Alexandr Běljajev - Génius zkázy

Stirner se mračil, jako by ho tížila nějaká neodbytná myšlenka, avšak Elsin upřímný cit brzy přecházel i na něho. Byl pozorný a něžný a ona chtivě lovila tyto vzácné okamžiky…

Jejich odjezd se neustále odkládal.

Stirner si dal nový úkol: využít toho, že většina podniků je zadlužena u banky Elsy Gluckové a ovládnout veškerý průmysl v zemi.

Továrníci bojovali úporně, ale Stirner se krok za krokem zmocňoval jejich továren a závodů.

A teprve když boj byl rozhodnut v jeho prospěch, proval si Sauera a Elsu a řekl jim:

„Konečně si mohu odpočinout, sice se zpožděním, ale přece si mohu dovolit odjet na svatební cestu. Vy to tu, pane Sauere, zvládnete. Boj je v podstatě dokončen. Zbývá jen legalizovat naše práva: oprotestovat směnky „posledních mohykánů“, zorganizovat prodej jejich továren a závodů a získat podniky pro nás, protože kdo jiný by je koupil než my? Zítra ráno letíme. Jak je to se zdravím vaší ženy?“

Sauer zkroušeně zavrtěl hlavou.

„Nepoznal byste ji, pane Stirnere, tolik se změnila k horšímu.“

„Jakpak by ne, to je normální,“ s úsměvem odpověděl Stirner.

„Ne, to nemám na mysli,“ trochu rozpačitě namítl Sauer „Silně jí otekly nohy a obličej. To ty ledviny. Neposlechla lékaře, a teď už jí nezbývá než rodit.“ A upřímně znepokojen dodal: „Moc se bojím o tu svou panenku.“

„Co nevidět se budete muset starat o dvě panenky najednou. Nebojte se, pane Sauere, budete mít k dispozici nejlepší profesory. Nezapomeňte mi o všem telegrafovat Vyřiďte můj pozdrav vaší ženě.“

Noc před odjezdem Stirner nespal. Zabýval se něčím ve svém pokoji. Elsa dřímala ve své ložnici. Ale i ve snu cítila, jak jí probíhají tělem nějaké proudy, a naplňovala ji stále silnější láska k Ludvíkovi. Několikrát v polospánku napřáhla ruce a něžně šeptala:

„Ludvíku, milý Ludvíku.“

S prvními paprsky slunce už spolu vyletěli vlastním letadlem.

Letěli do Mentony, do jedné z jejích vil, kterou Karel Gottlieb zakoupil nedlouho před svou smrtí.

Po dlouhém uzavřeném životě a osamění se jí tento let v Ludvíkově společnosti zdál pohádkově krásný.

Chtěla současně hledět na Ludvíka i na panoráma, které se pod nimi rozvíjelo. Dívala se na nekonečný prostor, který se před nimi otevíral, a vesele si popěvovala. Nikdy se necítila tak šťastna.

Přistáli na nevelkém letišti u Nizzy a za hodinu byli ve své vile nedaleko Ventimiglie na francouzsko-italských hranicích.

Překrásná bílá budova, téměř na mořském břehu, obložená mramorem, tonula v zeleni. Pomerančovníky byly obsypány těžkými plody. Na paloučku, pokrytém kobercem červených karafiátů, rostly palmy.

Po Gottliebově domu — zracionalizované, chladné, poloprázdné skleněné bedně — jí vila připadala neobyčejně útulná a „zabydlená“. Tady už Gottlieb nestačil zavést své podivínské nápady. Celé zařízení bylo trochu staromódní, ale pěkné a pohodlné. Ne docela nový, ale dobrý klavír se Else velmi líbil a za teplých večerů na něm hrávala. Dveře na balkón byly otevřeny, nad vodní hladinou visel měsíc a vrhal na moře pruh stříbřitého světla, a tuberózy, oživlé nočním chladem, vydechovaly sladkou omamnou vůni.

Skladby, které hrála, byly stejně krásné, zvučné i poklidně radostné jako ty jižní noci.

Zdálo se, že i Stirner se zotavuje. Výraz jeho obličeje změkl a ironický úsměv už nakřivil jeho rty. Jen někdy, když se zahleděl na Elsu, býval pojednou zamyšlený a smutný.

