Alexandr Běljajev - Génius zkázy

Na zasedám, přes pozdní hodinu hojně navštívená, vznikl rozruch.

„Vy jste vypátral tajemství?“ ptal se rozčilená jeden z členů výboru.

„Tajemství vychází najevo, řekl jsem, a bude odhaleno,“ odpověděl Kranz. „Našel jsem sídlo zločinného mikrobu nebo člověka. Našel jsem ohnisko, z kterého vycházejí tajemné vlivy,“ pokračoval Kranz, rychle vytáhl plán a rozložil ho na stole.

Kranze obklopili a ten začal vysvětlovat.

„Moje metoda je velmi jednoduchá: roztřídil jsem všechen materiál o nevysvětlitelných událostech, aby bylo možné přesně určit obvody, zachvácené epidemií pomatenosti. A ukázalo se toto. Případ s písničkou mi nebyl mnoho platný. Ta epidemie zachvátila část města v okruhu s poloměrem asi dva kilometry. Po dvou kilometrech se neodbytný motiv projevoval stále slaběji a na třetím kilometru už jím nebyl postižen nikdo. Střed tohoto kruhu byl přibližně u Burzovního náměstí a Bankovní ulice. Právě poblíž tohoto místa bylo možno pozorovat takovou sílu vtíravosti motivu, že na něj nejen mysleli, ale zpívali ho nahlas. Bohužel, určit matematicky přesně tento střed se nepodařilo, protože se provedenými dotazy nedala zjistit ubývající gradace síly vtíravosti popěvku. Osoby, které byly na stejném místě, vydávají různá svědectví; subjektivní zvláštnosti zřejmě přiměly každého různě vnímat.“

„A to je všecko?“ tázal se kdosi zklamaně.

„Vůbec ne. Další epidemie napověděla daleko víc. Tato epidemie postupovala známým směrem a zachvátila poměrně úzké oblasti a končila v určitém místě. Bylo to něco jako paprsek, který začínal u banky Elsy Gluckové.“

Přítomní se rozhlučeli.

„Stirner! Ovšemže je to on! Já jsem to říkal!“

Stirnerovo jméno už nejednou ve výboru padlo.

„Nespěchejte se závěry, pánové,“ přerušil je Kranz. „Také jsem byl přesvědčen, že mě nitky dovedly k Stirnerovi. Ale abych si to mohl ověřit, netrpělivě jsem očekával další “seanci: “Válečnická pomatenost“ byla právě touto seancí. Také prořízla město jako paprsek a přiblížila se k domu Karla Gottlieba, nyní Elsy Gluckové. Vyšel tupý úhel. Ale spojíme-li konce, tu výchozí bod bude za domem Elsy Gluckové. Ocitá se u sousedního domu. Prosím, račte se podívat.“

Ukázal na plán a vysvětloval.

„Co je v tom sousedním domě, kde je vrchol úhlu?“

„Restaurace Empir. Tam se musí zaměřit naše pátrání.“ Kranz uhodil na plán tlustou dlaní, jako by zabíjel mouchu.

Kranzovy závěry byly prosté a přesvědčivé. Po krátké poradě se výbor rozhodl provést v restauraci Empir a v pokojích hotelu, který byl v témže domě, důkladnou prohlídku.

Okamžitě byla telefonicky zalarmována policie.

Velký oddíl vojáků obklíčil dům. Byli prohledáni vystrašení obyvatelé, od půdy do sklepa bylo všechno obráceno vzhůru nohama, ale přes veškeré úsilí se nic podezřelého nenašlo.

Kranz byl zklamaný, ale nevzdával se. Mohl to přece udělat kdokoli z návštěvníků restaurace.

Všem obyvatelům domu co nejpřísněji zakázali o noční prohlídce s kýmkoli mluvit. Několik osob, které vzbudily podezření, bylo zatčeno a dále bylo rozhodnuto, že návštěvníci restaurace budou tajně sledováni. Po městě se o tom rozšířily zvěsti. Rozhořčený dav restauraci zdemoloval a ta musela být uzavřena.

Kranz, rozzlobený neúspěchem, nadával.

„No, ještě si zabojujeme,“ prohlašoval. „Ať je náš nepřítel kdokoli, teď ví, že jsme na správné stopě. Uvidíme, odváží-li se ještě jednou dát o sobě znát. Třetí kolo rozhodne o jeho osudu.“

„Štěstí! Radost! Blaho! Jak je život krasný! Jaká rozkoš!“

Mladý muž se zakaleným pohledem a širokým úsměvem na tváři objímal pouliční svítilnu, jako by to byl jeho blízký přítel.

