Alexandr Běljajev - Génius zkázy

„Vždyť jsem říkal, že je to Stirnerova práce!“

„Já jsem to tvrdil už dřív!“

„Zlosyn! Vyvrhel! Teď ho máme v hrsti!“

„Kranzi, stačíme ho zatknout ještě dnes v noci! “

„Zatknout, to je našup,“ odpověděl Kranz, „ale nebylo by lepší odložit to na ráno?“

„Proč?“ netrpělivě se otázal prokurátor, který nemohl Stirnerovi odpustit, že ho donutil zříci se žaloby, i celou tu zahanbující scénu sbratřování se zločincem.

„Docela prostě,“ odpověděl Kranz. „Máme co činit s neobyčejným zločincem, a proto musíme udělat všechna bezpečnostní opatření, promyslet každý krok, abychom udeřili najisto. Banka se na noc pevně zamyká a je dobře střežena.

Půjdeme-li v noci, pak přes všechnu opatrnost vyvoláme rozruch a nepřítel bude varován. Bude líp, půjdeme-li ráno, po otevření banky, dokud tam ještě nebude mnoho klientů. Přijdeme tam v civilu, ozbrojeni jen pistolemi. Vejdeme po jednom, aniž bychom vzbudili podezření bankovních strážných a úředníků, pak rychle poběžíme nahoru, abychom nepřítele překvapili a zmocnili se ho.“

Přes veškerou netrpělivost byl prokurátor nucen uznat názory zkušeného detektiva za správné a odložit Stirnerovo zatčení na ráno.

„Ale já myslím,“ pokračoval Kranz, „že to možná budeme muset odložit ještě o jeden den.“

„To tak! “ zvolal hubený stařík v brýlích, ministr vnitra, který se osobně dostavil do výboru.

Kranz nazvedl obočí.

„Co se dá dělat, Vaše Excelence, já už jsem si dovolil říci, že je třeba promyslet každý krok. Musíme dobře znát plán domu Elsy Guickové, všechny vchody a východy, znát přesně pokoj, ve kterém je Stirner, a jiné věci. Je třeba zjistit tyto údaje a k tomu je zapotřebí času.“

To vyvolalo zklamání.

Najednou se velitel policie plácl dlaní do čela.

„Dovolte, pánové! Myslím, že jsem našel řešení. Skutečně, sám osud je nám nakloněn! Před několika dny jsem přijal do své kanceláře mladého muže, jakéhosi Rudolfa Gottlieba. Znáte to jméno?“

„Jakpak by ne! To je přece ten nepodařený dědic, synovec zesnulého bankéře.“

„To bude průvodce pro vás, Kranzi,“ řekl s úsměvem velitel policie. „Lepšího byste nenašel. Jako budoucí dědic poznal celý dům odshora dolů. A Stirnera z hloubi duše nenávidí. Prostě — velmi vhodný muž.“

„Výborně, kde ho najdeme?“

„Nic snadnějšího!“ Velitel policie zatelefonoval a vydal příslušný rozkaz.

Za necelou půlhodinu sestoupil rozespalý Gottlieb do sklepa, kde zasedal výbor.

Jakmile se dověděl, proč ho pozvali, bylo po ospalosti. Zaťal pěsti a zvolal:

„Teď se s vámi vypořádám, pane.“

Velitel policie zářil.

„Pane veliteli,“ obrátil se na něho Rudolf, „snažně vás prosím, neodmítněte mi mou pokornou prosbu.“

„Oč jde, milý příteli?“

„Dovolte mi vlastnoručně zabít toho netvora.“

„Jakpak, bez soudního vyšetřování?“ zarazil se ministr spravedlnosti. „Vždyť dosud nemáme přímé důkazy.“

„A víte, pánové,“ vmísil se do hovoru prokurátor, „ten mladík má pravdu. Věc je příliš vážná, než abychom si mohli hrát na spravedlnost. Že to všechno natropil Stirner, o tom sotva někdo z nás pochybuje. Kranz má pravdu, když říká, že máme co dělat s neobyčejným zločincem. To znamená, že vůči němu musí být použito neobyčejných opatření. Toho si žádá ochrana státu a občanů. Budeme-li se se Stirnerem párat, nejsem si jist, že mě při soudním přelíčení nepřinutí, abych se zřekl obžaloby, líbal ho a nabídl mu cigaretu. Je-li v sázce osud země, a tomu tak je, bylo by z naší strany přímo zločinné riskovat a snad pustit nepřítele z rukou ve jménu dodržení formalit. A pak. hm. jsme mezi sebou. Copak Stirner nemůže být zabit při pokusu o útěk? Ať je tento způsob jakkoli odsuzován, není v něm ve skutečnosti klamu, protože, který zločinec netouží vyhnout se trestu a nepoužije každé příležitostí k útěku? Tak se jednou ranou nepřítele zbavíme.“

„Docela správně!“ ozval se velitel policie. „Kdo popírá zákony společnosti a státu, je mimo zákon.“

„Umíte dobře střílet, Gottliebe?“ zeptal se Kraus.

