Alexandr Běljajev - Génius zkázy

Elsa zavrtěla hlavou.

„Ne, ne! “ zvolal rychle Stirner. „Teď mi nic neříkejte. Klidně si všechno promyslete, uvažte můj návrh a dejte mi odpověď. dnes máme čtvrtek. v neděli večer, v šest hodin. To je poslední lhůta.“

Stirner se uklonil a odešel.

Hodiny hlasitě odbily šestou.

Ráno se Elsa probudila s jasnou myslí, což se jí už dlouho nestalo. Má se rozhodnout, zda Stirnerovu nabídku k sňatku přijme, nebo odmítne. Proč se musí rozhodnout, ji nezajímalo. Po snídani usedla ve svém oblíbeném koutku zimní zahrady před akváriem a zamyslela se.

Byla však vyrušena. Vesel sluha a ohlásil, že ji v přijímacím pokoji očekává Oskar Gottlieb a snažně prosí, aby ho přijala.

„Oskar Gottlieb? Kde se tu vzal?“ pomyslela si Elsa. Celý roj prchavých vzpomínek na soudní proces se mihl její pamětí. Sešla do přijímacího pokoje v prvním poschodí.

Proti ni vykročil s hlubokou úklonou stařec, ve kterém hned nepoznala bratra zesnulého bankéře. Oskar Gottlieb zhubl. Místo nevelkých licousů si nechal narůst šedivou bradku. Obličej se mu protáhl, tváře vpadly a váčky pod očima se zvětšily. Nešlo však jen o vnější změny. Celé jeho držení těla i gesta prozrazovaly zakřiknutost a poníženost. Oči mu neklidně těkaly.

„Prosím za prominutí, že jsem vás vyrušil,“ řekl líbaje Else ruku, „jen krajní nutnost mě k tomu dohání.“

„Prosím,“ ukázala Elsa na křeslo.

Usedli. Oskar Gottlieb vzdychal, žmoulal v rukou klobouk a mlčel. Když se trochu ovládl, promluvil nejistým hlasem:

„Ani nevím, jak bych začal. Především mi dovolte, abych vás ujistil, že jsem se úplně smířil s danou skutečností., úplně. Ale sama skutečnost, že jsem neočekávaně přišel o dědictví, mě uvrhla do mimořádně obtížné situace.

Jde o to, že už po bratrově smrti a. potom, co jste se vzdala dědictví, jsem provedl. zastavil jsem svůj statek. Co dělat? Mládež tolik touží po zábavách. Velkoměsto. Paráda. Tolik svodů. A také hospodářství bylo třeba dát do pořádku. Platební závazek byl krátkodobý. Nepomyslel jsem si, že změníte své rozhodnutí a všechno se takhle obrátí. Neříkám to jako výčitku, ale jen na vysvětlenou. A právě teď, za týden, přijde můj statek na buben pro nezaplacení dluhu. Jsem na mizině. Úplně na mizině, na stará kolena, s houfem dětí. Mám jich pět a starou ženu…“

„Jaký obnos dlužíte?“

Oskar Gottlieb se zarazil.

„Velký, opravdu velký vzhledem k svým prostředkům. Dvě stě tisíc…“

Elsa uvažovala.

„Buďte tak laskav a počkejte, za chvíli vám dám odpověď.“

Gottlieb neočekával, že to půjde tak hladce, a začal předem vřele a poníženě děkovat.

Elsa prošla kanceláří osobního tajemníka; nikdo zde nebyl, ačkoli se v té době už mělo pracovat.

„To je divné,“ pomyslela si Elsa, „co by to mohlo znamenat?“ A vešla do Gottliebovy pracovny, kde teď trvale pracoval Stirner. Tady ho taky zastihla.

„Pane Stirnere, přišel Oskar Gottlieb…“

Stirner povytáhl obočí.

„Tak se tedy našel? Anebo vstal z mrtvých? Nu což, líp pozdě než nikdy. Co chce?“

„Prosí o peníze… Jeho statek přijde na buben.“

„Kolik?“

„Říká, že statek byl zastaven na dvě stě tisíc.“

Stirner se zamračil.

„Lže, statek s celým inventářem nemá cenu ani sto tisíc. Nakašlat. Dáme mu sto tisíc a ať táhne k čertu!“

„Poslyšte, pane Stirnere, já myslím, že jsem bezděčně zavinila jeho neštěstí. A pak, je tak ubohý „.. Nebylo pro něho lehké sem přijít. Dejte mu těch dvě stě tisíc… Prosím!“

Stirner se rozesmál.