„Milá lucerno, zdalipak jsi taky tak šťastná jako já.“

„Má drahá, jak vás miluji! Všechny vás mám rád!“ objímal zchátralý, špatně oblečený stařec mladou dámu v drahých šatech. A ona líbala starce na zarostlé tváře a šeptala v odpověď:

„Jsem tak šťastná! Zdá se mi, že jsem našla svého zesnulého otce. Byl vám podobný. Tatínku, drahý tatínku!“

A vedle se objímali staří političtí odpůrci, monarchista s anarchistou.

„Dost už boj ů! Život je tak krásný!“

Nějaký tulák utrhl na vedlejším bulváru květinu a jako svátost ji podával policistovi.

„Příteli, vezmi si ji ode mne!“

Otylý policista s namodralým nosem políbil tuláka a vzal od něho květinu.

„Upřímně děkuju! Květy, to je radost života! Já mám moc rád květiny a písně!“

„Zazpíváme si?“

„Zazpíváme.“

Usedli do trávy, objali se, začali zpívat sentimentální písničku a dojatě plakali.

„Vezměte si to, všechno si to vezměte!“ volal v nepříčetném zanícení majitel klenotnictví a cpal zákazníkům do kapes prsteny a drahokamy, perlové náhrdelníky a zlaté hodinky. „Do hrobu si to stejně nevezmu! Ať je vaše srdce plné radosti, jako moje! K čertu s kšeftováním! Ať je všude samé štěstí!“

Soud zprostil žaloby vážného politického zločince. A prokurátor, známý svou krutostí, tentokrát stáhl žalobu, objal zločince, unaveně položil svou hlavu na jeho hrud, plakal dojetím a mumlal:

„Příteli, bratře! Jak je krásné odpouštět a milovat!“

Na jatkách dokonce objímali řezníci býky přivedené na porážku a něžně je líbali mezi oči.

„Tlamičko moje!“ hladili zvířata. „Máš strach? Napij se vodičky, jdi se napást travičky do parku! Dost už krveprolévání! Žij si!“

K tomu došlo za několik dnů po zdemolování restaurace. Zdálo se, že zlý génius ovládající město provokuje a vysmívá se pokusům výboru bojovat proti němu. Jakoby v náhradu za dřívější chmurnou pomatenost a za oběti náhlého zastavení života ve městě daroval neviditelný nepřítel lidem nebývalé blaho. Pocit blaha byl tak silný, že lidé, kteří je zakusili, byli ochotni učinit všechno, jen aby znovu pocítili neznámou rozkoš. Tentokrát jim utkvělo v paměti všechno to, co prožili. A mluvili o ztraceném ráji.

V místnosti hluboko pod zemí seděli v noci členové výboru, stísnění, mlčeliví, smutně pokukovali po Kranzovi, který shrnoval výsledky, třídil hlášení o poslední události, aby určil oblast města zachvácenou šílenstvím blaženosti.

Tu a tam se ozývaly netrpělivé hlasy.

„Jak to vypadá, Kranzi?“

„Výborně!“

Kdosi rozhněvaně zavrčel: „Horší to už nemůže být!“

„Naopak,“ odpověděl Kranz, „všechno jde báječně. Ještě nikdy jsem neměl tak zajímavý úkol. A tak čestný.“ Kranz zanesl poslední čáry na plán města. „Hotovo!“

„Zase k domu Elsy Gluckové!“ vykřikl úředník ministerstva vnitra.

„Ano, zase. Račte se podívat na plán.“ Kranz odstrčil plán doprostřed stolu a začal vysvětlovat:

„Prosím, ráčite-li vidět, svazek paprsků číslo jedna, pásmo šílenství, kdy byl zastaven veškerý pohyb, a tady svazek paprsků číslo dvě — válečné šílenství. Tady se úhly nesetkávaly na domě Elsy Glilckové. Vrchol dopadal na sousední dům, kde je restaurace. Tam jsme zaměřili naše pátrání.“

„A zmýlili jsme se.“

„Pochopitelně. Předpokládali jsme, že ohnisko působeni je jediné. Ale třetí svazek paprsků, opravdu šťastný svazek — pásmo šíleného štěstí — nám odhalil chybu. Ukazuje se, že působení vychází ze dvou bodů. Ale oba tyto body jsou v domě Elsy Gluckové. Její dům, jak vidíte, je velmi dlouhý. Body působení byly zřejmě na dvou opačných koncích domu. Proto se zdálo, že vrchol tupého úhlu, jeli zdroj působení jediný, musí padnout na sousední dům. Třetí Stirnerova akce nám poskytla druhý vrchol, kde se setkaly čáry číslo jedna a tři. Jasné?“ Všichni zahalasili.