Alexandr Běljajev - Génius zkázy

Přepadla ji hrůza.

„Ne, ne, ne!“ vykřikla najednou, až polekaní ptáci vyletěli z větví.

Ozvěna v sále jasně opakovala její slova. Podivné — ta neočekávaná ozvěna jako by ji povzbudila, jako by jí někdo poskytl oporu, jako by neviditelný přítel po ní opakoval: „Jistěže ne!“ Nesmí se vzdát bez boje, nesmí se stát bezmocnou hračkou, oddat se nemilovanému muži.

Vešla do obrazové galerie, aby se uklidnila.

„Co dělat? Co jen dělat?“ uvažovala, bloudíc po sále. Náhodou ji upoutal jeden z obrazů. Beduín ve vlajícím bílém plášti s kapuci na hlavě se žene na arabském koni pouští a snaží se uniknout svým pronásledovatelům, kteří ho už už dohánějí.

„Takhle je třeba bojovat proti smrtelnému nebezpečí. Možná že zahynul, ale bojoval až do konce. Utéct! Stůj co stůj utéct!“

Elsa přistoupila ke klavíru a usedla na židli. Vtom se jí vybavila nedávná scéna, kdy tu Stirner stál a naslouchal její hře. Ještě nikdy jeho dlouhá, bledá tvář s ironickým úsměvem v ní neprobouzela tak hrůzné chvění a odpor.

Utéct a hned! Ale jak? Vždyť ani nemá peníze.

„Miliardářka!“ zašeptala hořce. „Miliardářka-žebračka!“ Včera darovala Gottliebovi dvě stě tisíc, ale pro sebe si u Stirnera nikdy peníze nevzala. Něco, snad hrdost, jí v tom bránilo. A navíc, k čemu potřebovala peníze? Skoro nikdy nejezdila do města. A koupila-li něco, poslali jí to do bytu a účet vyrovnal Stirner.

Vzpomněla si, že musí mít v kabelce peníze z poslední výplaty. Vběhla do svého pokoje a chvatně kabelku otevřela. Peníze tu byly. Ne mnoho, ale na cestu stačí. A co dál? V každém městě by jí kterákoli banka poskytla neomezený úvěr, ale směnky pošlou k proplacení do její banky, a tak se Stirner doví, kam odjela.

Elsa se zamyslela.

„Á, to je jedno! Radši být chudá než se smířit s tím, co mě čeká tady…“

Rychle se oblékla a sestoupila do prvního poschodí. U vchodu ležela žíhaná doga. Když spatřila Elsu, začala spokojeně vrtět ocasem. Elsa ji pohladila a chtěla ji odstrčit, ale doga se nehnula z místa. Elsa se pokusila ji obejít a otevřít dveře. Doga rychle vyskočila, postavila se na zadní, položila jí přední tlapky na ramena, výhružně zavrčela a odstrkovala ji zpátky.

Elsa se polekala a ustoupila.

„Bucefale, co je s tebou?“ řekla vlídně. Pes zavrtěl ocasem, ale při dalším Elsině pokusu projít zavrčel ještě výhrůžněji. Stirner tu zanechal svého věrného strážce! Má volat o pomoc? Nechtěla způsobit skandál. Tu ji něco napadlo. Spěchala do Gottliebovy pracovny. Dveře byly otevřené. Usednout do křesla na plošině zdviže bylo dílem okamžiku. A už sjížděla do banky, radujíc se ze svého úspěchu.

„Přelstila jsem vás, Stirnere!“

Strážní byli překvapeni jejím neobvyklým příchodem a uctivě ji doprovodili ven.

Se silně bušícím srdcem překročila práh nenáviděného domu, vdechla z plných plic jarní vzduch a zmizela v davu. Jaké štěstí! Byla volná. Zašla za roh, vzala si taxi a přikázala řidiči, aby ji odvezl na nejbližší nádraží. Jen aby co nejdřív byla daleko odtud!

Na nádraží požádala nosiče, aby jí koupil jízdenku. Ptal se kam. K jeho velkému údivu Elsa odpověděla:

„To je lhostejné, na jakou vystačí tyhle peníze.“

Dopustila se neopatrnosti. Tím, že vzbudila nosičův údiv, zapamatoval si ji. Poskytla tak nit k pátrání. Ale byla jako v horečce a nepřemýšlela o svých slovech. Její duševní napětí povolilo teprve když lokomotiva naposled zahoukala a vagón se měkce otřásl. Do poslední chvíle se bála Stirnerova pronásledování, i když věděla, že odjel z města.

Když vlak vyjel z předměstí a objevila se pole, div se nerozplakala radostí. Zapadající slunce zalévalo usedlosti zlatou září. Pasoucí se stáda pomalu postupovala vpřed po smaragdově zelené jarní trávě.

