, že nejste pověrčiví…“

Slunce pomalu klesalo za holý vrcholek Javořiny. Lesy ztemněly, jejich vrcholky se jako pila zařezaly do nachové oblohy. Zeleň na úbočí Lopeníka dostala zlatý kovový nádech.

Společnost poutníků po nekonečných prostorách vesmíru se vesele bavila v hale. Doktorka Bartošová odpočívala v křesle na zahradě pod rozkvetlou vonící lípou. Byla tak ponořena do myšlenek, že ani nezpozorovala Lidušku, která se k ní tiše připlížila a dlaněmi jí zakryla oči.

Lékařka uchopila drobné ručky a zasmála se:

„Kdo to asi může být? Kryštof?“

„Kdepak. Neuhodla jsi,“ zajásala pionýrka. „To jsem já, Liduška.“

„A proč ještě nespíš? Kde ses zase tak dlouho toulala?“

„Když oni tak zajímavě vyprávějí o Kvartě a o třech sluncích — a o planetě X,“ ukázala dívka na společnost sedící za velkým oknem haly. „Zítra nemám školu, neposílej mne ještě spát,“ žadonila. „Ráda bych šla s tebou na procházku, půjdeš?“

„Co máš zase za lubem?“ zahrozila babička žertem. „Nu pojď — na půl hodinky a pak hajdy na kutě…“

Vystoupily úzkým průsekem na hřeben hory a sedly si na nízkou březovou lavičku.

Na obzoru vystupovala z mlhy silueta Uherského Brodu. V údolí říčky Olšavy se leskla hladina nedávno vybudovaného jezera. Do šerosvitu zablikala první ozářená okna.

„V dolnom konci svítá, v hornom zažehajú…“

Zanotovala tiše babička a objala vnučku. „Nikdy bych se už nemohla se Slováckem rozloučit, i kdybychom někde ve vesmíru objevili sebepohádkovější planetu… A co ty máš na srdci, Liduško?“ pohladila dívku po vlasech.

„Víš, babičko, nevím, jak bych ti to řekla,“ zaváhala. „Stále nemohu pochopit, jak je to možné, že akademik Chotěnkov prošel stěnou. Ještě nikdy jsem nic podobného neviděla. Ve škole jsme se přece učili, že hmota je neprostupná.“

Babička se zkoumavě podívala na vnučku a sotva znatelně se usmála.

„Tohle tě tedy trápí? Nu dobrá. Vysvětlím ti to…

Hmota, s kterou se stále stýkáme a z které jsme sami složeni, je skutečně neprostupná, přestože je dosti řídká. Hmota je vlastně seskupení obrovského množství atomů, to přece víš. Jenže ani v nejtvrdší oceli nebo v diamantu nejsou atomy namačkány na sebe jako sardinky v konzervě. Představ si les, ve kterém je jeden strom od druhého vzdálen osmdesát kilometrů.“

„To by byl pořádně řídký les,“ smála se Liduška.

„Máš pravdu. A ve stejném poměru jsou od sebe vzdáleny i atomy v jakémkoliv tělese. Jak vidíš, je mezi nimi dosti místa, aby se dalo pohodlně projít. A přece prostorem mezi atomy další atom nepronikne. Proč? Bráni mu v tom hmotná pole, která vytvářejí atomy. Je to něco podobného jako magnetické pole, které nedovolí, aby špendlík propadl mezi dvěma magnety. Do všech těchto tajů pronikneš později, až budeš studovat nukleární fysiku.“

„Jak je tedy možné, že Chotěnkov prošel stěnou?“ divila se vnučka.

„Stěna nebyla vytvořena z běžné hmoty, jak ji známe, ale z neutronů, nepatrných součásti atomu. Neutron nevytváří kolem sebe hmotné pole, a proto může vniknout do jiného hmotného pole — a dokonce i do nitra samotného atomu. Neutronu se proto také používá jako střely k rozbíjení atomu — na příklad ve vašem školním reaktoru.

Hmota, vytvořená z neutronů nemá tedy hmotné pole a je prostupná. Takovým řídkým lesem snadno pronikne hmota neprostupná — normální. Rozumělas mi? Výborně! A teď mi pověz, co tě opravdu tíží. Prostupnost hmoty to zrovna není, viď?“

Liduška se začervenala až po konečky uší.

„Nu, neboj se, ven s tím,“ pobízela ji babička.

„Babičko — já — já, já se zamilovala do Seversona…“