Alexandr Běljajev - Génius zkázy

Sauer vedl Emu pod paží.

„Dovolte mi, slečno Glucková, abych vám představil svou manželku Emu Sauerovou. Blahopřejte nám, uzavřeli jsme sňatek.“

Elsa zbledla a vstala.

Ema se k ní rozběhla, aby ji políbila, ale když viděla její rozpaky, nerozhodně se zastavila. Elsa překonala vzrušení, chladně Emu políbila a podala Sauerovi ruku. Ema byla příliš šťastná, než aby si povšimla její chladnosti. Spustila s rukama složenýma na prsou:

„Ten Otto,“ zářivě pohlédla na muže, „je tak zábavný. Včera jsme byli spolu v divadle a on najednou řekl:.Musíme se teď hned vzít. Jedem!““

„A ty ses tak rychle rozhodla?“ zeptala se Elsa.

Ema odpověděla směšnou grimasou, která měla znamenat: „Kdo by odmítl štěstí?“

„Všechno bylo tak nějak samozřejmé. Nečekali jsme ani do konce představení, i když bylo velmi zajímavé. dávali. bože, už jsem zapomněla co!.. No, to je jedno… Jeli jsme hledat kněze. Otto ho div nevytáhl z postele. Takový směšný ospalý děda! Něco přečetl, a raz dva, už to bylo. Nezlobíš se na mě, Elso?“ dodala náhle překvapivě plaše.

Bezděčný úsměv rozjasnil Elsinu tvář při pohledu na tuto dětskou naivnost. A už upřímně objala svou přítelkyni a políbila ji.

„Copak bych se mohla zlobit? Jsi přece šťastná, ne?“

„Hrozně!“ odpověděla Ema a žertovně se zašklebila.

Úsměv zmizel z Elsiny tváře, když její pohled utkvěl na Sauerovi, který se zamilovaně díval na Emu.

„Ne, tenhle sňatek není Sauerova pomsta,“ pomyslela si, „Sauer Emu opravdu miluje. Jaké ďábelské mámení. ďábelské mámení! Kdo to řekl? Ano, Oskar Gottlieb… i on mluvil o ďábelském mámení. Co to všechno znamená? Cítím zase, že se mi myšlenky začínají mást.“

„Á, novomanželé!“ Hlas Stirnera, který stál ve dveřích pracovny, přetrhl nit jejích myšlenek.

„Jak to, že už o tom ví?“ pomyslela si s údivem.

Bylo pro ni těžké ještě jednou prožívat scénu s projevy blahopřání, zejména v Stirnerově přítomnosti, a proto nepozorovaně odešla.

„Blahopřeju, blahopřeju!“ vesele volal Stirner.

Sauer upřímně a pevně stiskl Stirnerovu ruku. Zdálo se, že po dřívější nevraživosti nezůstalo ani stopy.

„Chceme už dnes večer odjet na svatební cestu,“ řekla Ema, „vy a Elsa nebudete nic namítat, že?“

Stirnerovým obličejem přelétl výraz nespokojenosti, ale hned se zas na Emu usmál.

„Ovšemže ne, rozkošná panenko!.. Kam chcete jet?“

„Do Nizzy nebo do Norska, ještě jsme se nerozhodli. Otto chce do Norska, a já do Nizzy.“

„Tak to tedy pojedete na svatební cestu každý sám,“ smál se Stirner. „V Norsku by vám teď omrznul nosánek,“ pokračoval. „Musíte ji šetřit, pane Sauere. Ovšemže pojedete do Nizzy.“

„Tak sbohem, musíme se připravit na cestu.“ Ema vzala svého muže za ruku a táhla ho k východu. „Honem, Otto, ty jsi takový nemotora. Už to vidím, že s tebou zmeškám všechny vlaky.“

Sauer bydlel v křídle domu v malém útulném pokojíku.

Novomanželé vběhli čile do pokoje, spěšně skládali věci a při tom si neustále povídali.

„Tak tedy do Nizzy?“

„Dobrá, když do Nizzy, tak do Nizzy.“

„Božínku, všechno tak nahonem, jako by hořelo… Ten kufr je ale těžký!….“

„Vždyť nemusíme jet. Vyhodím z něj knihy. Podej mi necesér.“

„Nejezdit? Ty ses zbláznil! To víš, že pojedeme. Kde ale vezmu šaty na cestu?“

„Koupíš si je cestou. Zatím ti stačí ty šedivé.“

Sedli si před velkým kufrem na podlahu a vyhazovali knihy. Pojednou na chvíli strnuli, jako by něčemu naslouchali. Pak se na sebe překvapeně podívali.