Elsu uvádělo v nadšení všechno. Neustále hleděla do okna a vesele si prozpěvovala:

„A já jsem volná jak ten pták…“

O budoucnosti nepřemýšlela. Opíjela se svobodou. Teprve když zašlo slunce, na krajinu se snesl soumrak a ve vagóně rozsvítili, zamyslela se.

„No co, hůř nebude!“ Rychle se svlékla, a unavená z prožitého rozčilení, tvrdě usnula.

Probudila se náhle, jako by do ní někdo strčil, a nechápavě se rozhlédla kolem. Vagón. Jak se dostala do vagónu? Byla stále zmatenější a rodil se v ní zvláštní, dosud nejasný pocit. Ten pocit rostl, sílil, vyjasňoval se.

Zpátky! Hned teď, okamžitě, se musí vrátit. Zpátky! Stirnere! Milý Stirnere! Čeká na ni! Vidí před sebou jeho smutnou, nesmírně drahou tvář, vidí ho takového, jak vypadal, když mu hrála na klavír. Rychle se oblékla a vyšla do chodbičky. Rozespalí cestující s ručníky přes ruku odcházeli do umývárny. Bylo ráno.

„Pane průvodčí, kdy bude prosím vás nejbližší zastávka?“

Otylý průvodčí nesnesitelně pomalu vytáhl z kapsičky velké stříbrné hodinky, opatrně je otevřel a po chvilce váhání odpověděl:

„Za dvanáct minut, slečno.“ Elsa dupla.

„To je hrozné! Tak dlouho čekat! A kdy pojede vlak nazpátek?“

„Ve stejnou dobu.“ Elsa si netrpělivě kousala rty.

Když vlak konečně vjel do stanice, vyskočila z něho téměř za jízdy a nastoupila do vlaku, který jel opačným směrem.

Neměla lístek, a proto s ní kontrolor sepisoval protokol. Elsa to ani nevnímala a mechanicky odpovídala na jeho otázky. Když uvedla své jméno, pohlédl na ni kontrolor uctivě a zvědavě.

Elsa byla velmi netrpělivá, vyšla z kupé, přecházela od okna k oknu a upoutávala pozornost cestujících svým podivným vzhledem a neklidnými pohyby. Chtělo se jí plakat zlostí, že rychlík jede tak pomalu.

„Už brzy budeme na.místě?“ ptala se každou chvilku, a cestující, které omrzelo odpovídat na její otázky, se jí začali vyhýbat. Odešla tedy do svého kupé, lehla si naznak na lůžko, oběma dlaněmi si stiskla spánky a jako v horečce opakovala:

„Ludvíku! Ludvíku! Ludvíku! Kdy už tě uvidím?“ Konečně vlak zastavil. Elsa odstrkovala cestujíc! utíkala po nástupišti, proběhla čekárnou, vyběhla z nádraží a rychle nastoupila clo taxíku.

„K bance Elsy Gluckové! Rychle, rychle! Jeďte co nejrychleji!“

Stirner stál uprostřed pracovny a očekával Elsu. S rozcuchanými vlasy vběhla dovnitř, vrhla se k němu, pevně ho objala a vzlykala.

„Ludvíku, můj milý, konečně!“

Stirnerova tvář vyjadřovala štěstí i smutek zároveň.

„Ty moje; pronesl tiše a líbal Elsu na zavřené oči.

Finanční svět prožíval paniku. Od začátku května prodělávala burza tvrdé otřesy. Během měsíce bylo zaregistrováno přes dva tisíce úpadků, v červnu dosáhl jejich počet pěti tisíc. Dokud upadaly jen drobné podniky, pokoušely se listy finančníků oslabit dojem hrozící katastrofy a uklidňovaly veřejné mínění tím, že krize aspoň zbaví hospodářství země „slabých a zbytečných podniků, které vyrostly na peněžní spekulaci“. Ale v červnu se stalo obětí krize několik nejstarších a největších podniků. Tento úder měl těžké následky pro průmysl a pro široké vrstvy drobných akcionářů. Noviny se už netajily svými obavami. Blížila se opravdová katastrofa. Nová, neznámá epidemie zachvacovala finanční podniky a vyžadovala si další a další oběti. K začátku července zůstaly v zemi jen tři největší banky: Munsterbergova, Schuhmacherova a Elsy Gluckové. První dvě už ztratily třicet procent svého kapitálu. Ale banka Elsy Gluckové nejenže neutrpěla ztrátu, ale naopak, ztrojnásobila svůj kapitál. K poslednímu rozhodnému boji mělo dojít mezi těmito třemi finančními kolosy. Kapitál banky Elsy Gluckové převyšoval kapitály jak Munsterbergovy, tak i Schuhmacherovy banky. Kdyby se však kapitál těchto dvou bank spojil proti bance Elsy Gluckové, mohla by se vytvořit převaha v poměru dvě ku jedné.