Alexandr Běljajev - Génius zkázy

Byla však možná i jiná kombinace: uzavřít dohodu nebo se dokonce sloučit s bankou Elsy Gluckové a vyhradit si určitá práva. Munsterberg i mazaný Schuhmacher, každý zvlášť, se o to pokoušeli, posílali spolehlivé lidi k Stirnerovi „sondovat půdu“. Ale tento „zlý génius“, jak říkali Stirnerovi v burzovních kruzích, na žádnou dohodu nepřistupoval. Byl k svým soupeřům urážlivě výsměšný a nemilosrdný. Neobyčejné štěstí v burzovní hře, správné předvídání kursů akcií, naprosto nepochopitelný vliv na lidi, to vše působilo, že Stirner byl obávaným soupeřem.

Bankéři a burzovní makléři si tiše; jako by se báli, že je neviditelný nepřítel uslyší, vyprávěli o četných případech podivného skonu bankéřů, kteří osobně vyjednávali se Stirnerem. O čem s nimi Stirner mluvil, neřekli nikomu. Po návštěvě u něho tito bankéři buď zešíleli, nebo jako by zapomněli na své zkušenosti, prováděli nesmyslné obchodní operace, které urychlovaly jejich krach, a pak jejich kapitál plynul do podzemních sejfů banky Elsy Gluckové. Několik takto zruinovaných lidí spáchalo sebevraždu. Munsterberg a Schuhmacher se rozhodli jednat za pomoci celého řetězu prostředníků, protože se osobního setkání se Stirnerem báli.

Když jednání se Stirnerem k ničemu nevedla, bylo Schuhmacherovi a Munsterbergovi jasné, že jen sloučení obou jejich bank, žijících v nepřátelství déle než půl století, jim umožní ne-li zvítězit nad „zlým géniem“, tedy aspoň pokračovat v urputném boji proti němu.

Zdálo se jim, že boj bude snazší už proto, že vlastní většinu akcií největších obchodně průmyslových podniků: černouhelných dolů, průmyslu anilínových barev, automobilek, závodů na výrobu rozhlasových přístrojů, městské železnice, loděnic… Akcie těchto podniků vlastnily milióny drobných akcionářů, nebohatých farmářů, úředníků, lodních kuchařů a liftboyů. Ti všichni spojili osud svých drobných úspor s osudem Munsterbergovy a Schuhmacherovy banky. Na straně těchto bankéřů bylo široké „veřejné mínění“.

Dne patnáctého července ráno Sauer, nejoddanější a nejhorlivější Stirnerův spolupracovník, vešel do pracovny podat zprávu.

Pevně stiskl Stirnerovu ruku.

„Dobrý den, pane Sauere! Jak se daří vaší panence?“

„Děkuji. Zbytečně jsem se polekal. Včera u nás byl lékař.“

„A co zjistil u paní Sauerové?“

Sauer šťastně a poněkud rozpačitě odpověděl:

„Bude mít dítě.“

„No, to vám gratuluju! Vyřiďte jí ode mne pozdrav. A co se děje na burze? Je něco nového?“

„Ano, mám velkou novinu. Munsterberg a Schuhmacher vytvářejí proti nám jednotnou frontu. Podali žádost o založení akciové společnosti a v burzovních kruzích se říká, že jim vláda vyjde vstříc.“

„To jsem věděl.“

Sauer byl překvapen. Stirner se usmál.

„Co jiného jim zbývá? Ovce se vždycky tlačí dohromady, aby se ubránily proti silnějšímu nepříteli. A vláda? Chce mít určitou bariéru mezi státní bankou a mnou. Protože kdyby praskl tlustý Munsterberg a hubený Schuhmacher, zůstaly by ve státě jen dvě finanční síly. Pouze dvě: já, čili banka mé ženy, a státní banka. A je otázka, kdo by nad kým zvítězil. Jak reaguje burza na připravované sloučení bank?“

„Během jednoho dne stouply Munsterbergovy a Schuhmacherovy akcie o padesát bodů,“ odpověděl Sauer.

„Pošlete naše makléře, aby je skoupili.“

„Vy hrajete na Munsterberga a Schuhmachera?“

„Hraju na Gluckovou. Copak mé hře dosud nerozumíte? Tak do toho, do toho! Čím víc stoupnou, tím líp. Už mě nebaví honit se za drobnou zvěří, chci udělat konec celé té burzovní hře jednou ranou.“

Když Stirner podepsal listiny, propustil Sauera, ale pak si na něco vzpomněl a zavolal ho zpět.

