Vladimír Babula - Přátelé z Hadonoše

„Do Seversona?“ rozesmála se lékařka. „A co Kryštof, toho už nemiluješ?“

„Také, ale Seversona víc,“ zašeptala pionýrka a přitulila se k babičce.

„Hlásím, že jsme dosáhli rychlosti světla. Inženýr Fratev nechť přijde do řídicí kabiny,“ řekl slavnostně Navrátil, když se posádka Paprsku sešla večer ve společenské místnosti.

„Zatemníme, aby iluse letu byla dokonalá,“ navrhl Fratev a hned také stáhl rolety v oknech.

„Do vašeho letadla jsem se dostala omylem,“ žertovala doktorka Bartošová. „Doufám, že mě ještě dnes dopravíte zpět na Zemi. Ráda bych se vrátila domů na Lopeník.“

„Lituji, ale nemohu vám vyhovět. Prostě — nejde to,“ tvářil se Navrátil vážně. „Pomocné letadlo, kterým bychom vás dopravili na Zemi, už by nás nedohonilo a čekat na něj nemůžeme — ztratili bychom příliš mnoho času — nejméně půl roku. Nedá se nic dělat, musíte cestovat s námi. Alespoň si prohlédnete kousek vesmíru a navštívíte s námi planetu X a Kvartu. Neuškodí, když se seznámíte s životem našich vzdálených sousedů.“

Předstíraný let do vesmíru se všem líbil, hra je bavila. Jenom McHardy seděl nesměle v koutě a nervosně si hladil čerstvě oholenou bradu.

Inženýr Fratev přistoupil k Navrátilovi a zasalutoval.

„Poslušně hlásím, pane kapitáne, že se u vás hlásím do služby. To když jsem sloužil u jedenadevadesáté kumpačky, také mě přidělili k letadlům. Nastartoval jsem aeroplán a vzlétl nad mraky.

— Poletím na Měsíc, řekl jsem si a přidal plyn. Nevím, jak se to stalo, ale dostal jsem se na měsíc — do kriminálu…“

„Zanechte švejkování a změřte nám raději, jak jsme teď vzdáleni od Země,“ rozkázal Navrátil přísně.

„Prosím, rozkaz je rozkaz, na chudé lidi musí být přísnost,“ znovu zasalutoval Fratev. Rozvinul měřící pásmo a přeměřil místnost. Pak otevřel okno, skočil do zahrady a pásmo přiložil k zemi.

„Nesmějte se, Seversone, a raději se spojte se Zemí, ať víme, co je tam nového,“ ukázal Navrátil na televisor.

Severson zapnul přístroj a vyladil zvuk i obraz.

„Stalo se dnes,“ hlásal nápis na obrazovce.

„Nejprve vás zavedeme do presídia Světové akademie věd,“ rozhovořil se hlasatel. „Dnes odpoledne navštívili zástupci přátel z Hadonoše presidenta akademie a oznámili mu, že se s námi brzy rozloučí.

Jsou velmi nadšeni pohostinstvím, kterého se jim u nás dostalo a rádi by se nám něčím odvděčili.“

Tvář hlasatele vystřídal záběr z pracovny presidenta akademie.

Hovoří muž ve skafandru — host z Hadonoše:

„Dlouho jsme přemýšleli, čím bychom vám oplatili vaši lásku a přátelství. Žel, náš dar bude skrovný — jsme příliš vzdáleni od domova a nemáme s sebou tolik prostředků.

Souhlasíte-li s tím, postavíme vám při akademii malou gravitační elektrárnu, jakou viděla vaše výprava na Kvartě. Možná, že vám naše zkušenosti ve výzkumu gravitace aspoň trochu prospějí. Vedle toho bychom vám rádi vybudovali dvě továrny: na výrobu antihmoty a na výrobu prostupné hmoty z neutronů. Na stavbě všech tří objektů bychom rádi spolupracovali s vašimi vědci, abychom je mohli zasvětit do ‚výrobního tajemství‘.“

„Tisíc vybuchujících planet — opravdu ‚skromný‘ dárek,“ žasl Fratev. „Nevím, co bych za to dal, kdybych mohl na těchto stavbách pracovat.“

Akademik Watson povstal z křesla:

„Navrhuji, abychom se přihlásili všichni, kolektivně. Pevně věřím, že nás presidum akademie přijme. Ve vesmíru jsme získali dosti zkušeností s gravitací i s jinými zákonitostmi hmoty.“

Hra na let do vesmíru rázem skončila. Rozproudil se živý hovor o stavbách přátel z Hadonoše.

