Alexandr Běljajev - Génius zkázy

Narychlo byla ustavena komise ze zástupců vědeckého světa, a dokonce i prokuratury; vynasnaží se vypátrat tajemství veselé písničky, která na obyvatele tak úděsně zapůsobila. Musíme být trpěliví a zachovat klid. Možná že se ukáže, že to všechno není tak vážné a hrozné, jak se mnohým lidem zdá.“

Když Elsa dočetla, zahleděla se na Stirnera. „Co to má znamenat, Ludvíku?“ zeptala se.

„To znamená, že všechno jde báječně! Pojďme snídat, drahá.“

Ukázalo se, že příhoda s veselou písničkou, která vyděsila obyvatelstvo velkoměsta, je přes všechna uklidňující tvrzeni tisku vážnou událostí vzbuzující velké obavy.

Neuplynul ani týden od chvíle, kdy tisíce lidí byly donuceny proti své vůli zpívat tuto písničku, a došlo k události, která ještě víc zneklidnila nejen veřejnost, ale i vládu.

Přesně v poledne ustal v jedné z městských čtvrtí na jednu minutu veškerý život. Vypadalo to jako „minutová protestní stávka“, ale neobvykle organizovaná a svérázná.

Práce v úřadech najednou ustala jako mávnutím kouzelného proutku. Úředníci přestali psát, jako by jim náhle ochrnuly ruce. Příručí v obchodech ztuhli a v napřažených rukou drželi zboží, které právě podávali zákazníkovi, stáli mlčky s otevřenými ústy a zamrzlým úsměvem jako zkameněli. V kavárnách se členové orchestrů proměnili v sochy se vztaženými smyčci v rukou. Ve svých pozicích strnuli i hosté, některý se zvednutou číší, jiný s kouskem masa na vidličce u otevřených úst.

Stejnou strnulostí byli zachváceni chodci na chodnících. Nejpřekvapivější bylo, že tento podivný jev zasáhl jen určité pásmo města. Každý chodec, který vstoupil do tohoto tajemného pásma, okamžitě ztuhl, ale po obou stranách pásma obvyklý život neustával. Auta, která velkou rychlostí vjížděla do tohoto „pásma“, projela. Lépe řečeno, vyvedl je z něho stroj. Řidič a cestující však ztráceli na celou minutu nejen schopnost pohybu, ale i myšlení. A tak auta v zatáčkách nezahýbala, narážela na domy, najížděla na sebe a celé proudy aut havarovaly. Došlo k srážce dvou vlaků městské železniční dráhy, přičemž jeden vlak prorazil zábradlí a zřítil se na ulici.

Veřejnost se ještě ani nestačila z tohoto otřesu vzpamatovat, když město postihla další rána. Přehnala se jím vlna pětiminutového šílenství. Krajní rozčilení se zmocnilo všech lidí. A celé toto šílenství se točilo kolem slova „válka“.

„Chceme válku, válku až k vítězství! Smrt nepřátelům!“ volali muži, mávajíce holemi a deštníky, křičely to ženy; děti a starci s neobyčejným zápalem zpívali jeden přes druhého národní hymnu. Jejich tváře byly hrozné. Zdálo se, že tito lidé se již zpili krví a vidí před sebou úhlavního nepřítele.

„Smrt nebo vítězství! Chceme válku! Ať žije válka!“

Touha po činu, po boji a krvi byla tak silná, že na ulici došlo k řadě bitek. Muži a děti se rvali mezi sebou. Ženy obklopily otylou dámu, kterou pokládaly za cizinku, a tloukly ji deštníky tak, že jim zůstaly v rukou jen zlámané hole, jejich tváře byly bledé, oči planuly nenávisti, vlasy měly rozcuchané a jejich klobouky se válely po zemi. Bily nešťastnou ženu s jakýmsi sadismem, se smyslným opojením krutostí. Lidé viděli cizího špióna v kdekom. Dav mužů zastavil projíždějící sanitku a vytáhl z ní domnělého špióna. Muži strhali obvazy z nešťastníkova popáleného těla. Nemocný křičel, ale šílení lidé se prohrabovali v obvazech a hledali v nich tajné dokumenty.

