Alexandr Běljajev - Génius zkázy

„Píše hodně o svém muži. Stěžuje si, že se Sauer začíná špatně chovat. Stéle se mračí, je podrážděný. Už k ní není tak pozorný; Ema se bojí, že jeho láska k ní začíná chladnout.“

Stirner s úzkostlivou zvědavostí poslouchal Elsu. Zdálo se, že Sauerova láska k Emě ho zajímá víc než Elsina láska k němu samému. Zamyslel se, zamračil a zašeptal:

„To není možné. Copak jsem se zmýlil ve výpočtech? Tak ohromná vzdálenost. Vždyť to je chyba. Ne! To není možné! To si musím ověřit.“

Rychle vstal, a aniž si povšiml Elsy, aniž se s ní rozloučil, rychle vyšel ze zimní zahrady.

„Ludvíku, kam jdeš? Ludvíku! Ludvíku!“

Ve velkém sále doznívaly vzdalující se kroky.

Elsa svěsila hlavu a zamyšleně se dívala na rybky plovoucí v akváriu. Tiše se pohybovaly v skleněné zelené krychli, pohybovaly měkkými ocásky a otevíraly tlamičky. Drobounké bublinky, třpytící se jako kapky rtuti, vyplouvaly na povrch. „Zase sama! “

Prokurátor navštívil Kranze v jeho dobrovolném vězení, protože se chtěl dovědět podrobnosti o nezdařeném útoku na Stirnera.

„Poslyšte, Kranzi,“ začal prokurátor lichotivě, „vy jste byl přece vždycky vzorný úředník. Řekněte mi, co se stalo u Stirnera a proč jste se dal zavřít do samotky?“

Kranz stál v pozoru, ale prokurátorovy domluvy na něho nepůsobily.

„Jsem zločinec, a proto sedím. Ale jakého zločinu jsem se dopustil, to vám nemohu říct. Mám právo odmítnout výpověď. Můžete mě postavit před soud.“

„Ale jak vás máme soudit, když neznáme váš zločin?“

„Co je mi do toho, budu ve vyšetřovací vazbě tak dlouho, dokud to nevypátráte. Když jednou Kranz řekne ne, tak to platí. Dost, už o tom nebudeme mluvit. Ale já jako vězeň mám stížnost na nepořádky ve vězení.“

„O co jde, Kranzi?“ zajímal se prokurátor.

„To je přímo neslýchané! Dali nám k obědu polévku. Nabral jsem jí lžící a vylovil jsem kus masa, jistě dvacetidekový. A na polévce plaval tuk. Jestli budou ve věznicích takhle krmit vězně, pak se i z poctivých lidí stanou zločinci. Co je to za pořádek? Prohlašuji vám kategoricky: jestliže se strava nezhorší, vyhlásím hladovku, abyste věděl. Anebo tohle: stráže doprovázejí zločince ze samotek na záchod na konci chodby, místo aby jim dali do cely kýble. Copak tohle jde? Asi jsou líní kýblovat. A já toho třeba využiju, pokusím se o útěk a oni mě pak při pokusu o útěk. tento… Žádám, aby byla učiněna opatření k přesnému dodržování vězeňského řádu!“

Prokurátor údivem otevřel ústa.

Ovšem, dvacetidekovému kousku masa v polévce se prokurátor vůbec nedivil; dobře věděl, že ostatní vězňavé nemohou z řídké, páchnoucí polévky vylovit vůbec nic. Ale žádat o zhoršení stravy! Takový požadavek prokurátor dosud nikdy z úst vězně neslyšel.

„Ubožák!“ pomyslel si prokurátor, „po návštěvě u Stirnera se docela pomátl.“ Snažil se být co nejvlídnější a řekl: „Moc vás prosím, Kranzi, řekněte mi všechno jako staršímu kamarádovi. Vždyť jsem tak dlouho pracovali spolu. Řekněte aspoň něco.“

„Vypovídat? Tak to byste chtěl? Budou-li zločinci vypovídat, co potom budeme dělat mi, detektivové? Žebrat? Chcete, aby se z nás stali nezaměstnaní? Ne, já se k svým kamarádům nezachovám podle. Ať můj čin vypátrají a dostanou za to svou odměnu.“

Prokurátor byl ohromen touto neobvyklou logikou a rozmrzen svým neúspěchem.

Kranz si toho povšiml. Zdálo se, že je mu prokurátora líto. Chvíli prohledával kapsy, pak vytáhl stříbrný peníz a podal ho prokurátorovi jako almužnu.

