Alexandr Běljajev - Génius zkázy

„Pokusíte-li se odvést mě násilím, budu střílet,“ vyhrožoval. „Mě uvěznil sám Kranz a jen Kranz mě může propustit!“

Velitel věznice mávl rukou.

„Bud se zbláznil, nebo je opilý.“

Protože Kranz nikdy neodkládal zbraň, bylo nebezpečné použít proti němu násilí.

„Ďas ho spral, ať tedy sedí!“

A tak Kranz seděl a pozoroval špehýrkou ve dveřích stráže na chodbě.

„Jak to hlídáš? Copak můžeš zůstávat tak dlouho na jednom konci chodby? Nedovedeš sloužit? Pojď sem, zkontroluj zámek, abych neutekl.“

Kranz podle všeho tvořil výjimku z pravidla, o kterém mluvil prokurátor: vůbec se nepokusil o útek.

Ze všech účastníků nezdařeného útoku se do výboru vrátil jediný Rudolf Gottlieb. Ale bylo těžko z něho něco kloudného dostat. Byl rozpačitý a zachmuřený.

Na všechny otázky, které mu netrpělivě kladli členové výboru, odpovídal nesouvisle.

„Oholil! “

„Kdo koho oholil? O čem to mluvíte?“

„Já jsem oholil Stirnera!“

Členové výboru na sebe nechápavě pohlédli.

„Snad je to řečeno obrazně, zločineckým žargonem, a označuje se tak vražda?“ tiše se tázal ministr velitele policie.

„Nepamatuju si, že bych byl takový výraz kdy slyšel,“ odpověděl velitel.

„Tak mluvte rozumně, je Stirner živ nebo zabit?“

Rudolf se po nich podíval kalným pohledem a pak s hořkým úsměvem odpověděl:

„Je živější než my všichni. Hladce jsem ho vyholil. Budu si muset otevřít holírnu.“

„Ludvíku, konečně!“ uvítala Elsa Stirnera obvyklými slovy a podávala mu ruce. „Tys na mě úplně zapomněl!“

Stáli v zimní zahradě a dívali se na sebe jako po dlouhé rozluce. A skutečně, neviděli se už skoro měsíc. Za tu dobu se oba trochu změnili. Stirner měl tvář vyhublejší, oči zapadlé, pohled těkavý a prudké změny nálady byly u něho častější. Elsa zhubla tak, že jí vystupovaly klíční kosti a tvář se protáhla. Pohled měla nehybný, matnější, pohyby malátné a automatické. Vnitřně se změnila ještě víc. Následkem nenormálního duševního stavu u ní téměř začínal rozklad osobnosti. Její myšlenky byly kusé, nahodilé, nesouvislé. I její nálada se prudce měnila. Z živého člověka se stále více stával automat. Projevovalo se to i při setkáních se Stirnerem. Jejich rozmluva někdy končila nedořečeným slovem, jindy zas byla neobyčejně živá.

Stirner usadil Elsu vedle sebe a přitiskl svou tvář k její, Elsa ho pohladila. „Hlaďoučká, že? To mě tak Rudolf Gottlieb oholil.“ „Gottlieb?“ překvapeně se tázala Elsa.

„Ano, Gottlieb. Chce si otevřít holírnu a získává zručnost holením svých přátel.“ „Nerozumím ti, Ludvíku, ty žertuješ?“

„A není ani třeba, abys rozuměla. Zapomeň na Gottlieba.“

Odmlčeli se.

„Hodně ses změnil, Ludvíku, jsi unavený…“

„To nic.“

„Proč tolik pracuješ? Máš snad nějaké nepříjemnosti?“

Stirner vstal a nervózně přecházel.

„Nepříjemnosti? Naopak. Všechno jde skvěle. Ale unaven jsem. ano. Jsem k smrti unaven,“ řekl tiše a přivřel očí. „Zapomenout. A ty jsi ke mě tak chladná, Elso.“

Elsa pod jeho pohledem náhle zbledla a začala těžce dýchat pootevřenými ústy. Jako opilá se s táhlým stenem vrhla k Stirnerovi, stiskla jeho spánky do dlaní a zalykajíc se líbala ho na oči, čelo, tváře. Nakonec se prudce a bolestně přisála k jeho rtům. Stirner ji rázně odstrčil. „Dost! Jdi na své místo! Uklidni se.“ Elsa poslušně usedla na díván, její vzplanutí přešlo stejně náhle jako začalo, jen únava zůstala.

„To ne… to ne… To je hotové prokletí!“ mumlal Stirner a rychle procházel mezi palmami.

„Co jsi v poslední době dělala, Elso?“ zeptal se, když se uklidnil.