„Prosím! To je nádherné! Majitelka bankovního domu uctivě prosí svého úředníka. Slečno Glucková, všechno patři vám, vaše přání je rozkaz. Moje úloha je maličká. Otáčet kolem a plnit příkazy nadřízených.“

Rychle podepsal šek na dvě stě tisíc, uložil šekovou knížku do stolu a stůl zamkl.

„Tady máte šek.“

„Děkuji vám.“

„Zase! Kdy se už naučíte jednat jako paní?“

Elsa vyšla z pracovny a podala šek Gottliebovi.

„Tady máte šek na dvě stě tisíc…“

Oskar Gottlieb ho vzal třesoucí se rukou a začal znovu děkovat a omlouvat se.

„Prosím, neděkujte mi,“ rozpačitě řekla Elsa, „raději mi vyprávějte, co s vámi bylo. Kam jste se poděl po zasedání soudu“

Opět usedli.

„Onemocněl jsem. velice podivnou nemocí. Když jsem vyšel ze soudní budovy, přepadl mě najednou strach z lidí a stud. Styděl jsem se pohlédnout někomu do očí. Víte, že fotografie všech účastníků soudního procesu byly uveřejněny v mnoha listech. Zdálo se mi, že každý, koho potkávám, každý vozka, a dokonce i kluci, si na mě ukazuje prstem a říká: „To je člověk, kterého vlastní bratr vydědil za nepěkný čin.“ A protože o tom nikdo nic nevěděl, mohl si každý myslet, co chtěl: že jsem se třeba dopustil podvodu, falšoval bratrův podpis na směnkách anebo se pokusil otrávit ho. A utíkal jsem.“ Stařec si povzdechl. „Ano, prožil jsem mnoho hořkých chvil, slečno. Neutekl jsem daleko. Hledali mě po celém světě, a já zatím byl tady ve městě. Skrýval jsem se na bezpečném místě, u svého starého, osamělého přítele. Řekl jsem mu: Jestli prozradíš tajemství mého pobytu třeba jen jedinému člověku, spáchám sebevraždu!“ Ale ani jsem mu to nemusel říkat, stejně by mě byl neprozradil.“

„Promiňte,“ zasmála se Elsa, „a před svým přítelem jste se nestyděl?“

„Ne! A co je divné, přestože jsem neznal jeho adresu, dovedla mě k němu nepochopitelná intuice. Šel jsem a došel jsem. A neméně mě překvapilo, že mě přítel uvítal tak, jako by mě očekával, třebaže jsme se několik let neviděli, ani si nepsali. Dlouho jsem si neudělal čas, abych ho vyhledal a navštívil. „Tak jsi přece přišel,“ řekl mi prostě. Žil jsem u něho. A po celou tu dobu jsem pociťoval strach a stud. Někdy večer jako bych přicházel k sobě. Pak jsem dokonce uvažoval o tom, že nazítří vyjdu ven, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Ale v noci jsem zase náhle pocítil, že strach a stud mě přepadají tak silně, že mi vstávají vlasy na hlavě. Jako nějaké mámení! Zachumlal jsem se do pokrývky až po hlavu, tiše ležel a bál jsem se pohnout. Ráno jsem nešel ani do jídelny a vymlouval jsem se na bolesti hlavy. Okna v mém pokoji byla neustále zatažena závěsy.“

„To je podivné,“ řekla zamyšleně Elsa.

„Četl jsem noviny a s hrůzou jsem sledoval pátrání. Ale naštěstí byli na falešné stopě. Za celou tu dobu jsem se jen jednou zasmál: to když jsem si přečetl v novinách, že mě našli někde v Argentině, nevím už v kterém městě. Ukázalo se ovšem, že to je omyl. Můj dvojník byl farmář, který si přijel do města něco vyřídit. Podlé fotografie v novinách mi byl opravdu podobný.“

„A dlouho jste byl v takovém stavu?“

„Přesně do toho dne, kdy poslední soudní instance definitivně a neodvolatelně rozhodla ve váš prospěch. Pak mi bylo všechno náhle lhostejné a vrátil jsem se domů, kde jsem zůstal, dokud jsem nedostal zprávu o dražbě. Došel jsem k názoru, že jediný člověk, který mě může zachránit.“

Nedokončil, protože do místnosti vešel Sauer a Ema Fitová. Gottlieb vstal a rychle se odporoučel.

Vzezření Sauera a Emy Elsu překvapilo. Sauer byl ve fraku, Ema v bílých šatech s kyticí bílých květů. Jejich tváře zářily.