Záchvat šílenství skončil stejně náhle jako vypukl. Ohromení, otřesení lidé hleděli na potlučené a raněné, na krvavé stopy na zemi, na své potrhané šaty a rozcuchané vlasy a nemohli pochopit, co to všechno znamená.

Komise sestavená pro vyšetření příčin hromadného pomatení lidí z motivu veselé písničky byla brzy přetvořena ve výbor veřejné záchrany. Záchrany před kým? To výbor nevěděl. Ale že veřejnosti hrozí velké, v dějinách dosud nepoznané nebezpečí od neznámého neviditelného nepřítele — ať je to člověk nebo neznámý mikrob — o tom už nikdo nepochyboval. Nového neviditelného nepřítele považovali vládci za nebezpečnějšího než války a revoluce právě proto, že byl neviditelný.

Zvlášť silně se to pociťovalo v hlavním městě. Byli ničemové, kteří sami příliš panice nepodlehli, ale podporovali ji šířením hrůzostrašných pověstí.

„Brzy dojde k novému záchvatu nemoci a lidé se začnou navzájem vraždit…“

„Lidé přestanou dýchat a zemřou za strašlivých muk udušením.“

„Lidé náhle usnou a víckrát se už neprobudí.“

A všemu tomu se věřilo. Po tom, co se stalo, zdálo se, že je možné všechno.

Lidé rozprodávali za babku domy a věci těm, kteří spekulovali s panikou, a odjížděli z měst do míst, která ještě nebyla epidemií zachvácena.

Výbor veřejné záchrany zasedal téměř nepřetržitě. Jeho tajná zasedání se konala v hluboké sklepní místnosti městské radnice a byla učiněna veškerá opatření, aby nebyla objevena neviditelným nepřítelem — je-li to snad živá bytost. Ačkoli členové výboru se na poradách střídali ve dne v noci, zůstalo místo zasedání utajeno.

Mezi přizvanými znalci panovala různost názorů. Psychiatři vyslovovali domněnku, že jde o masovou psychózu a hypnózu. Výbuch krvežíznivých válečnických vášní mohl snad být takto vědecky objasněn, ale těžší bylo vysvětlit to, že masy lidí současně zpívaly jednu a touž písničku. Tato píseň, ač „onemocnění“ celkem nevinné, se zdálo vědcům mnohem nebezpečnějším jevem, než výbuch rozčilení pouličního davu. Věda zná příklady nakažlivostí emocí, jasně vyjádřených vnějšími projevy, zná příklady „davové zločinnosti“, masové hypnózy. Ale formy hromadné „utajené“ hypnózy nezná.

Poukazování na fakíry, kteří prý jsou schopni vyvolat něco podobného, bylo nepřesvědčivé. Všechny jejich zázraky prováděné jakoby s pomocí masové hypnózy nejsou prozkoumány a jsou propleteny s výmysly blouznivých cestovatelů.

„Mikrobová hypotéza“, kterou se pokoušeli vysvětlit tajemné jevy působením nového mikrobu, rovněž k ničemu nevedla. Stovky lidí, které onemocněly novou „nemocí“, byly pečlivě vyšetřeny, lékaři provedli analýzu jejich krve, ale žádný mikrob nenašli.

„Otázka bude vyřešena v docela jiné oblasti,“ prohlašovali inženýři elektrotechniky. „Nejpravděpodobněji jde o rádiové vlny, které bezprostředně přijímá lidský organismus.“

Zatímco vědci vysedávali ve svých laboratořích u mikroskopů a elektronek v touze odhalit tajemství, pracoval na vysvětlení téhož tajemství Johan Kranz.

Johan Kranz nepatřil k důstojné společnosti vědců. Byl pouhým detektivem. Ve velké pracovně u psacího stolu zavaleného kořistí z jeho různých „vítězství“ — fotografiemi zločinců, otisky prstů, paklíči a jinými věcnými důkazy, proseděl Kranz celé noci nad velkým plánem města, porovnával sdělení tisku a policejní hlášen! o posledních událostech.

„Hotovo!“ zvolal, když na plánu města svedl dvě čáry do tupého úhlu.

Byly čtyři hodiny ráno. Kranz spěšně složil plán města, strčil ho do odřené aktovky, zavolal auto a hnal se do výboru.

„Důležité zpráva! Tajemství vychází najevo!“ vykřikl, když doslova vletěl do klenutého sálu.