„Přemýšlela jsem o tobě.,“ pronesla malátně. Stirner pokývl hlavou jako lékař, jehož předpoklady se splnily.

„A co jsi ještě dělala?“

„Četla jsem. Našla jsem v knihovně starý román Trilbi a přečetla jsem si ho. Znáš to? Svengali hypnotizuje Trilbi a ta se stává hračkou v jeho rukou. Bylo mi jí líto. Pomyslela jsem si, jaká to musí být hrůza, ztratit svou vůli, dělat, co druhý rozkáže, milovat na rozkaz.“ Stirner se mračil.

„A řekla jsem si, jak je to příjemné, že my dva se milujeme ze svobodné vůle, že jsme šťastni.“

„Ty jsi šťastná?“

„Ano, jsem šťastná,“ stejně malátně odpověděla Elsa. „Svengali — jaký hrozný a mocný člověk!“ Stirner se pojednou ostře zasmál:

„Čemu se směješ?“

„Ale to nic, jen tak. Vzpomněl jsem si na něco směšného. Svengali je štěně.“ Opět se na ni soustředěná zadíval a řekl: „Zapomeň na Svengaliho! Tak co jsi četla?“

„Nic jsem nečetla.“

„Myslím, že jsi říkala něco o nějakém románu?“

„Nečetla jsem žádný román,“

„Hrála jsi na klavír?“

„Ne, už dlouho jsem nehrála.“

„Pojďme. Zahraješ mi něco. Tak dávno jsem neposlouchal hudbu.“

Odešli do sálu. Elsa usedla ke klavíru a začala hrát Griegovo „Jaro“. Přitom tiše říkala:

„Připomíná mi to Mentonu. Tiché večery. Měsíc vystupujíc! z moře. Vůni tuberóz. Jak jsme byli šťastní tehdy v těch prvních dnech!“

„Copak teď nejsi šťastná?“

„Ano, ale. tak málo tě vidím. Jsi teď nervózní, přepracovaný. A tak mě napadlo: k čemu všechno to bohatství? Kolik člověk potřebuje ke štěstí? Odjet tam, na modré pobřeží, žít uprostřed květin, opájet se sluncem a láskou!“

Stirner se opět hlasitě a ostře zasmál.

„Zřídit si zahradu, chovat stádo koz. Já bych byl pastýř, ty krásná pastýřka. Pavel a Virginie. Oblíbená bílá kozička se stříbrným zvonečkem na modré stužce. Věnečky z polního kvítí u potůčku. Idylka!.. Ještě příliš mnoho přemýšlíš, Elso. Idyla!.. Ludvík Stirner v úloze hodného pastýře kozího stáda! Cha, cha, cha!.. Snad máš i pravdu, Elso. S čtyřnohým stádem je méně starostí než s dvounohým. Zapomeň na Mentonu, Elso! Je třeba zapomenout na všechno a jít kupředu, stále výš a výš, tam, kde se vznášejí orli, a ještě výš… Dosáhnout oblak, ukrást z oblohy posvátný oheň nebo… zřítit se do propasti a zahynout. Nech toho, přestaň hrát tu sladkou idylku. Zahraj něco bouřlivého. Zahraj Chopinovy ohnivé „Polonézy“, hraj Liszta, hraj tak, aby pukaly klávesy a praskaly struny.“

Elsa se podřídila jeho přání a začala hrát Rachmaninovu „Polichinelle“ s takovým vzepětím, až to bylo nad její síly. Jako by se do ní vtělila Stirnerova bouřlivá duše.

Stirner dlouhými kroky přecházel po sále a nervózně luskal prsty.

„Tak. ano, tak!.. Drtit! Bořit! Tak to chci. Jsem na světě sám a svět patří mně! Teď je mi dobře. Dost, Elso! Odpočiň si.“

Vyčerpaná Elsa spustila ruce a těžce dýchala. Po nadlidském vypětí sil téměř omdlévala. Stirner ji vzal pod paží, odvedl ji do zimní zahrady a usadil ji.

„Odpočiň si tady, vždyť i čelo máš vlhké…“

Utřel jí čelo kapesníkem a uhladil rozcuchané praménky vlasů.

„Co píše Ema? Už dlouho ti nepsala?“

Elsa trochu oživla.

„Ano, zapomněla jsem ti to říct. Včera jsem od ní dostala dlouhý dopis.“

„Co její zdraví?“

„Je jí líp. Lékaři ale říkají, že by měla zůstat na jihu ještě dva měsíce. Dítě je taky zdravé.“

„Aby ti tohle sdělila, proto musela napsat dlouhý dopis?“