Alexandr Běljajev - Génius zkázy

všechny meze. Dějiny kapitalismu neznaly tak rychlou a tak závratnou kariéru, jako byla kariéra tohoto Napoleona finančníků. „Slunce Slavkova“ zářilo nad ním stále jasněji a nebylo příznaků, které by ukazovaly na blížící se „Waterloo“.

Když se Stirner pustil do boje s vládou, zmocnily se obavy jak zahraničních bankéřů, tak i vládních činitelů. Porážka „železného generála“ a útěk vlády ohromily celý diplomatický svět.

„Jeden proti všem! Jeden proti celému státu! Bez armády, bez děl, bez jediného výstřelu — a vyšel z boje jako vítěz!“

Nemohli už zůstat pasivními pozorovateli. Cizí státy byly nuceny určit svůj vztah k tyranovi.

Ve Francii odsunul Stirner na čas do pozadí jak otázky vnitřní politiky, tak i problémy koloniálních válek. Událostem v Německu byla věnována zvláštní tajná zasedám ministerské rady a poslanecké sněmovny. Byla to bouřlivá zasedání.

Nevelkou většinou hlasů bylo nakonec přijato usnesení: zásadní účast v boji proti Stirnerovi pokládat za nutnou a nabídnout Německu pomoc, aktivně však vystoupit teprve tehdy, až bude zneškodněna Anglie.

Anglie se chovala k událostem v Evropě mnohem klidněji, i když průběh boje proti Stirnerovi pozorně sledovala. Britská vláda dosáhla poměrně brzy názorové jednoty.

„Německo je válkou v Evropě už dost vysíleno, a jeho další rozklad by mohl porušit evropskou rovnováhu. Podle mínění vlády není Stirner v dané chvíli bezprostředním nebezpečím pro ostatní země, možná že jeho touha po moci nepůjde tak daleko. Závěr: je třeba poradit Francii, aby s vystoupením počkala. Projeví-li Stirner úmysl zasáhnout do záležitostí cizích států nebo se dotkne jejich zájmů, vystoupit společně s Francii.“

Tato odpověď, sdělená Francii, vyvolala rozhořčení mezi militaristy, kteří apelovali na národní čest.

„Nemůžeme být věčně ve vleku Británie,“ říkali a vyzývali k okamžitému zásahu, třeba jen proto, aby se dokázala nezávislost francouzské politiky.

Okamžitému zásahu se však postavily do cesty překážky diplomatického rázu. Německá vláda, která se nikoli bezdůvodně obávala, že „upřímná pomoc“ ze strany Francie bude příliš drahá, nespěchala tuto pomocnou ruku přijmout a přitom stále ještě neztrácela naději, že se se Stirnerem vypořádá vlastními silami.

Přes nepříznivý výsledek bitvy požíval dosud, „železný generál“ velké autority ve vojenských a vládních kruzích; a generál byl energickým odpůrcem zásahu zvenčí.

Po dlouhých dohadech bylo rozhodnuto zaútočit na Stirnera těžkými dalekonosnými děly.

A když ohromné dalekonosné dělo vystřelilo z hrůzostrašné hlavně obrovský náboj, který zamířil s otřesným hřmotem směrem k hlavnímu městu, nemohl „železný generál“ skrýt své nadšení. Jemu zněla hromová rána jako líbezná symfonie.

„Oho!“ rozesmál se. „Letí! No tak, pane Stirnere, donuťte ho, aby uhnul ze své cesty! “

„A teď baterie — pal! Rychleji, než se vzpamatuje, jestliže se ještě nepřestěhoval do nebe.“

Jako by se rozevřela země. Při otřesu vzduchu nedokázali vojáci zůstat na nohou. A jen „železný generál“ jako bůh války tu stál se zářící tváří. Vypadal ještě vyšší než ve skutečnosti. Vrásky kolem očí se mu stáhly v dravě veselý úsměv.

„Pal!“ vykřikl. Přestože měl velmi silný hlas, nikdo ho neslyšel. Otřesené ušní bubínky odmítaly vnímat zvuky lidského hlasu.

Generál netrpělivě mávl rukou a ukazoval na děla.

Dělostřelci připravovali druhý výstřel, ale najednou, jako by byli vyčerpáni, sehnuli se a znehybněli.

„Co to děláte?“ vykřikl generál. „Palte!“

Vojáci se nehýbali.

