Alexandr Běljajev - Génius zkázy

„Prodejte všechny Munsterbergovy a Schuhmacherovy akcie, prodejte je všechny do jedné.“

„Vždyť za poslední noc stouply o dvacet šest bodů! Máme věrohodné zprávy, že schválení akciové společnosti je už jisté. Myslím.“

„O nic se nestarejte a přesně splňte můj rozkaz. Jeďte okamžitě na burzu a podávejte mi o všem, co se tam bude dít, telefonické zprávy.“

Sauer pokrčil rameny a odjel.

A za hodinu už zvonil telefon.

„Akcie jdou na dračku. Stoupají.“

„Výborně, pane Sauere! V kolik hodin bude zasedat vláda?“

„Ve dvě hodiny odpoledne.“

„Stačíte do té doby rozprodat všechny akcie?“

„Na to stačí hodina.“

„Tím líp. Zavolejte mi za hodinu.“

Za necelou půlhodinu Sauer oznamoval:

„Akcie jsou prodány. Na burze se děje něco neuvěřitelného. Dav zaplnil Burzovní náměstí. Doprava je zastavena. Jen s velkými obtížemi mohou jezdit tramvaje, auta vůbec ne…“

„To mě nezajímá. Co je s našimi akciemi?“

„Bohužel, klesají.“

„Výborně! Počkejte, až klesnou ještě víc, a pak je začněte skupovat.“

„Ludvíku, máš moc práce?“ ptala se Elsa, když vcházela do pracovny.

„Skupte všechno, co budou nabízet,“ pokračoval Stirner. „Volejte častěji.“ Pak se obrátil k Else a řekl: „Ano, mám moc práce, drahá, posnídej sama. Dnes se od telefonu nehnu ani ve dne, a pravděpodobně ani v noci ne.“

Elsa udělala nespokojené gesto. Stirner zavěsil a přistoupil k ní.

„Co se dá dělat, milá, musíš mít ještě chvilku strpení. Dnes jsem zahájil rozhodující bitvu. Musím ji vyhrát, a zítra se staneš nekorunovanou královnou, v tvých rukou bude bohatství…“

„Ludvíku!“ s výčitkou zvolala Elsa.

„No dobrá, už mlčím. Co je s Emou? Byla jsi u ní?“

„Lékař říká, že nemá v pořádku ledviny — kdo by si to byl pomyslel — a že je pro ni nebezpečné mít dítě…“

„Tak. tak.,“ roztržitě přitakával Stirner.

„Ale ona říká, že raději umře, než by se dítěte vzdala.“

„Hm, výborně!“

Znovu se ozval telefon. Stirner se zachvěl, rychle políbil Elsu na čelo a řekl jí:

„Buď rozumná a neteskni. Až to všechno skončí, pojedeme spolu na Riviéru. Haló, poslouchám.“

Elsa si povzdechla a odešla.

„Ve dvanáct hodin? Tedy za hodinu? Tím líp. Jakmile se dozvíte usnesení vlády, zavolejte.“

Stirner zavěsil a neklidně přecházel po pracovně.

„Místo ve dvě rozhodne vláda tuto otázku už ve dvanáct hodin. Tak tedy jedná! Teď věřím v úspěch víc než kdy jindy. Bude-li to vítězství, bude úplné. A Stirner se stane všemocným!“ Zvrátil hlavu dozadu, přimhouřil oči a na chvilku strnul s úsměvem na tváři.

„Není ale čas opájet se mocí. Je třeba soustředit všechny síly k poslední ráně.“

Stirner odešel do svého pokoje a zamkl se v něm. Za hodinu vyšel unavený, pobledlý, uhladil si pramínek vlasů, který mu spadl do čela, usedl do křesla a přivřel oči.

Telefon! Stirner se vymrštil jako pružina a strhl telefonní sluchátko.

„Haló! Ano, ano, já. To jste vy, Sauere?“ Nebyl to Sauer, ale jeden ze Stirnerových agentů, Spilmann.

„Ohromující překvapení! Právě skončilo zasedání. Vláda odmítla schválit stanovy akciové společnosti. Schuhmacher, který byl zasedání přítomen, křičel na ministra: “Zrádče!“ Munsterberga ranila mrtvice a byl v bezvědomí odvezen domů.“

Stirner už neposlouchal. Třesoucí se rukou zavěsil a zařval na celou pracovnu: „Vítězství!“ tak hlasitě, že se Falk ležící u jeho křesla probudil, vyskočil a nechápavě se díval na svého pána.

„Vítězství, Falku!“ Pak hodil do kouta pracovny kapesník a zvolal: „Vpřed!“

Pes byl několika skoky u kapesníku, sebral ho a odnesl pánovi.

„Takhle to teď bude se všemi! Cha, cha, cha!“ smál se nervózně Stirner. Zvedl psa za přední tlapky a políbil ho na čelo. „Ale je nebudu líbat, Falku, protože jsou hloupější než ty a nenávidí mě. O to příjemnější bude donutit je, aby mi aportovali.“ Znovu telefon.

