Alexandr Běljajev - Génius zkázy

„A což kdybychom v těch izolačních oděvech šli přímo do Stirnerova domu a vypořádali se tam s ním? Snad by mě tentokrát nepřiměl hladit ho břitvou, místo abych mu podřízl hrdlo?“

„To znamená zabít.“

„To mu taky patří.“

„… zabít nejen Stirnera, ale i ty, kdo ho půjdou zabít. Stirner jistě prodá svůj život draho. Budeme se snažit dostt ho živého. To bude lepší a vítězství bude úplnější.“

Gottlieb vstal. Po něm vstal i Kačinskij a Sauer.

„Dovolte, abychom vám poděkovali.“ začal Gottlieb.

„Není zač,“ přerušil ho Kačinskij. „Poděkujete mi, až bude Stirner v našich rukou.“

Stirner seděl v pracovně u stolu nad výkresy, když tu pojednou pocítil nezadržitelnou touhu vyjít z domu. Už vstal a zamířil ke dveřím, když ho náhlá myšlenka donutila, aby se zastavil. Což jestli se sám octl pod vlivem cizí vůle? Že by odhalili jeho tajemství a jednají pomocí stejné zbraně? Stirner neztratil schopnost uvažovat, zřejmě tedy jejich působení není ještě dostatečně silné; nepřekonatelnou touhu vyjít na ulici však pociťoval docela jasně. Stirnerovi přeběhlo po zádech lehké mrazení. Jestliže se okamžitě neosvobodí z vlivu cizí myšlenky, je ztracen! Co dělat? Jak se zachránit? Nohy už ho proti jeho vůli donesly ke dveřím. U dveří visely hedvábné závěsy. Vedle byla tělesa ústředního topení. S nadlidským vypětím vůle udělal Stirner krok stranou, strhl hedvábné závěsy, přehodil si je přes hlavu a rukama se zachytil kovové trubky ústředního topení. Okamžitě pocítil, jak se touha vyjít ven zmenšila. Elektromagnetické proudy vysílané neviditelným nepřítelem rychle odcházely do země. Stirner si ulehčené oddechl. Zachráněn však ještě není. Musí celou situaci promyslet.

„V mém pokoji je kovová klec, ve kterém jsem dělal první pokusy,“ uvažoval. „Kdybych se tam dostal, vstoupil bych do ní a uzemnil se. Nějak bych to přečkal a pak by se vidělo. Ale stačím tam doběhnout? Nerozbije nepřítel můj volní impuls, jakmile se vzdálím od uzemnění? Kdyby aspoň nebylo na podlaze linoleum! Zatraceně! Začínají mě porážet mou vlastní zbraní. To je zlé! Především se musím izolovat. Mám kovovou síťku. Mohu ji přes sebe přehodit. Potom si zhotovím opravdový oděv. Ale jak se k ní dostat? Elso! Musím zavolat Elsu.“

Ale Elsa nešla. Hedvábná látka na Stirnerově hlavě zadržovala záření.

„Zpropadeně!“ Stirner odkryl hedvábí a obnažil hlavu. V té chvíli pocítil touhu vyjít z domu. Rychle zase stáhl hedvábí přes hlavu a zamyslel se. Dírkou v závěsu uviděl jedním okem nedaleko na stěně tlačítko elektrického zvonku.

„Díky nebožtíku Gottliebovi, že všude nasázel ty zvonky! Snad se mi podaří zavolat sluhu.“

Zvonek byl dva metry od něho. Klouzaje rukou po kovové rouře, začal se přibližovat k zvonku. Roura končila. Stirner se nahnul, levou rukou se přidržoval konce roury a pravou vztáhl k rouře dalšího tělesa, a zároveň dával pozor, aby mu hedvábí nesklouzlo z hlavy. Pro jistotu skousl okraje látky. Stále se přidržoval roury, dostal se k dalšímu tělesu a stiskl tlačítko zvonku.

„A co když podrobili sugesci i sluhy? Pak jsem ztracen.“

Ulehčeně si oddechl, když z dálky uslyšel šoupavé kroky staříka Hanse.

Hans vešel do pracovny s nehybnou tváří vycepovaného lokaje, který dovedl skrýt překvapení za maskou úcty, a postavil se před Stirnera zahaleného do hedvábí.

„Hansi, v mém pokoji.,“ začal Stirner a zajíkl se. Ještě nikdy nikoho nepustil do svého pokoje, “Ach, teď na tom přece nezáleží,“ pomyslel si. Dokážu mu vsugerovat, aby zapomněl všecko, co tam uvidí.“ „V mém pokoji je kovová síťka. Přineste mi ji okamžitě sem. Tady máte klíč.“

Jednou rukou přidržoval hedvábí, jako by stydlivě zakrýval svou nahotu, druhou rukou vytáhl klíč a podal jej Hansovi.

