Alexandr Běljajev - Génius zkázy

„No co, tady už nemáme co dělat, Gottliebe. Kde je ten váš vědec bez titulu?“

„V Moskvě.“

Za měsíc vcházeli Sauer a Gottlieb do hlubokého dvora na Tverské-Jamské, nedaleko Vítězné brány. Asfaltované prostranství bylo obklopeno pětiposchoďovými domy. Hlasy hrajících si dětí se jasně odrážely od vysokých zdí.

„Zdá se, že je to tady,“ řekl Gottlieb, když prohlížel čísla bytů u vchodu do domu. „Pojďme. Zatím všechno klape.“

„Fuj, zatraceně, kdy už skončí to schodiště? To se divím, že lidé mohou žít bez výtahu,“ bručel Sauer a těžce dýchal. „Jaké je to číslo bytu?“

„Dvacet devět.“

„Tady je dvacet pět. Tedy až nahoře.“

„To nic, pohyb vám prospěje, nějak rychle tloustnete, pane Sauere,“ řekl Gottlieb a stiskl tlačítko.

Když konečně vešli ke Kačinskému, byl Sauer zklamán tím, co spatřil. Ani zařízení pokoje, ani vynálezcův zjev neodpovídaly jeho představám.

Byt Kačinského nepřipomínal laboratoř soudobého Fausta. Byl to nevelký pokoj s širokým benátským oknem. U okna stál velký psací stůl a na něm psací stroj. Druhý psací stroj stál na stolečku přistaveném k užší straně psacího stolu. Tyto stroje, jeden s ruskou a druhý s latinskou klávesnicí, a nevelký rys na zdi u stolu byly jedinými nenápadnými svědky činnosti obyvatele pokoje.

Nad širokým tureckým divanem visela dobrá kopie Greuze, dívky s charakteristickým, naivně čtveráckým výrazem očí. Sauer se zahleděl na portrét a zamračil se. Vzpomněl si na Emu. Kdysi ji srovnával s Greuzovými dívkami; to tehdy, když se do ní tak náhle zamiloval.

Vedle Greuzovy hlavičky visely dvě krajinky. Na zvláštním malém stolku byla litinová soška znázorňujíc— jednu z Klodtových skupin koní, která stojí v Leningradě na Aničkově mostu.

Nevelký příborník, skříň se zrcadlem, uprostřed pokoje stůl prostřený čistým ubrusem a několik kožených židlí s vysokými opěradly doplňovaly zařízení.

Všechno bylo čisté a pečlivě urovnané. To také Sauera mátlo. Když člověk seděl v tomto pokoji, mohl si myslet, že je v Berlíně, v Mnichově, jen ne v Moskvě.

I ruského vynálezce si představoval docela jinak. Tento druh lidi podle Sauerova mínění měl mít zvláštní rysy. Před Gottliebem a Sanerem vsak stál skromný, ještě mladý muž, se světlými, dozadu sčesanými vlasy, světlýma očima, hladce vyholenou tváří, rovným nosem a výraznou křivkou úst. Měl na sobě tmavohnědou manšestrovou bundu a rajtky zastrčené do úzkých holínek.

Vedle něho stála žena v bílé blůzce, dobrosrdečná a přívětivá.

„Nezmýlili jsme se snad?“ pomyslel si Sauer. Ale nezmýlili se. Hosté se představili a brzy se rozproudila živá debata.

„A tenhle muž ovládá možná stejně mocnou sílu jako Stirner, ale žije a vypadá tak prostě,“ pomyslel si Sauer. „Že by opravdu nepocítil pokušení využít té síly v osobní prospěch jako Stirner? Aby získal bohatství a moc?“

Sauer se pokusil nepřímo dostat odpověď na otázku, která ho zajímala.

„Řekněte mi,“ obrátil se s čtveráckým úsměvem k ženě Kačinského, „není vám divné, že máte muže, který dovede vsugerovat okolním lidem — a třeba i vám — všechno, co chce?“

Kačinská překvapeně zvedla obočí.

„Proč? Co by mi zvláštního mohl vsugerovat? To mě v životě ani nenapadlo. Pro pokusy má laboratoř.“

Kačinskij se usmál.

„A přece je to nebezpečná síla,“ řekl trochu rozpačitě Sauer.