Dva týdny uplynuly jako voda. Na začátku druhého týdne však Elsa pocítila nějakou vnitřní změnu, jako by se začala probouzet ze sna. Odcházela ze svého pokoje a dlouho zůstávala o samotě. Nevítané myšlenky ji opět začaly zneklidňovat. Navíc ji překvapovalo, že Ludvík jí začínal být jaksi méně milý. Zdálo se jí, že jeho tvář se opět prodlužuje a že je nepříjemná.

Stirner si toho povšiml a chmuřil se ještě víc. I Sauerovy telegramy byly zneklidňující. Oznamoval řadu neúspěchů. Za dobu Stiruerovy nepřítomnosti obnovilo svou činnost několik bank. Někteří větší továrníci a majitelé dolů získali úvěr v cizině, vyplatili směnky a tak unikli z finanční závislosti na Stirnerovi. Nejdůležitější však bylo, že po jeho odjezdu byla proti němu zahájena velká tisková kampaň. Soustředění veškerého finančního a průmyslového bohatství země v rukou jediné banky bylo označováno za nebezpečné pro stát i obyvatelstvo. Vládní tisk brojil proti Stirnerovi stejně jako ostatní tisk.

Nevídaný Stirnerúv úspěch vyvolával různé dohady a výklady, přičemž většina listů usoudila, že ať už byl jeho úspěch způsoben čímkoli, překračuje obvyklé meze, a proto je třeba proti Stirnerově moci bojovat neobvyklými prostředky, bez ohledu na zákon. Možná že vláda vydá zvláštní nařízení namířené proti Stirnerovi. Ministři, kteří neschválili stanovy Munsterbergovy a Schuhmacheravy akciové společnosti, byli nuceni pod vlivem veřejného mínění podat demisi, i když tajným šetřením, které se proti nim vedlo, nebyly zjištěny žádné zištné pohnutky jejich počínání, jinak řečeno, nebylo zjištěno, že by je byl Stirner podplatil. Munsterberg mrtvici podlehl. Schuhmacher se pokusil o sebevraždu, zůstal však naživu a odjel do Ameriky.

To byly novinky posledního týdne. O Stirnerovi už věděl celý svět. Kdekdo o něm mluvil. Tady v Mentoně žil se svou ženou v ústraní. Každá jejich vyjížďka vyvolávala zvědavost smíšenou se strachem, takže se Stirner raději přestal na veřejnosti ukazovat.

Pokud byla Elsa k Stirnerovi něžná, nepociťoval zvlášť svou osamělost. V posledních dnech však byla k němu čím dál chladnější, a on byl proto stále zachmuřenější.

Pak se ale pustil do práce, objednal si plech, drátěnou síť, izolátory, celou kupu elektrotechnického materiálu, nařídil, aby to všechno odnesli do zvláštního pokoje, ve kterém se pak na celý den zavřel.

Nazítří byla Elsa opět něžná a překypovala láskou k němu. Zdálo se však, že Stirner už z toho ani nemá radost. Aby se rozptýlil, navrhl jí vycházku do hor. Elsa ochotně souhlasila.

Zašli daleko a zastavili se v nevelkém, bílém, čistém domku, aby si odpočinuli. Pohostinná, hovorná a zvědavá stařenka jim donesla mléko, a když se dověděla odkud jsou, řekla:

„Tak odtamtud jste? Říká se, že se tam teď objevil nějaký člověk, jakýsi Stirner. Co všechno se u nás o něm nenapovídá! On a jeho žena jsou teď prý nejbohatší lidé na světě, jenže původ toho bohatství je nějaký temný. Kolik lidí prý kvůli němu zahynulo, kolik jich přišlo na mizinu, kolik krve a slz bylo prolito!“

Někdo zaklepal na dveře, nečekal na vyzvání a vešel do pokoje. Byl to udýchaný sluha z vily.

„Promiňte, pane Stirnere, nařídil jste, aby vám spěšné telegramy byly předávány okamžitě…“ Utíral si pot s čela a podával Stirnerovi telegram. „Právě došel.“

Stařenka v rozčilení upustila ručník, začala se celá třást a s hrůzou se dívala na Stirnera.

Stirner telegram otevřel a přečetl. Pak pojednou vstal a zamračil se.

„Můžete jít, Jeanne!“ řekl sluhovi, hodil zlaťák udivené stařeně a podal Else ruku.

„Pojď, musíme se okamžitě připravit na cestu.“

Stařenka za nimi dlouho hleděla, pak štítivě, jen konečky prstů zlaťák sebrala, a šeptajíc modlitbu, vyhodila ho na smetiště.

„Prokleté peníze!“