Hans se mlčky vzdálil a přinesl tenkou kovovou síťku. „Přehoďte ji prese mě!“

Stařec vyplnil rozkaz s takovou samozřejmostí, jako by mu podával kabát.

„Děkuji vám, Hansi, můžete jít. Počkejte! Nic nepociťujete, Hansi? Žádné zvláštní přání? No, například vyjít na ulici?“

„Kdepak na ulici! Abych vám řekl pravdu, pane Stirnere, cítím přání poležet si. Nemocné nohy potřebují odpočinek.“

„A jak je to dlouho, co se u vás projevilo to přání?“

„Ba, už dvacet let mě to táhne do postele.“

„Můžete jít, Hansi!“ Stirner rychle odešel do svého pokoje za pracovnou.

„No jen počkej!“ vrčel zlostně, když uváděl do chodu stroje. Dole zahřměly silné motory, rozsvítily se lampy, přístroj začal pracovat. „Náboj“ byl vyslán a zasáhl cíl.

Na předměstí stálo velké nákladní auto, na jehož plošině byla postavena ne zcela obvyklá radiostanice. Byla to stanice projektovaná podle nákresu Kačinského, určená k přenosu a zesílení vyzářené myšlenky.

Řidič, Sauer a Gottlieb měli zvláštní oděvy, zhotovené z nejjemnější drátěné sítě a zakrývající celé tělo i hlavu.

„Není to zrovna běžný oblek,“ smál se Kačinskij, „ale jestliže ho móda přijme, bude přímo originální. V budoucnu budeme prostě do našich obleků vkládat velice jemnou kovovou podšívku. Bohužel nevím, jak bychom se mohli bez toho závoje obejít. Ale vždyť přece ženy nosily kdysi závoje! A my nebudeme zhotovovat naše závoje tlustší a těžší než hedvábné.“

„Náboj byl vypuštěn,“ oznámil Kačinskij. „Vyslal jsem Stirnerovi rozkaz, aby vyšel z domu a přišel sem.“

„A jak se dovíme, že náboj zasáhl cíl?“ zeptal se Gottlieb.

„Domnívám se, že se tak či jinak ozve, i když sem nepřijde,“ odpověděl Kačinskij. „Jde o to, že máme kromě našeho přijímače mozku i rádiový přijímač. A v něm je přístroj, který automaticky zapisuje záření druhé stanice.“

A Stirner jim skutečně „podal zprávu“, třebaže způsobem pro útočníky zcela neočekávaným.

V okamžiku, kdy Kačinskij bez izolačního oděvu vyslal další „myšlenkový náboj“, klesl náhle na plošinu automobilu, pokusil se vstát a upadl znovu. Chtěl si sednout, ale hlava a pak i celé tělo se svalily na bok.

Sauer a Gottlieb se k němu vrhli.

„Jste raněn? Pohmožděn? Jak se cítíte?“ zahrnovali ho otázkami. „Co vás bolí?“

„Nic mě nebolí a cítím se docela zdráv,“ odpovídal Kačinskij, znovu se pokusil sednout si a znovu padl na bok. „Zatraceně, docela jsem ztratil smysl pro rovnováhu!“

Sauer, Gottlieb a řidič byli překvapeni. Gottlieb rychle přehodil přes Kačinského kovovou síť, aby ho uchránil před novým zářením.

„To je jasné. Čemu se divíte? Stirner mi zřejmě paralyzoval mozková centra rovnováhy. To se tedy dostal ve své práci už hodně daleko! Pocit rovnováhy, to je Jedna z nejsložitějších a nejméně propracovaných otázek. Profesor Bechtěrev…“

„Přece jen jsou ti vynálezci zvláštní lidé,“ pomyslel si Sauer. „Povalili ho, bezmocně se válí po zemi jako rozšlápnutý červ, ale přitom uvažuje o své reflexologii.“

„To on schválně,“ pokračoval Kačinskij, „aby nám ukázal, s jak nebezpečným nepřítelem máme co dělat. Smysl pro rovnováhu.“

„To je všechno velice zajímavé, pane Kačinskij, ale teď se musíme postarat o vaše zdraví. Myslím,“ obrátil se Gottlieb na Sauera, „že budeme muset tentokrát ustoupit a evakuovat našeho prvního raněného v této neobvyklé válce, abychom mu mohli poskytnout lékařskou pomoc.“