„Sauer? Ano, už vím. Oznámil mi to Spilmann. Jak reaguje burza?“

„Výbuch bomby by zapůsobil méně. Z burzy se stal blázinec.“

„A Munsterbergovy akcie?“

„Závratně klesají, jste génius, Stirnere!“

„Teď není čas na poklony. Až se akcie zkrachovaných bank budou kótovat za cenu balicího papíru, můžete je skupovat. Dokážeme vrátit jim hodnotu. Na to je dost času. Dílo je hotovo a můžete se vrátit, pane Sauere.“

„Nemohu se odtud hnout. Z lidí se stalo šílené stádo. Nemohou se sem dostal ani zdravotníci, aby odnesli omdlelé a ušlapané.“

„Inu, jestliže se nemůžete volně pohybovat, pak mi tedy vyprávějte, co se tam děje.“

A Sauer vyprávěl. Makléři měli desetiminutovou poradu, na které došli k názoru, že udržet akcie Munsterberga a Schuhmachera a všech bank s nimi spojených není vůbec možné. Krach byl úplný. Každou minutu byly ničeny celé majetky. Akcie přecházely z ruky do ruky. Po půlnoci dosáhlo napětí nejvyššího stupně. Nejen Burzovní náměstí, ale i vedlejší náměstí byla obsazena auty velkých akcionářů. Proseděli ve svých limuzínách celou noc, bledí a unavení, s těkajícíma očima. Bulletin za bulletinem přinášely zprávy o neustálém poklesu kursu. Kursy byly oznamovány telefonicky, ale už v okamžiku, kdy se oznamovaly, neodpovídaly skutečnosti. Davy lidí se utábořily na sousedním bulváru a platily za právo sedět na lavičce víc, než by daly za pokoj v nejlepším hotelu. K ránu dva makléři a jeden bankéř začali šíleně zuřit.

„Smrt Stirnerovi!“ volal makléř.

Jen s velkou námahou se podařilo odvézt šílence do nemocnice. Teprve za svítání začalo rozčilení opadávat jako plamen dohořívajícího požáru. Včerejší boháči odcházeli z burzy zestárlí o deset let, přihrblí, zešedivěli a s podklesávajícími koleny. Dav prořídl. Sauerovi se nakonec podařilo vyjít z budovy burzy. Vrávoral únavou, zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu.

„Stejná panika teď vládne po celé zemi,“ pomyslel si. „Této noci byly zbídačeny statisíce lidí, milióny drobných střádalů ztratily své úspory. Ten šílenec křičel něco o Stirnerovi, obviňoval ho ze všeho. Ale Stirner není vinen. Vítězí silnější. Stirner je chlapík. Geniální hlava!“

Sauer se usmál a hned nato unaveně zívl.

A Stirner, když dostal od Sauera poslední telefonické zprávy, vstal od stolu a blaženě se protáhl. Uklidnil se. Měl pocit oné příjemné únavy, která se zmocňuje člověka po dobře vykonané práci. Zvítězil. Jeho vítězství je vetší než pouhé vítězství nad bankéři a ministry. Zlomil schopnost člověka k odporu. Gottliebové, Ema, Sauer, Elsa. a teď oni!

„Nikdo na světě se mi už nemůže postavit na odpor, celý svět bude brzy můj!“ prohlásil hrdě.

Nechtělo se mu spát.

Šel nahoru a zaklepal na dveře Elsina pokoje.

Elsa byla oblečená, nespala. Rychle otevřela dveře a rozzářená mu podala ruce.

„Konečně sis na mě vzpomněl, Ludvíku!“

Banka Elsy Gluckové — dosud nesla Elsino dívčí jméno — se stala neomezeným pánem finančního světa.

Elsa nikterak nepocítila vzrůst své moci. Jako dříve osaměle procházela prázdnými pokoji a žila jen vzpomínkami na krátká setkání se Stirnerem. Ten však měl stále ještě mnoho práce a nemohl se jí víc věnovat. Elsa vždycky vycítila, kdy ji chce vidět. Sladké chvění probíhalo jejím tělem a bez vyzvání spěchala dolů, vědouc, že Stirner má čas a nepošle ji pryč. Někdy uplynuly celá dny, uplynul týden a Stirner se u ní objevoval jen po ránu, roztržitě ji pozdravil a odcházel. Někdy odjížděl z města na několik dní. A tu ji přepadla jakási apatie, a dokonce ho ani nechtěla vidět. Jestliže ho potkala hned po jeho návratu, byla k němu chladná. Stirner se nespokojeně mračil a spěchal do svého pokoje, do kterého nesměla vstoupit ani ona. Po několika minutách jeho pobytu v pokoji si Eisa povšimla, že se jí najednou zmocňuje horoucí cit lásky. A když Stirner ze svého pokoje vyšel, vítala ho už něžným pohledem.