Alexandr Běljajev - Génius zkázy

Schéma už mám hotové…

Elsa Glucková! Nesmírně zajímavá dívka. Mezi ní a naším právním poradcem — za nic na světě si nemohu zapamatovat jeho jméno, něco jako hořký, nebo snad kyselý… Už to mám! Sauer — tedy mezi Gluckovou a Sauerem jsou jakési vztahy, úplně korektní, ale… Ženich snad? Co se jí líbí na té kulaté tváři?.

Neúspěchy! Přijímač nezachycuje rádiové vlny mé myšlenky. Předělávám ho. Pracuji teď po nocích. Po večerech studuji na universitě anatomii a fyziologii z hlediska radiotechniky. Neobyčejné! Lidské tělo jako přijímací a vysílací radiostanice! Velmi zajímavé.

Ovšem abych mohl prostudovat tuto radiostanici, musel jsem se pustit do studia radiotechniky. Zpropadeně, možná že se zítra ukáže nezbytným studium astronomie! ještě dobře, že už mě domácí neotravuje upomínkami na zaplacení dloužků. Bydlím u Gottlieba a dostávám pěkný plat. Po polohladovém živoření si připadám jako magnát. Mohu si opatřovat potřebný materiál pro své přístroje…

Elsa Glucková! Gluck — štěstí. Kdo dostane Gluckovou? Snad ne ten s tím kulatým obličejem?.

Zase smůla. Slyším nějaký pískot, vytí. Že by tohle byla „hudba myšlenek“? Musím líp odizolovat pokoj od vnějšího světa, abych vyloučil rušení z okolí.

Konečně!..

Glucková si mě nevšímá. Ema Fitová, to je živá panenka, hezká, ale prázdná. Zdá se, ze je zamilovaná do Sauera Ale jeho srdce patří Else. O tom už není pochyby. A Ema? Tragédie!..

Daří se mi to, daří! Nic překvapujícího. V dopise, v tisku zaznamenáváme své myšlenky znaky, písmeny. Pro mě mají teď myšlenky a city jinou řeč a jinou nomenklaturu. Délka vlny — n. Frekvence x — strach. Pocit strachu má jednu rádiovou vlnu. Radost — jinou. Zdá se, že budu brzy uměle vytvářet city a vysílat je rádiem. Chce se vám radovat nebo si chcete zaplakat? Je zajímavé, že city zvířat mají elektromagnetické vlny velmi podobné elektromagnetickým vlnám (strachu, radosti atd.) lidí.

Ne, to by bylo příliš neobyčejné!!!

Zpropadeně! To je přece geniální! Sám sebe nazývám géniem. Sestrojil jsem malou vysílačku a začal vyzařovat vlnu, která odpovídá pocitu smutku u psa. Můj přístroj teď velice přesně registruje elektromagnetické vlny vyzařované mozkem člověka a zvířat, a mám už celý slovník vln — citů, myšlenek. Tak tedy jsem naladil svůj gramofon“ — : malou vysílačku — na smutek. Vysílal rádiové vlny psího smutku. Svého Falka jsem posadil vedle přístroje na odizolovanou židli, aby mohl rádiové vlny lépe přijímat. A co se stalo? Můj Falk náhle zesmutněl a začal výt! Přijal rádiové vlny psího smutku! Z radostí jsem ho popadl do náruče a začal s ním kroužit po pokoji.

Když jsem se konečně vzpamatoval, rozhodl jsem se pokus opakovat, a posadil jsem psa za přepážku. Ale Falk už nevyl. Zřejmě může přijímat rádiové vlny jen na krátkou vzdálenost. A cožzvětším-li výkon svého vysílače?.

Elsu Gluckovou absolutně nechápu. Ale proč se o ni tolik zajímám? Nejsem snad do ní zamilovaný? Hlouposti! Na to nemám pomyšlení!..

Zvláštní věc! Přivodil jsem si smutnou náladu. Můj přístroj zaznamenal vlnu vyzařovanou mým smutkem. Vlna má dost složitý průběh amplitudy. Pak jsem tutéž vlnu vysílal ze své vysílačky, která vyzařování značně zesiluje. S nejveselejší náladou jsem čekal na výsledek. Byl ohromující! Zesmutněl jsem a chtělo se mi výt zrovna jako Falkovi. Přenesl jsem vlny smutku sám na sebe. A nejpřekvapivější je to, že jsem si výborně uvědomoval, že žádný důvod k smutku nemám, že pramen mého smutku je umělý. Je to možno nazvat autohypnózou? Domnívám se, že v daném případě jde o něco jiného než o hypnózu nebo autohypnózu: S hypnózou to má společné jen to, že tu jde o vliv té či oné myšlenky nebo nálady. Ale tady je to způsobeno mechanicky: v nervových vláknech jsou uměle vyvolány tytéž elektrochemické procesy, které určitou náladu nebo myšlenku vždy provázejí, a v důsledku toho vědomí registruje vznik této nálady nebo myšlenky. Podivuhodná mechanika!

