Alexandr Běljajev - Génius zkázy

Téhož dne, kdy se Elsa a Sauer rozloučili polibkem, Stirner svůj úkol vyřešil. A teprve v noci si vzpomněl na Elsu a na Sauera. Vzpomněl si! A v jejich duších se všechno změnilo, Sauer opět miloval svou maličkou „panenku“ Emu a zbožňoval své dítě, a Elsa už z ranního spánku něžné opakovala Ludvíkovo jméno.

Ráno vstoupila do pracovny, políbila Ludvíka na čelo a řekla:

„Milý Ludvíku, mám k tobě dvě prosby.“

„Dobrý den, drahá. Hned dvě! Rozkazuj, velitelkol“

„Je tu Gottlieb.“

„Zase Gottlieb?“

„Mladý Gottlieb, Rudolf.“

„Ale mladý je podobný starému jako vejce vejci. Potřebuje peníze, že?“

„Rudolf se pohádal s otcem, když se dověděl, že starý pán dostal od nás dvě stě tisíc a nic mu nedal, a prosí…“

„V žádném případě!“

„Ale — jsme tak bohatí, Ludvíku!“

„Právě proto, že jsme bohatí. Dát almužnu starému, to ještě šlo. Ale dát něco tomu klukovi, to by znamenalo poskytnout mu důvod k domněnce, že jsme mu ne docela čistým způsobem uzmuli lákavé sousto a že to sami přiznáváme. Pak bychom se ho nezbavili. Začal by nás vydírat. Starý mnoho nepotřebuje, a je uspokojen. Ale Rudolf. Je dosud nebezpečný. Ne, ne, drahá. Nemohu to udělat v tvém vlastním zájmu.“

„Ale já už jsem mu skoro slíbila.

Stirner uvažoval. Byl v dobré náladě. Něco ho napadlo a usmál se.

„Sám si s ním promluvím. Sedni si, Elso, na chvilku.“ Stirner zmizel ve svém pokoji a brzy se zase vrátil.

„Ztropím si z něho takový žert, že sám odtáhne. Mohl bych ho prostě donutit, aby zapomněl naši adresu, ale vůbec se mi nechce zařadit ho mezi opatrované,“ řekl Stirner, zazvonil a rozkázal sluhovi, aby zavolal Rudolfa Gottlieba.

Gottlieb vešel. Chtivost, která ho sem přivedla, sváděla v něm boj s nadutou hrdostí.

„Sedněte si, mladý muži,“ vyzval ho Stirner, „potřebujete peníze?“

Rudolfa rozzlobilo takové zacházení, ale ovládl se. |en jeho pihovatá tvář zrudla.

„Ano, potřebuju peníze,“ řekl a zůstal stát, „a jak se mí zdá, moje. moje žádost není tak docela neoprávněná.“

„Hlupák!“ pomyslil si Stirner. „Tímhle úvodem sám odhazuje zbraň.“

„Pane Gottliebe, stavíte-li otázku takto, pak se obraťte na příslušnou soudní instanci a tam dokazujte oprávněnost svých zákonných nároků.“

„Kromě právních norem existují ještě normy morální,“ odpověděl Rudolf předem připravenou frází. „Nemusím svá morální práva dokazovat.“

„Morálkou se řídí dobročinnost, a tady není žádný dobročinný ústav.“

„Už dost toho vykračování,“ vybuchl náhle Rudolf. „Buď uspokojíte mé požadavky, nebo…“

„Tak vy tedy vyhrožujete? Takové návštěvníky vyprovázím obvykle se zvláštní úctou.“

Stirner zapískl. Ze sousední místnosti se ozvaly měkké, ale těžké kroky. Do pracovny vešel na zadních hnědý medvěd. Tiše se přiblížil k Rudolfovi, tlapami se mu opřel o hruď a začal ho strkat k východu.

Rudolf zbledl a polomrtvý strachy se dopotácel ke dveřím. Pak se s hysterickým křikem dal na útěk před pronásledujícím ho medvědem.

Elsa byla vyděšená, Stirner se zvrátil do křesla a smál se, „To je nejlepší způsob, jak se zbavit nežádoucích návštěvníků. Víckrát už nepřijde, buď klidná.“ A znovu se zasmál. Zazvonil telefon.