„Vždycky do černého!“

„Tak tedy, přeji vám úspěch!“ řekl velitel policie.

Do rána se projednával plán útoku. Bylo rozhodnuto, že do banky půjdou jen čtyři: Rudolf Gottlieb, Kranz a dva spolehliví policejní detektivové. Ti dva tvořili zálohu.

„Čím míň, tím líp,“ prohlásil Kranz.

V devět hodin ráno byl oddíl shromážděn, ozbrojen automatickými pistolemi a vybaven přesnými instrukcemi:

„Mnoho úspěchu,“ opakoval velitel policie.

Oddíl šťastně vnikl do banky, vystoupil do prvního poschodí, a vedený Rudolfem, zamířil k pracovně. Sluhům, které potkali, tiše, ale rázně nařídili, aby se nehýbali z místa.

Pracovna byla prázdná. Jeden z detektivů se posadil u vchodu a druhý u dveří do Stirnerova pokoje. Rudolf, doprovázen Kranzem, pootevřel dveře Stirnerova tajemného pokoje a rychle do něho nahlédl. V pokoji nebyl téměř žádný nábytek. Postel s nočním stolkem, nevelká skříň a toaletní stolek tvořily celé zařízení. Pokoj byl uprostřed přehrazen dubovou příčkou. Stirner seděl před zrcadlem u toaletního stolku a holil se. Celá tato prohlídka trvala jen chvilku. Ještě než Stirner otočil hlavu při zvuku otevíraných dveří, všichni jeho psi se vrhli na Rudolfa. Ani nestačil vytáhnout revolver. V té chvíli Stirner, sedící zády ke dveřím, spatřil Rudolfův obraz v zrcadle, vyskočil, dvěma skoky byl u přepážky, otevřel dveře a zmizel za nimi. Rudolf a Kranz odháněli psy — měli instrukci střílet jen na Stirnera, aby předčasně nezpůsobili poplach — vrhli se k přepážce a začali klepat.

„Otevřete, Stirnere!“ křičel Gottlieb. „Otevřete, čeho se bojíte?“

Dveře se rozlétly tak prudce, že Rudolf, který se o ač opíral, upadl.

„Opatrně, neupadněte!“ klidně ho upozorňoval Stirner. „Lehni, Falku! Lehni, Biči!“

Psi poslušně lehli, položili si tlamy na protažené tlapky, dál však pozorně očima sledovali vetřelce.

„Jsem vám k službám, pane Rudolfe Gottliebe!“ řekl Stirner a opět si sedl k toaletnímu stolku.

Gottlieb odložil na týž stolek revolver, vzal štětku a začal Stirnerovi mydlit krk a tváře. Pak vzal břitvu a začal ho holit. Stirner zvrátil hlavu dozadu, a Rudolf mu pozorně a opatrně vyholoval krk.

„Trochu to škrábe, pane Gottliebe. Přibrušte břitvu.“ „Rudolf naostřil břitvu o řemen a holil dál.

Kranz stál vedle jako na stráži.

„Děkuji vám, pane Gottliebe. Umíte to báječně. Máte talent a radím vám, abyste ho využil. Otevřete si holírnu. A kdo jste vy?“ tázavě se obrátil na Kranze.

„Kranz. Johan Kranz. K vašim službám!“ najednou ožil Kranz. Odhodil revolver, uchopil kartáč na šaty a začal Stirnerovi kartáčovat oblek.

„Děkuju vám, tady máte za námahu!“ A Stirner jim dal každému minci.

Pokorně se uklonili a zamířili ke dveřím. Před domem se rozešli na různé strany. Detektivové zmizeli beze stopy.

Kranz přišel do vězení a žádal, aby ho zavřeli do samotky. Velitel věznice to pokládal za žert, ale Kranz zrudl hněvem: „Mám rozkaz od samotného ministra, že má být zatčen každý, koho uznám za vhodné, a tak žádné řeči! Neodvažujte se pochybovat o slovech úřední osoby!“

Velitel věznice pokrčil rameny a dal rozkaz, aby Kranze odvedli a uvěznili. Pak učinil telefonický dotaz, ale dostal odpověď, že nikdo nedal rozkaz k jeho zatčení, že ho naopak netrpělivě očekávají ve výboru. Kranz kategoricky odmítl vězení opustit.