Ale jak budu dělat další pokusy? Jak budu ovlivňovat jiné lidi, aniž bych se sám dostal pod vliv záření? Jsou možné dva způsoby: za prvé směrované záření a za druhé izolace (kovová síťka na hlavě).

Síť pomáhá. Začnu pracovat se směrovanými vlnami. Budu muset asi sestrojit parabolickou anténu soustřeďující paprsky v určitém ohnisku. Tak mohu působení záření značně zesílit.

Držím myšlenky na uzdě, ale někdy se mi zatočí hlava: jaké perspektivy se přede mnou otvírají! Elso!..

Včerejší pokus. Vyzářil jsem myšlenkový rozkaz, aby mi Falk přinesl z vedlejšího pokoje knihu. Tento rozkaz byl přijat a pak vyslán vysílačem. Falk rozkaz splnil. Odnesl jsem knihu na místo a mechanicky opakoval vyzáření, to jest sám už jsem myšlenkově žádný rozkaz nedal, pouze jsem vyslal vysílačem tutéž vlnu jako při myšlenkovém rozkazu. Pes knihu znovu přinesl. Přístroj registruje rádiové vlny jako hlas na gramofonové desce. Ted budu moci opakovat rozkazy pouhým otočením páky!..

Dnes jsem udělal zajímavý pokus. Pokusil jsem se vsugerovat rozkaz člověku. U Karla Gottlieba žije starý sluha, Hans. V myšlenkách jsem mu nařídil, aby přišel do mého pokoje. Soustřeďoval jsem veškerou sílu svých myšlenek, konal jsem v duchu celou cestu od jeho pokojíčku do mého pokoje — prostě postupoval jsem tak, jako bych prováděl sugesci na Falkovi. Ale Hans nepřicházel. To mě překvapilo. Mezi mnou a Falkem byl už dávno úplný „raport“, jak říkají hypnotizéři takovému spojení. Přitom jsem Falkovi dával myšlenkové rozkazy na krátkou vzdálenost. Rádiové vlny vyzařované mým mozkem mají příliš nepatrnou intenzitu, aby mohly dopadnout a způsobit analogickou odezvu (tj. myšlenky nebo představy) v mozku jiného člověka. Jsme s Hansem příliš rozdílní lidé. Není divu, že jeho mozek — jeho přijímač — nemůže přijmout signály vysílané mým mozkem. Proto jsem týž myšlenkový rozkaz vyslal prostřednictvím svého vysílače, a navíc jsem signál zesílil. Přiznám se, že jsem velmi vzrušeně čekal, co se bude dít. A k svému velkému potěšení jsem uslyšel Johanovy šoupavé kroky; má nemocné nohy a vždycky chodí v měkkých bačkorách. Otevřel dveře — ani nezaklepal, a to dosud nikdy neudělal — a najednou se v, rozpacích zastavil.

Co má dělat dál, jsem mu nenařídil, a teď nevěděl, jak má svůj příchod vysvětlit.

Promiňte, ale… slyšel jsem, že mě voláte…“ řekl a přešlapoval z nohy na nohu.

„Ano, ano,“ honem jsem starce uklidňoval, chtěl jsem vědět, jestli se pan Gottlieb vrátil z klubu.

„Ještě se nevrátil,“ odpověděl veseleji Johan. Teď už nepochyboval, že přišel na můj rozkaz. Nepříjemný pocit z toho, že nemůže své jednání vysvětlit, zmizel.

„Děkuji vám, můžete jít, Johane!“

Stařec se uklonil a odešel. A já? Měl jsem chuť běžet za ním a tančit s ním po pokoji jako tehdy s Falkem.

Pokus se podařil! A co to znamená? Že mohu rozkazovat i jiným lidem. Mohu je přinutit dělat všechno, co se mí zachce. Mohu! Všechno mohu! Copak to není všemohoucnost?

Když budu chtít, přinesou mi lidé své bohatství a složí mi je k nohám. Když budu chtít, zvolí mě králem, císařem. 1 co, k čertu s korunou! Když budu chtít, zamiluje se do rně nejkrásnější žena… Elsa! Ne, ne!…. To neudělám. Stirnere, ty ztrácíš hlavu! Vzchop se, Stirnere, jinak budeš tropit hlouposti! Stirner! Nedávno ještě chudý student, pak aspirant profesora Gereho… Průměrný, řadový člověk s dost nehezkým podlouhlým obličejem… A ty, Stirnere, sníš o moci, o slávě, lásce jen proto, že jsi měl to štěstí a náhodou připadl na zajímavý vědecký objev?