„To je všechno, co vám mohu dát.“ Prokurátor mechanicky natáhl ruku, vzal peníz a nechápavě se na něj díval.

„Přiložte to k věcným důkazům. Peníze získané zločinem.“

Byla to mince, kterou dostal Kranz od Stirnera jako zpropitné.

Prokurátor mlčky odešel; věcným důkazem otáčel mezi prsty.

„Ztratili jsme v něm výborného pracovníka,“ pomyslel si.

„A pořád ten Stirner. Copak se nám nepodaří ho vyřídit?“

Když členové výboru, netrpělivě očekávající prokurátora, se zeptali, jak dopadla návštěva u Kranze, prokurátor jen beznadějně mávl rukou a usedl do křesla.

„Co tedy dělat? Copak je Stirner nepřemožitelný?“ otázal se ministr vnitra.

Povstal náčelník vojenské oblasti, kterému říkali „železný generál“, hubený, bodrý stařík se štětinatým feldvéblovským knírem.

„Co dělat?“ spustil hlasem na jeho věk překvapivě silným a mladým. „Já vám řeknu, co dělat. Vyhlásit Stirnerovi opravdovou válku. Promiňte mně, starci, pane ministře, ale vy civilové máte zřejmě příliš slabé nervy. Poslali jste pár policajtů, ti to zbabrali, a vy už mluvíte o nepřemožitelnosti nějakého dobrodruha, který si sotva přičichl k prachu. Je třeba,“,železný generál“ začal křičet, jako by už velel miliónové armádě na bojišti, „vyhlásit ve městě výjimečný stav, obklíčit dům Elsy Gluckové souvislým řetězem vojsk a vyrazit na zteč. Ano, na zteč! Pro každý případ připravit dělostřelectvo a jestliže — což nepřipouštím — se útok pěšáků z nějakých příčin nezdaří, smést z povrchu země celý dům. Kartáčové náboje a granáty se ještě nikomu zaříkat nepodařilo. To je třeba udělat, a ne upadat do paniky.“

Energická řeč „železného generála“ zapůsobila.

Proti generálově plánu se ozývaly jednotlivé hlasy, ale ani ty nebyly namířeny proti podstatě plánu.

„Mohou být při tom poškozeny sousední domy.“

„Čím se provinili ti, kteří žijí se Stirnerem, třeba jeho žena?“

„Řekl jsem, že k bombardování se vší pravděpodobností nedojde,“ odpověděl generál, „a i kdyby, válka se bez obětí neobejde. Lépe, zahyne-li několik set lidí než celý stát.“

„Nebylo by alespoň možné varovat občany a evakuovat je?“

„Ne! Varovat je by znamenalo varovat zároveň nepřítele. Raději tu věc neodkládat. Dnes v noci, budete-li souhlasit, já sám povedu svoje zkušené vojáky, a uvidíme, jak začne fňukat, pan nepřemožitelný!“

„Ale bez dělostřelecké palby,“ prohlásil ministr obrany.

„Proč?“

„Protože by nebyl zabit jen Stirner, byla by zničena i jeho zbraň a ta., ta se nám může hodit.“

S tím souhlasili všichni.

Za městem, na poradě štábu, vyložil generál svůj plán.

„Čeká nás těžký úkol. Jsme sešněrováni směrnici vlády — nepoužít dělostřelecké palby. Mám rozkaz zmocnit se Stirnera živého; nebude-li to možné, zabít ho, ale ušetřit jeho dům a všechno uvnitř. Máme co činit s neobyčejným nepřítelem. Budeme bojovat ve středu města. Ale sotva se tu dá použít taktiky pouličního boje. Jakýpak tady pouliční boj! Když se nám podaří vniknout do domu nepřítele a teprve tam se utkat se Stirnerem, to. hm. pak už bude domovní boj. První, oč se musíme postarat, je, aby byla vyloučena jakákoli možnost Stirnerova útěku. Dále je známo, že Stirner zaměřuje své paprsky buď na určitý úsek, nebo na určité území. Přitom jeho paprsky — budeme tak nazývat jeho zbraň — zřejmě nepůsobí na každého stejně. To vše nás nutí rozmístit své síly po celém obvodu boje a držet pohotově zálohy. Pěchota musí postupovat ulicemi k bojišti v sevřených řadách. Budou-li první řady zasaženy a poběží v panice zpět, musí zadní řady svým náporem donutit čelní oddíly k postupu vpřed. Tak se nám snad podaří proniknout až k Stirnerovu domu. Možná že se tak octnou v „mrtvém pásmu“, vně „ostřelu“, jak tomu bývá při dělostřeleckých bojích. Já povedu čelní oddíl.“