„Haló, Stirner, ano, poslouchám. Á, to Jste zase vy, pane Gottliebe? Že to tak nenecháte? Oho! A že dobře střílíte? Tak. Jen bych vám neradil, abyste se za mnou honil poblíž našeho domu. Pamatujte si, že jsem nařídil svým čtyřnohým přátelům, aby vás roztrhali na kusy jako hloupé kůzle, jestliže jim ještě jednou přijdete na oči. Co, smrt vašeho strýčka? Vrah? Jen si poslužte. Tak, tak. Přeju vám úspěch.“

„Hlupák!“ řekl Stirner a zavěsil. „Ludvíku, copak to jde, takhle lekat lidi?“

„Má drahá, to je jedna z nejnevinnějších zbraní z arzenálu boje člověka proti člověku. Nu, měla jsi ještě druhou prosbu.“

„Teď už ani nevím.“

„Neboj se, tvůj druhý chráněnec se nedostane do medvědího objetí. Kdo je to?“

„Ema. Byla jsem u ní. Prosila mě, abychom s ní pustili Sauera na jih. Musí se léčit, ale bez muže nepojede.“

„Ano, je to možné. Teď už je to možné. Obejdu se bez Sauera.“ Vzal do ruky ranní vydání novin a opakoval: „Ted už je to možné. Mimochodem, četla jsi dnešní noviny? Na, přečti si to, zajímavý článek. Čti nahlas.“

Elsa vzala noviny, v nichž Sauer červenou tužkou zatrhl titulek:

MASOVÁ PSYCHÓZA

„Včera večer byl ve městě pozorován zvláštní jev. Ve třiadvacet hodin v noci,po dobu pěti minut, se u četných lidí, jejichž počet nebyl dosud zjištěn, ale podle prozatímních údajů převyšuje několik tisíc osob, objevila utkvělá myšlenka, lépe řečeno utkvělý motiv známé písničky „Ty můj milý Augustine…“ U jednotlivých osob stižených nervovými poruchami se podobné utkvělé myšlenky objevovaly i dříve. Nevysvětlitelnou zvláštností daného případu však je jeho hromadný charakter. Jeden ze spolupracovníků našeho listu se sám stal obětí této psychózy. Líčí to takto:

„Seděl jsem se svým přítelem, známým hudebním kritikem, v kavárně. Kritik, přísný a horlivý zastánce klasické hudby, si stěžoval na úpadek hudebního vkusu, na zaplevelení hudebních estrád džezbendy a foxtroty. S trpkostí mluvil o tom, že jsou stále řidčeji uváděny skladby starých mistrů, jako Beethovena, Mozarta, Bacha. Pozorně jsem mu naslouchal, přikyvoval, neboť sám jsem obdivovatelem klasické hudby, když tu náhle jsem si s hrůzou uvědomil, že si v duchu zpívám melodii banální písničky „Ty můj milý Augustine“, „Což kdyby se to dověděl můj spolubesedník?“ pomyslel jsem si. „S jakým pohrdáním by se ode mne odvrátil…“

Mluvil dál, ale jako by nějaká utkvělá myšlenka pronásledovala i jeho… Chvilkami dokonce potřásal hlavou, jako by odháněl dotěrnou mouchu. Na jeho tváři se zračil údiv. Najednou zmlkl a začal lžičkou vytukávat o sklenici takt, a byl jsem překvapen, že poklepávání lžičkou plně odpovídá taktu písničky, kterou jsem si v duchu popěvoval. Najednou mě napadla určitá domněnka, ale ještě jsem se ji neodvažoval vyslovit nahlas, a s údivem jsem dál sledoval tukani lžičky.

Co se stalo potom, ohromilo nás všechny.

„Supé, Básník a sedlák,“ oznamoval dirigent a pozvedl taktovku.

Ale orchestr najednou začal hrát, Ty můj milý Augustine“. Hrál týmž tempem a v téže tónině. já, kritik a všichni ostatní hosté kavárny jsme vstali jako na povel a chvíli jsme stáli jako zkamenělí. Pak začal jeden přes druhého mluvit, rozčileně mávat rukama a nechápavě se po sobě dívat. Bylo zřejmé, že tato utkvělá melodie pronásledovala všechny současně. Neznámí lidé se navzájem vyptávali jeden druhého, a ukázalo se, že tomu tak bylo. To vyvolalo neobyčejné rozčilení. Přesně po pěti minutách jev ustal.“

Podle našeho zjištění tato utkvělá melodie zasáhla všechny lidi bydlící kolem Burzovního náměstí a Bankovní ulice. Mnozí zpívali melodii nahlas a s úžasem se dívali jeden na druhého. Návštěvníci opery vyprávějí, že Faust a Markétka místo dueta „O, nocí lásky!“ začali najednou za doprovodu hudby zpívat „Ty můj milý Augustine“. Několik lidi z toho zešílelo a museli být odvezeni na psychiatrickou kliniku.

O příčinách vzniku této podivné epidemie kolují nejrůznější pověsti. Nejautoritativnější představitelé vědeckého světa vyslovují předpoklad, že jde o masovou psychózu, i když způsoby rozšíření této psychózy nelze zatím vysvětlit. Přes nevinnou formu této „nemoci“ je veřejnost neobyčejně rozčilena, a to ze zcela pochopitelných důvodů. Všechno nevysvětlitelné, neznámé leká a mocně působí na obrazotvornost lidí. Přitom jsou vyslovovány obavy, že „nemoc“ se může projevit i v nebezpečnějších formách, jak proti ní bojovat? Jak se před ní ochránit? To nikdo neví, stejně jako nikdo nezná příčiny výskytu této „nemoci“.