„Co tady na té podlaze sedíme jako čínští kuliové?“ ptala se Ema. „Proč jsi vytáhl ten kufr? Pojedeš někam služebně?“

„Nejedu nikam,“ odpověděl Sauer. „Nevím, proč jsme ten kufr vytáhli. Nechtěla ses snad podívat na knihy?“

„Na knihy? Na ty nudné knihy? To jsme ale hloupí! Pomátli jsme se štěstím.“ Hlasitě se rozesmála, vstala, přeskočila kufr a políbila Sauera.

Sauer se mračil. Příhoda s kufrem ho nutila, aby se zamyslel.

„Co se mračíš? Nejsi snad se mnou spokojen?“ A tak čtverácky sklonila hlavu, že se Sauer zase rozveselil.

„To se ví, že jsem nespokojený,“ smál se. „Ještě ses ke mně ani nenastěhovala, a už tu děláš nepořádek.“

„Na mou duši, to já ne, to on,“ ukázala nohou na kufr.

„Jedeš na místo, jedeš! Pomoz mi přece, protivo!“

Zastrčili kufr pod postel a o cestě se už nikdo z nich ani slovem nezmínil.

„Nezapomeňte, Elso, že je zítra neděle. V šest hodin večer dostanu vaši odpověď. Teď odjíždím z města v neodkladné záležitosti. Vrátím se v noci nebo ráno. Sbohem!“

Stirner vyšel ze zimní zahrady.

Elsa osaměla. Neuvažovala však o odpovědi Stimerovi; její myšlenky se nesly jiným směrem. Nemohla se vzpamatovat z rány, kterou jí zasadil Sauer neočekávaným sňatkem s Emou Fitovou. Cítila se opuštěná víc než kdy jindy.

Zlaté rybky, pomalu plující v akváriu, zářily a plavně pohybovaly jemnými ploutvemi. Elsa jim záviděla. Ty rybky žijí v nesvobodě, v skleněné bedně jako ona. Ale mají svou malou hravou společnost a neznají trýznivých pochyb. Cítila se mnohem víc nešťastná než v nejtěžších dnech života, kdy musela pracovat. Co jí přineslo bohatství?

Soudní proces, obklopený nějakým tajemstvím, a bohatství ji oddělily od hlučného davu prostých lidí, kteří žijí, jak se jim líbí, procházejí se po ulicích, chodí do biografu, zatímco ona při každé vycházce budí pozornost, ulpívají na ní tisíce zvědavých pohledů. Zůstává proto raději doma. Může si dopřát všechno ale zároveň nemá nic. Jen průhledná skleněná stěna ji dělí od světa, zářícího všemi barvami, ale je to neproniknutelná stěna.

„Jsem tak nešťastná, jsem tak nešťastná!“ šeptala Elsa tesklivě.

Stejně jako včera, jako předevčírem, stejně jako před mnoha dny odbíjely hodiny a jejich zvuk se rozléhal v prázdných pokojích. Někde dole projelo auto. To Stirner odjíždí.

Stirner! Zítra mu musí dát odpověď. Cítila, že je to poslední lhůta. Proč ale musí?

Čas běžel. A zvláštní věc: po Stirnerově odjezdu se její mysl začala projasňovat. Jako by jí nějaký závoj padal s očí. Oskar Gottlieb a jeho nemoc, podobná „nějakému ďábelskému mámení“, Sauerova láska k Emě, podivná a neočekávaná jako to „ďábelské mámení“. Řetěz nelogických, nesmyslných, protichůdných činů lidí kolem ní od chvíle, kdy zahynul Karel Gottlieb — copak se to nepodobá ďábelskému mámení? To je slovo, které je klíčem k tajemství. Ale co je to za tajemství? Kdo je proti němu obrněn? Stirner! Jedině on!

Stirner!

A je-li opravdu příčinou všeho? Jeho podivné řeči na loďce, jeho narážky na jakousi mocnou zbraň, jíž může ovládnout svět. Copak to nebylo prázdné tlachání? A což, má-li takovou zbraň a hraje si s lidmi jako kočka s myší? A odkud má tu moc? V čem spočívá? Je snad kouzelník, nový Cagliostro, Svengali?

Elsu z čista jasna tak zamrazilo, že se začala třást. Viděla před sebou Stirnera jako orla kroužícího nad ptákem na volné pláni. Ten pták je — ona. Neunikne mu, nijak mu neunikne. On ji nepustí ze svých silných spárů.

Elsa vstala, sotva však popadala dech; musela znovu usednout na divan.