Alexandr Běljajev - Génius zkázy

Včera jsme byli na výletě. Já, Elsa Glucková, Ema Fitová a Sauer. Zdá se mí, že jsem příliš mnoho mluvil. Napůl žertem, napůl vážně jsem Else nabídl ruku. To se dalo čekat. Ale ať se mnou nežertuje! Ostatně, ona nežertuje. Proč jen se Sauer tváří jako vítěz? Svrbí mi dlaně přáním vyzkoušet na něm sílu svých myšlenkových vysílačů…

Jak dlouho jsem už nepsal! Žena má opět spleen. Musím znovu a znovu zvyšovat výkon svých vysílačů.

Pustil jsem se do velké hry. Buď si zlomím vaz, nebo…

Proč jsem neposlechl hlas rozumu? Teď už se nemohu zastavit, hra mě zavedla příliš daleko. Jsem unaven, vyčerpán stálým napětím.

Čert aby mě vzal! Kdybych byl radši zůstal u profesora Gereho!

Válka!..

Dost! Jsem k smrti unaven. Je načase skončit hru…“

Elsa Glucková seděla v zimní zahradě, celá zahalená jemným kovovým závojem.

Blížila se bouře a vzdálené hřmění se temně odráželo ve vedlejším sále. Bylo dusno. Elsa jako obvykle myslila na Ludvika, a zachvěla se, když zaslechla jeho kroky. Byla velmi překvapena, že Stirner, když vešel do zimní zahrady, shodil se sebe kovovou pokrývku a pak přistoupil k ní a strhl i její síťku.

„Dnes si můžeme od toho nepříjemného oděvu odpočinout, Elso. Uf!“ Ulehčené vydechl.

Elsa už dlouho Stirnerovu tvář neviděla a byla překvapena, jak se změnila. Nos byl ještě ostřejší, jako u těžce nemocného, a oči ještě více zapadlé. Vlasy měl dlouhé, narostly mu vousy.

„Ty ses tak změnil, Ludvíku! Nejsi k poznání!“

Stirner se usmál.

„Tím líp. Že teď vypadám jako starý poustevník? Pojď, Elso. Zahraješ mi. Dlouho už jsem neslyšel hudbu. Naposled.“

Vešli do sálu. Elsa usedla ke klavíru a začala hrát Chopinovo nokturno.

„Počkej, Elso… Přestaň. to ne… Jak můžeš hrát tak smutnou, něžnou melodii, když se blíží bouře? Slyšíš burácení hromu? Bouřka!.. Jedny obrozuje a osvěžuje, a druhým přináší záhubu… Dnes v noci Stirner zemře…“

Elsa rozčileně vstala.

„Ludvíku, co je s tebou? Mám strach.“

„To nic. Neposlouchej mě. Ještě se mě dnes v noci naposloucháš. Musíme si spolu pohovořit o mnoha věcech. Hraj, rychle… Hraj Beethovena!“

Elsa hrála.

Stirner přecházel dlouhými kroky po sále. Po chvíli se podíval na hodinky a prohlásil: „Dost, Elso. Minuty jsou sečteny. Teď mě polib, polib mě silně, jak jsi mě ještě nikdy nepolíbila.“

Stirner se odtrhl od Elsiných rtů.

„Sladký sebeklam!..“

Hodiny odbíjely půlnoc.

„Konec!“ zašeptal Stirner.

V tom okamžiku Elsa pocítila, že se s ní děje něco neobyčejného. Jako by s ní spadl nějaký závoj, podobný kovové síti, kterou v poslední době nosila. Myšlenky se jí vyjasnily. Byla to najednou zase dřívější Elsa, taková jako před smrtí Karla Gottlieba. Nějaké kouzlo pomíjelo. S údivem se dívala na velký neútulný sál, tonoucí v pološeru. Blesk ozářil Stirnerovu tvář a Elsa se zachvěla, když před sebou spatřila neznámý vousatý obličej.

„Co se to děje? Kde to jsem?“ ptala se nechápavě. „Kdo jste?“

Stirner pozoroval tuto proměnu s bolestnou zvědavostí.

„To je sál Karla Gottlieba, zesnulého bankéře. Stenografka Elsa Glucková tu nikdy nebyla. A před vámi je Ludvík Stirner. Nepoznala jste mě? Elso!.. Provinil jsem se na vás a neprosím za odpuštění. Jediné, co mě může ospravedlnit, je to, že jsem vás skutečně miloval a. miluji vás., miluji hluboce a upřímně.“

Elsa sklesla na stoličku u klavíru a téměř s hrůzou hleděla na Stirnera.