„Poslyšte, pane Sauere, zjistěte soukromou adresu ministra obchodu a průmyslu a ministra financí.“

„Jsou v tomto seznamu.“

„Máte pravdu. Děkuju vám. Co myslíte, pane Sauere, podařilo by se vám pozvat je pod nějakou záminkou ke mně?“

„Myslím, že ne.“

„Domníváte se, že neprokážou takovou čest Ludvíku Stirnerovi? Uvidíme, co bude za měsíc, za dva, a zatím se obejdeme i bez jejich návštěvy. Podejte mi prosím plán města.“

Sauer mu ho podal.

„Děkuji. Můžete jít, pane Sauere.“

Stirner rozložil na stůl velký plán města.

„Tak. tak, páni ministři, nejde-li hora k Mohamedovi.“

Nedořekl a odešel do svého pokoje, který sousedil s pracovnou a zamkl se v něm. Po, deseti minutách vešla do pracovny Elsa a usedla do hlubokého křesla u psacího stolu. Cvakl zámek a Stirner vyšel ze svého pokoje. Elsa rychle vstala, šla mu vstříc a podávala mu obě ruce. Stirner jí je políbil.

„Ty jsi mě chtěl vidět, Ludvíku?“

Vzal ji pod paží a odváděl ji.

„Ano, má milá, co jsem musel ráno udělat, udělal jsem a teď bych chtěl s tebou posnídat v zimní zahradě.“

Elsa měla radost.

„Tak málo se spolu vidíme, Ludvíku.“

„Co se dá dělat, drahá, bojujeme. Jestlipak víš, že tvoje jmění se ztrojnásobilo a že za několik dní budou v tvých rukou kapitály všech soukromých bank naší země?“

Usedli k velkému stolu, prostřenému k snídani. Stirner nalil do pohárů víno.

„Staneš se královnou burzy.“

Upil vína.

„A vlastně ani žádná burza nebude. Celá burza bude tady. Kdybys nebyla mou ženou, jak rád by ti nabídl ruku i srdce mnohý princ. A jestliže celého tvého bohatství i celé tvé moci bylo dosaženo tak trochu i mou zásluhou, pak musíš uznat, že Stirner není jen bohapustý žvanil.“

„To jsem nikdy netvrdila! “ horlivě namítla Elsa.

„Ne? Tím líp.“

Připili si.

„Ludvíku, byla bych šťastnější, kdybys ztrojnásobil ne moje jmění, ale čas, který mi věnuješ. Kdybys věděl, jak trpím osaměním. Žiju jen v neustálém čekání, kdy tě zase uvidím.“

„Musíš mít ještě trochu strpení, má drahá! Porazím naše poslední soupeře, hodím ti je k nohám jako válečnou kořist, a pak.“

Vešel Sauer a uctivě se uklonil Else. Uvítala ho půvabným pokývnutím hlavy.

„Promiňte prosím, že vás vyrušuji. V přijímacím salóně na vás čeká nějaký pán, říká, že přišel v neodkladné záležitosti. Mám dojem, že to je Schuhmacherův agent. Přeje si mluvit osobně s vámi, pane Stirnere.“

Stirner vyšel.

„Jak se vede Emě?“ ptala se Elsa.

„Děkuji. Všechno v pořádku.“

„A co jsem vám říkala? Měla jsem pravdu! Zbytečně jste se znepokojoval. Ema bude mít dítě!.. To se podívejme. Měla by si ještě hrát s panenkami. Určitě k ní dnes zajdu.“

„Velmi ráda vás uvidí.“

Stirner se vrátil.

„Nemýlil jste se, pane Sauere. Ten starý lišák Schuhmacher je ochoten v poslední chvíli zradit svého spojence, přijmu-li ho za společníka. Zastrašoval i sliboval různé výhody — prostě použil celého arzenálu svých spekulačních schopnosti.“

„Co jste mu odpověděl?“

„Řekl jsem mu: Vyřiďte panu Schuhmacherovi, že nepotřebuju ani společníky, ani guvernantky. Sedněte si, pane Sauere, a posnídejte s námi.“

Vesele rozprávěli jako lidé spojení upřímným přátelstvím a vzájemnou úctou. Po dřívějších bouřích nezůstalo ani stopy.

V den, kdy vláda měla schválit novou akciovou společnost, slučující Munsterbergovu a Schuhmacherovu banku, zavolal si Stirner brzy ráno Sauera a nařídil mu: