Alexandr Běljajev - Génius zkázy

„Co se stalo, Ludvíku?“ neklidně se ptala Elsa. „Milý, copak zase pojedeme zpátky? Tak brzy!“ A jako by se loučila, smutně se podívala na oblohu, na pobřeží i moře.

„Musím tam nezbytně být. Sauer telegrafoval, že nepřátelé využili mé nepřítomnosti a dali se znovu do boje.“

Ludvíkův obličej pojednou ztvrdl.

Vytrhl jí svou ruku tak prudce, že strachy odskočila, zahrozil pěstí a křičel:

„Marš na místo, proklatci!“

Když Falk uslyšel známá slova, pokorně si lehl na cestu a položil čumák na pracky.

Po příjezdu domů Stirner zjistil, že situace je ještě horší, než očekával. Desítky zkrachovaných bank se sjednotily, vytvořily nové banky a úspěšně konkurovaly bance Elsy Gluckové. Nejenže se jim podařilo získat část bankovní klientely, ale vykoupili také několik velkých továren a závodů, které byly finančně závislé na Stirnerovi. A navíc vláda už připravila zákon „o bankovních ústavech“, zjevně, namířený proti Stirnerovi. Stirner zapomněl na Elsu, znovu se vrhl do boje a po celé dny neopustil svůj pokoj.

Tentokrát se Stirnerovi brzy podařilo vypořádat se se svými odpůrci. Opět se zmocnil konkurenčních bank a o vydání zákonů, které by omezovaly svobodu jeho operací, už nebylo ani řeči. Navíc byla vydána řada nových zákonů, které legalizovaly nové poměry zavedené Stirnerem v bankovní praxi.

Znovu pro něho nastalo období poměrného klidu. Častěji se vídával s Elsou, věnoval se vědě, chodil do svého „zvěřince“ a sestrojoval jakési složité přístroje.

Ale přesto všechno se cítil unaven. Žil příliš nervózně, vydával mnoho duševní energie. Lékař u něho zjistil psychastenii. Tato nemoc v něm prohlubovala pocit osamění, zvláště teď, když život plynul poměrně klidně. Ani Elsiny něžnosti ho neuklidňovaly, ba někdy ho i dráždily.

„To ne! To ne! Hladíš mě ty, anebo já hladím sám sebe tvou rukou?“ pronášel věty, kterým Elsa nerozuměla.

Její hudba však na něho stále ještě působila blahodárně. Po večerech ho démon osamění mučil obzvláště silně a Stirner se utíkal k Else a prosil:

„Hraj, hraj, Elso! Chci poslouchat hudbu, uklidňuje mě!“ A Elsa usedala ke klavíru a hrála Chopinova nokturna opředená tichým smutkem.

Objevovaly se před nimi obrazy bezoblačného štěstí a první týdny cesty na jih. Ze zimní zahrady sem vanula vůně květů, obklopovalo je kouzlo jižní noci. Ale teď se k tomuto okouzlení přimísil smutek nad ztraceným štěstím.

„Promiňte, že vyrušuji,“ uslyšeli pojednou Sauerův hlas. „Blahopřejte mi, dneska ráno se mi narodil syn.“

Stirner a Elsa rozčileně vstali.

„Nemohl jsem vám to oznámit telefonicky,“ pokračoval Sauer. Vypadal velmi unaveně, ale šťastně. „Nespal jsem celou noc. Byl jsem rozrušen. Žena teď spí.“

„Dopadlo to dobře?“

„Porod byl těžký. Je velmi slabá. Komplikace s ledvinami. Lékaři říkají, že bude nutné, aby jela na jih, a zřejmě nadlouho. Ale nechce jet beze mě. Pustíte mě s ní?“

A Sauer se prosebně podíval na Stirnera a Elsu.

Stirner uvažoval.

„Ovšemže ano, Ludvíku?“ přimlouvala se Elsa.

„Za dva dny vám dám odpověď. Myslím, že to půjde. A prozatím dovolte, abych vám blahopřál k Sauerovi mladšímu.“

Sauer se uklonil.

„Promiňte, moc spěchám.“ Rychle se rozloučil a odešel. Elsa se Stirnerem tu stáli, opřeni lokty o klavír, pohrouženi do svých myšlenek.

Uplynul týden, a Sauer se ženou ještě neodjeli. V posledních dnech Stirner téměř nevycházel ze svého pokoje a byl velice zachmuřený. Dokonce i hudební večery ve velkém sále byly odvolány. Elsa sice občas měla chuť se se Stirnerem setkat, ale něco jí v tom bránilo. Osaměle bloumala po sále, zastavovala se a tiše šeptala:

„Jsem tak nešťastná!“

Koncem týdne začala Stirnerova podoba v jejím vědomí pozvolna ztrácet jasnost. Někdy se před ní mihla jeho tvář, ale připadala jí cizí a děsivá.

Stále častěji si nechápavě prohlížela své okolí, jako by je viděla po prvé. A koncem týdne ji začal pronásledovat obraz Sauera. Milý Sauer, jak na něj mohla zapomenout? O tom, že je ženatý, že se mu narodilo dítě, vůbec nepřemýšlela, jako by to nebylo. Když se náhodou se Sauerem setkala, podívala se na něho tak něžně,

že na ni nechápavě zíral a pak upadl do rozpaků, zamyslel se, jako by si připomínal nějakou stále unikající myšlenku.

„Otto,“ oslovila ho opět jménem, „tak dlouho jsem vás neviděla. Proč se mi vyhýbáte, Otto?“ Přistoupila k němu a tiše dodala: „Jsem tak opuštěná. Scházíte mi! “

Byli sami.

Otto usedl na židli vedle Elsy a horlivě si třel čelo dlaní. Elsina něžná slova probudila spící vzpomínky. Sauerův obličej vyjadřoval trýznivý boj. Pojednou si něco uvědomil a tvář se mu rozjasnila. Vzal Elsu za ruku, zamilovaně na ni pohlédl a začal hlasem přerývaným vzrušením:

„Ano, ano, tak dlouho jsme se neviděli! Elso, milá Elso! Jak jsem na vás mohl zapomenout? Nevím, co je to s námi, ale teď jako by se protrhla mlha a já jako bych vás spatřil po dlouhé době odloučení. Kde jste byla, Elso? Co jste dělala?“

Seděli tu, jako by se skutečně sešli po dlouhé smutné rozluce, a nemohli se na sebe vynadívat.

Přerušovali jeden druhého a hovořili o své lásce, o mukách osamění, o radosti z tohoto setkání.

Hodiny na věži odbíjely jednu hodinu za druhou, jejich údery se rozléhaly v prázdných místnostech, ale oni čas nevnímali, seděli tu dál a rozmlouvali.

Nespřádali žádné plány, nevzpomínali na minulost, nemysleli na budoucnost. Opíjeli se proste danou chvílí, opíjeli se paprskem, který tak neočekávaně protrhl mračno zastírající jejich skutečné myšlenky a city. Znovu odbily hodiny.

„Už je dvanáct, tak pozdě!“ divila se Elsa. „Na shledanou zítra, můj milý.“ Objala Sauera a dlouze a silně ho políbila.

Ale žádné „zítra“ nebylo.

Stirner je dočasně osvobodil od svého vlivu proto, že byl cele zaměstnán novými starostmi. Pracoval na jakémsi složitém přístroji, který měl zvětšit jeho moc, jeho schopnost ovládat lidi. K sestrojeni takového přístroje ho přiměly nové komplikace a nové velké úkoly.

Díky jeho opatřením se výroba průmyslu, který ovládal, neobyčejně zvětšila, takže vnitřní trh byl už přesycen jeho levným zbožím. Stirner stál před katastrofální krizí z nadvýroby. Mohlo ho zachránit jen získání zahraničních trhů. Na této cestě však byly velké překážky. Cizí státy z obavy před konkurencí jeho levného zboží stanovily vysoké ochranná cla. Bylo třeba tuto celní přehradu stůj co stůj zdolat. Hospodářská válka se zahraničními konkurenty byla ve stadiu, kdy nezbytně muselo dojít k ozbrojené srážce. Ale vyhlásit opravdovou válku byla věc složitá. Pravda, s vládou si dělal, co chtěl, přece však jen byla hrází mezi jeho vůlí a činy. Usoudil, že nastala chvíle, kdy vláda musí být zničena. On sám se stane jediným neomezeným vládcem země. Podřídí své vůlí milióny lidí, vsugeruje jiní myšlenku o nevyhnutelnosti války a oni s radostí půjdou umírat, jako umírali vojáci Napoleonovi.

K tomu však je zapotřebí zbraně neobyčejně mocné, „dalekonosné“, podmaňující si myšlenky a vůli lidí, zbraně masové sugesce, rádiové vlny. Usilovně pracoval na řešení tohoto problému a dočasně zapomněl na lidi kolem sebe.