Všichni s Watsonem souhlasili. Hned zítra ráno požádají presidenta, aby je přizval k spolupráci…

President ochotně souhlasil.

„Kam odlétají přátelé z Hadonoše? Vracejí se domů na svoji planetu?“ zeptal se ho Navrátil.

„Ne, chtějí navštívit sluneční soustavu Siria a jeho souputníka, který kolem něho obíhá…“

„Siria?“ zvolal Navrátil překvapeně. „Osm světelných let…“

President na obrazovce televisního telefonu se usmál.

„Proč jste tak překvapen? Naši přátelé z Hadonoše překonali již větší vzdálenosti… Tak mi napadá — nechtěl, byste letět s nimi?“

„Přiznám se vám, že ano. Ne snad sám, ale s celou posádkou — a v nově zkonstruovaném mezihvězdném letadle.“

„Bylo by to skvělé a pro naši vědu prospěšné. Ale obávám se, že by to nešlo. Naše letadlo by sotva udrželo krok s letadlem lidí z Hadonoše. Podle všech příznaků pohybují se vesmírem rychleji než světlo. Tento problém jsme my ještě nerozluštili.“

„Požádejme tedy naše přátele o radu a pomoc…“

„Pokusím se o to…“

Slavní dobyvatelé vesmíru, účastníci letu do trojhvězdí Centaura měli z rozhodnutí presidia akademie radost. Zítra oslaví u doktorky Bartošové třicáté výročí odletu do sousední sluneční soustavy — a pak rovnou do práce na stavbách přátel z Hadonoše… — Smutní zůstali jenom Severson, Kraus a McHardy. Doktorka Bartošová je na stavby nepustila — musí se ještě léčit…

Výroční den byl vyplněn bohatým programem. Severson promítl několik dokumentárních filmů z letu a z planety Kvarty, Navrátil zhodnotil výpravu po stránce vědecké — a pak se vzpomínalo.

Nejpoutavěji vyprávěl McHardy a Kraus, kteří prožili ve vesmíru jiná dobrodružství, než ostatní členové posádky.

Pionýrka Liduška nevycházela z údivu. Naklonila se k babičce a zašeptala jí:

„Co všechno prožili, hlavně Severson! Viď, že budu také cestovat po vesmíru, až budu velká?“

„Všechno záleží na tom, jak se budeš učit. Takový poutník po vesmíru musí mnoho umět a znát — nukleární fysiku, chemii, fysiku, matematiku, mechaniku, elektrotechniku, biologii a mnoho dalších oborů vědy a techniky. To víš, nevzdělance do mezihvězdného letadla nevezmou.“

„A babičko, proč na tyto oslavy nepřišel někdo ze Světové akademie věd. Vždyť tu tak pěkně vyprávějí.“

„Sama se tomu divím… A teď už buď tiše a poslouchej.“

„Akademie na posádku Paprsku určitě nezapomněla, jen se neboj, Liduško. Do večera je času dost,“ obrátil se k dívce Kryštof, který zaslechl konec rozhovoru.

K večeru se skutečně objevil nečekaný host.

Na mýtině nedaleko vily přistála velká trysková helikoptéra a z ní vystoupil akademik Chotěnkov, člen presidia akademie.

„Slavné posádce Paprsku, vítězům nad vesmírem, třikrát hurá!“ uvítal se se společností, besedující na terase vily.

„Jménem akademie vám blahopřeji k výročí odletu na dalekou a nebezpečnou pouť. Den vašeho odletu bude na věky zapsán zlatým písmem do dějin lidstva.

A nyní dovolte, abych vás pozval na malý výlet. Račte nastoupit do naší helikoptéry.“

„Smím se zeptat, kam poletíme?“ ozval se kdosi v zadním křesle, když se společnost usadila v letounu.

„Nechte se překvapit, přátelé,“ usmál se Chotěnkov a stiskem knoflíku ve stěně stáhl rolety ve všech oknech.

Motory tiše zašuměly a helikoptéra se vznesla do vzduchu.

„Nuže, je na čase, abych vám prozradil cíl cesty,“ řekl Chotěnkov, když uplynulo asi deset minut. „Letíme na Kvartu. Za chvíli přistaneme na Dantově jezeře. Připravte se na nezvyklé podnebí této planety.“