„Nedívejte se na mě tak, Elso!“ Stirner si hladil čelo dlaní, jako by sbíral myšlenky. „Ano, miluji vás. Byl jsem snad první, koho láska dohnala k zločinu? Dlouho jsem sváděl vnitřní boj. Vzpomínáte si na náš rozhovor, tehdy dávno na výletě, v loďce? Tehdy jsem mluvil o mohutné síle, kterou ovládám. To nebyla prázdná slova. Skutečně jsem takovou sílu ovládal. Dřív než jiní jsem objevil způsob přenosu myšlenek na dálku. V mých rukou se octla síla, kterou dosud neovládal ani jediný člověk na světě. A mně se. zatočila hlava. Nejvelkolepější plány mi probleskovaly hlavou. Použil jsem této síly a vsugeroval vám lásku k sobě.“

Elsa se od něho v hrůze odvrátila.

„Sauerovi jsem vsugeroval lásku k Emě. Pohyboval jsem lidmi jako loutkami,

vodil jsem je jako na nitce, a oni tančili podle mého přání. Zatoužil jsem po bohatství a získal jsem je. Ale dokud jsem se o své všemohoucnosti plně nepřesvědčil, by] jsem opatrný. Postupoval jsem oklikami. Křivka? Bezpečněji vede k cílí. O tom jsem mluvil tehdy, v loďce. Abych nevzbudil podezření, zařídil jsem to tak, že jsem dědictví po Gottliebovi nedostal já, ale vy. a já vás dostal s pěkným věnem! Cha, cha, cha!“

Elsa se široce rozevřenýma očima zahleděla na Stirnera.

„Natropil jsem lidem mnoho zla. Nemyslete si však, že zlo samo o sobě mi působilo potěšení. Chtěl jsem se stát velkým. Zdálo se mi, že moje moc je bezmezná, Bylo by stačilo zatoužit po slávě, a lidé by mi byli začali tleskat, opěvovat má nejhloupější díla. Ale vždyť by to koneckonců byla jen sebechvála, stejný sebeklam jako vaše láska ke mně.“

Stirner nervózně pohlédl na hodinky.

„Myslím, že neříkám to pravé. Tolik vám toho musím říct. Elso, kdybyste věděla, jak jsem trpěl, zahnán jako zvíře do temného kouta, obklopen spoustou nepřátel, stále ve střehu, v neustálém, neslábnoucím nervovém vypětí.

Kdybych byl měl aspoň jediného přítele, upřímného, oddaného přítele. Kdybyste mě byla milovala, ale ne umělou láskou, kterou jsem vám vnutil. Možná, že bych ještě bojoval. Byl jsem však osamělý. Jsem unaven. Jsem nesmírně unaven.“

Stirner se odmlčel a svěsil hlavu.

Elsa se na něj dívala a pomyslela si, že v té bledé, zmučené tváři není nic tajemného ani hrozného. Je to tvář neurastenika, vyčerpaného člověka. Kdo je vlastně Stirner? Snad nadaný vynálezce a experimentátor, ale i obyčejný člověk, který náhodou objevil způsob, jak si podřídit vůli jiných lidí, a který ze své „všemohoucnosti“ téměř zešílel. Způsobil tisíce běd, a aniž se stal pánem světa, byl sám rozdrcen nadměrnou tíhou, kterou vzal na svá bedra. Elsa to pochopila spíš citem než rozumem. Neviděla před sebou hrdinu nebo nadčlověka, ale prostě trpícího muže, který krutě doplácí na své zločiny. Takového Stirnera chápala a probouzel v ní soucit.

„Musel jste strašně trpět,“ pronesla tiše.

„Děkuji vám. Vaše účastná slova jsou mi dražší než uměle vynucené polibky!.. Ano, jsem k smrti unaven!“ Stirner se na chvilku odmlčel a pak pokračoval: „Rozhodl jsem se vzdát se boje. Rozhodl jsem se skoncovat se vším, i se samotným Stirnerem!“

Znovu vytáhl hodinky a pohlédl na ně.

„Stirner bude žít už jen několik minut“

Elsa na něho hleděla s hrůzou.

„Vy jste si vzal j ed?“

„Ano, jenže ne obyčejný jed. Hned se to dozvíte. Ale dříve než skoncuji se Stirnerem, rozhodl jsem se alespoň poněkud odčinit svoje provinění vůči vám. Vrátil jsem vám vaše dřívější vědomí. Vsugeroval jsem vám v jedenáct hodin v noci, že přesně o půlnoci se stanete bývalou Elsou. Všechen umělý život s vás spadne jako slupka. Buďte volná, buďte sama sebou. Zařiďte si život jak chcete, milujte koho chcete, buďte šťastná.“

Elsa hluboce povzdechla.