„Železný generál“ přiběhl k jednomu z nich a trhl mu ramenem, ale voják jako by to ani nevnímal.

Generál začal zuřivě nadávat a dupat. Mrazilo ho z pomyšlení, že Stirner je živ a uvedl už svou neviditelnou zbraň do chodu.

Stejně neočekávaně se dělostřelci vzpamatovali a začali najednou děla obracet, ještě nikdy to nedělali tak přesně, automaticky a rychle. Ohromený generál si ještě ani neuvědomil, co se děje, když už děla byla obrácena a zahřměla salva, první, druhá, třetí. Salvy neutichaly, dokud nebyl vystřelen poslední náboj. Náboje letěly jeden za druhým a nesly smrt sousedním městům a pokojným obyvatelům.

„Železný generál“ už nekřičel, nerozčiloval se. Pochopil všechno, pochopil, že jeho rozkazy jsou bezmocné proti této neviditelné sile, která skovala vůli vojáků. Poznání katastrofy ho zlomilo. Sám cítil, že je spoután neznámou silou a vyčerpán klesl k zemi.

Když poslední salva dozněla a nastoupilo zlověstné ticho, vytáhl generál z pouzdra revolver a přitiskl si ho k spánku. Kdosi mu vyrazil revolver z ruky.

„Je to zlé,“ tiše pronesl adjutant, usedl nedaleko generála na skládací stoličku, zapálil si cigaretu a roztržitě hleděl na oblohu.

Jeho pozornost náhle upoutal bod na obzoru, který se tu objevoval mezi mraky, tu zase za nimi mizel. Adjutantovo zkušené oko brzy poznalo, že to je letadlo. A zřejmě letí přímo na Berlín. Za ním letělo druhé, třetí, celá letka.

„Čí letadla to mohou být?“ pomyslel si. „Nedávali jsme rozkaz našim letcům. Možná že to nařídil ministr obrany, když se dověděl o výsledku bitvy. Ale bylo by šílenství posílat lidi na jistou smrt po tom.“ Nedomýšlel do konce, přistoupil ke generálovi a opatrně se dotkl jeho ramene.

„Vaše Excelence!“

„Ano, ano, všemu je konec! Korfe, proč jste mi vzal revolver?“ vzpomněl si pojednou generel. „Dejte mi ho. Stejně tuhle hanbu nepřežiju.“

„Vaše Excelence, na Berlín míří letadla.“

„Hlouposti. nesmysl. to se vám jen zdá.“

„Račte se podívat!“

Rachot letadel už bylo jasně slyšet ve večerním tichu.

Generál unaveně zvedl hlavu.

„K ďasu! Opravdu! Pitomci! To nám ještě scházelo. Zeptejte se radiotelegraficky, čí jsou.“

Adjutant poslal radiogram, ale ani jedno letadlo neodpovědělo.

Generál začal nadávat — ožíval.

„Konečně se vzpamatoval!“ pomyslel si adjutant a usmíval se.

Generál rychle vstal a celý se jaksi vzpružil jako po osvěžující chladné sprše.

„Máte mladé oči, Korfe, nevidíte, čí ta letadla jsou?“ Letadla už byla dost blízko, ale letěla ve značné výšce, a přitom se od houstnoucích mraků rychle stmívalo. Nad místem dělostřelecké palby se zvedla bouře. Vítr sílil. „Je to těžko rozeznat.“

„Osvětlete letadla světlomety!“

Během několika minut se letadla octla v záři paprsků. Generál a adjutant se ozbrojili dalekohledy. „Buď se mi to zdá,“ řekl generál, „nebo.“

„Nezdá se vám to. Vidím docela jasně… Jsou to americká letadla.“

„Čím dál tím hůř!“ Generál těžce usedl na židli, položil si dalekohled na kolena a hleděl za vzdalujícími se letouny.

„Chápete, co se to děje?“ zeptal se adjutanta.

Korf se dále díval dalekohledem a pokrčil rameny. „Zřejmě letí na Berlín!.. Tak tedy Amerika.“

„Ale jak to? Proč?“

„Zdá se, že je vítr zanáší poněkud stranou.“ Zásah Spojených států severoamerických do boje proti Stirnerovi byl překvapením nejen pro „železného generála“, ale pro celou Evropu.

Zatímco mezi evropskými státy probíhala diplomatická jednání, ve Washingtonu, který pozorně sledoval vše, co se děje, se rychle rozhodli.