„Jako každá jiná,“ odpověděl Kačinskij. „Nobel vynalezl dynamit proto, aby se jím lámala žula. Lidstvo však udělalo z tohoto vynálezu nejstrašnější vyhlazovací zbraň. A rozhořčenému Nobelovi nezbylo nic než vypsat z „dynamitových příjmů“ cenu míru, aby aspoň trochu vykoupil svou bezděčnou vínu vůči lidstvu. Stirner v tomto případě není výjimka. Jenomže využil té nové síly pro své sobecké záměry. Všechno záleží na tom, kdo drží sekeru v ruce,“ pokračoval Kačinskij. „Jeden štípe dříví, jiný lidské hlavy. Nebezpečí takového zneužití tu bylo už předtím, než Stirner vyzval společnost na souboj. Když se o mých prvních pokusech dověděla veřejnost, rozčilení obyvatelé mě přímo obléhali. Přišlo ke mně několik žen a ujišťovaly, že zlí lidé je už vystavují hypnóze na dálku. Ty nešťastnice mě v zoufalství prosily, abych je osvobodil od „zlých kouzel“. Jedna mi řekla, že nějací studenti z Gharkovské university ji tak „nabíjejí“ elektrickým proudem, že prochází-li kolem železných luceren, vylétá z ní s praskotem jiskra. „Ale když jdu v galoších a hedvábném klobouku,“ říkala, „jiskry se neobjevují. Co mám dělat? Uléhám a cítím, jak mě naplňují elektrické vlny a slyším hlas: Teď jsi v naší moci! “ Poradil jsem jí, aby se zakrývala hedvábnou pokrývkou a do ruky brala kovový předmět spojený s tělesy ústředního topení. Uzemněte se jako rozhlasový přijímač,“ řekl jsem ji. Jakmile se „uzemnila“, proud odcházel do země. Klidně usínala. Co jsem mohl ještě udělat? Byli to prostě lidé nervově nebo duševně choří. Několik mužů vyhrožovalo, že mě zabíjí, začnu-li svůj vynález používat. „Nepřeju si, abyste naplňoval můj mozek svými myšlenkami!““

„Ale jejich obavy jsou oprávněné.“ Gottlieb se snažil převést řeč na praktickou stránku. „Hrůzy, které kolem sebe Stirner rozsévá.“

„Já vím, taky jsem předvídal takovou možnost,“ řekl Kačinskij, „a proto jsem se od začátku zaměřoval jak na zdokonaleni přenosu myšlenek na dálku, tak na to, jak ochránit lidi před nebezpečím z toho vznikajícím.“

„A podařilo se vám to?“ se zájmem se ptal Gottlieb.

„Myslím, že úkol vyřeším,“ odpověděl Kačinskij. „Teoreticky je pro mě otázka vyřešena, ale ještě jsem si to neověřil rozsáhlými pokusy. Omezovali jsme se na pokusy s přenosem myšlenek na zvířata na krátkou vzdálenost. Můj „mechanický mozek“ může být za dnešního stavu techniky zhotoven. Studuji povahu elektromagnetických vin vyzařovaných lidským mozkem, zjišťuji jejich délku, frekvenci atd. Vyvolat je mechanicky není už obtížné. Když se pomocí transformátorů zesílí, poběží myšlenky-vlny jako obyčejná rádiová vlna a lidé je budou přijímat. Můžete vyzářit určitou myšlenku na anténu mého přístroje, ta zesílí toto záření a vyšle je do éteru. To je tedy nové „dělo“, kterým budeme ostřelovat Stirnera.“

Gottlieb si ulehčené oddechl.

„A bude ho možno použit brzy?“

„Myslím, že za dva týdny se podaří vyslat první výstřel.“

„Co tím docílíme?“

„Překvapíme Stirnera a vsugerujeme mu, aby vyšel z domu a přijel k nám. A tak se octne v našich rukou.“

„Ale kde postavíme to své “dělo“?“

„Myslím, že se budeme muset k našemu cíli co nejvíc přiblížit. Opakuji: dělo není vyzkoušeno a neručím za jeho činnost na velkou vzdálenost.“

„A nebude nebezpečné vkročit do sféry Stirnerova vlivu? Vždyť on má dělo mnohem dalekonosnější a dokonale vyzkoušené.“

„Jiné východisko není, musíme riskovat.“

„A izolovat se nemůžeme? Vždyť jste říkal, že jste přemýšlel o ochranných prostředcích,“ otázal se Sauer.

„Ovšem. Můžeme se přikrýt tenkou kovovou sítí, a elektromagnetické viny vyzářené Stirnerovými myšlenkami budou zachyceny síťkou a budou odcházet do země. Budeme vůči jeho vyzařování imunní, ale nebudeme moci vyzařovat myšlenky. Můžeme ovšem pracovat pomocí mechanismu, pomocí „mechanického mozku“. Ale ještě jsem dostatečně neprostudoval elektromagnetické vlny mozkového záření, a proto zatím budeme muset dát v sázku sebe. Já budu předávat myšlenky na anténu bez izolačního oděvu. Pocítím-li vliv Stirnerova záření, přehodíte přese mě síť. Vy budete v izolačních oděvech.“