Alexandr Běljajev - Génius zkázy

Amerika nemůže stát stranou. Stirnerova ničivá práce nejenže oslabovala platební schopnost jednoho z jejích evropských dlužníků, ale nadto Washington — dříve než německý ministr obrany — zvážil, jaké následky by mělo, kdyby se německá vláda vypořádala se Stirnerem sama a dokázala se zmocnit jeho bojového prostředku.

Americká vláda poslala Francii a Německu velmi uctivé nóty, sestavené v nejvybranějším tónu diplomatické zdvořilosti. A zároveň s uctivými nótami byly poslány stručné, ale energické upomínky o okamžité zaplacení zadržených plateb státního dluhu.

Odpověď nedala na sebe čekat: Francie a Německo odpověděly stejně laskavými nótami, v nichž vyslovovaly svůj souhlas se zásahem Ameriky a zároveň poníženě uctivě prosily o odklad plateb.

Amerika s odkladem velkomyslně souhlasila a poslala svá letadla. Ani nečekala na opožděnou odpověď Německa, protože s ní plně počítala, a americká letadla, která viděl „železný generál“ a jeho adjutant, letěla nad Německem v okamžiku, kdy ministr odpověď teprve podpisoval.

Amerika se však ve svých výpočtech spletla. Bouře zanesla letadla stranou. Pouze jedno z nich svrhlo bomby na hlavní město a do základů zničilo královský palác. Ostatní letadla shodila, svůj smrtonosný náklad v okolí města a způsobila značné škody.

Američany neuvedl nezdar do rozpaků, poslali další letku. Tu však Němci, když viděli smutné výsledky letecké expedice, zpočátku snažně prosili, aby byli ušetřeni takové ničivé pomoci, a když pak viděli, že nemají co ztratit, poslali energický protest a zároveň se obrátili na evropské veřejné mínění. Amerika by byla nevěnovala tomuto protestu žádnou pozornost, kdyby se byla nezměnila situace na bojišti.

Stirner, který svou neobyčejnou zbraň zřejmě neustále zdokonaloval, najednou vyslal směrovanou myšlenkovou vlnu, která zasáhla nejen Německo, ale i Francii až k oceánu. Každý, kdo se dostal do pásma tohoto paprsku, se dověděl, co si Stirner myslí.

„Chcete proti mně rozpoutat světovou válku? Přijímám výzvu! Vaše zbraně jsou ubohé ve srovnání s mými. Zanechte proto boje. Jestliže se vás zmocnilo šílenství, učiním vás ještě šílenějšími. To je moje poslední výstraha!“

Pak zřejmě trochu změnil směr a vyslal nové myšlenkové paprsky. Každý, kdo se dostal pod působnost těchto paprsků v Německu a ve Francii, opravdu zešílel. Zuřivému šílenství propadla dokonce posádka i cestující parníku, který plul u francouzského pobřeží. Lidé se v šílenství vrhali do vln, topiči vyhodili do povětří kotle a parník se potopil. Psychiatrické léčebny a ústavy byly přeplněny. Zuřiví šílenci se potulovali po ulicích, vrhali se na chodce a působili paniku. Několik mimořádně nebezpečných a silných šílenců muselo být zastřeleno.

Celá Evropa se zmítala v panice.

Bylo nutno načas zastavit válečné akce, a Stirner si mohl odpočinout od trvalého velkého vypětí, v kterém žil po dobu „bojů“.

Sauerovi žili na pobřeží Středozemního moře, v Ospidaletti, nedaleko Mentony.

Ema měla důvod, aby si v dopise Else postěžovala na svého muže. V první době po příjezdu byl Otto k své nemocné ženě velmi něžný a pozorný. Sám ji vynášel na rukou na širokou verandu, pečlivě ji usazoval do křesla a přivážel na verandu kočárek s dítětem. Celé dny tak proseděli, radovali se z modrého moře, dívali se na plující lodě a na lehké elegantní jachty, na hydroplány, které klouzaly podél pobřeží. Téměř spolu ani nerozmlouvali, ale bylo to příjemné mlčení šťastných lidí. Tu a tam Ema s radostným úsměvem podala Ottovi ruku, ten ji stiskl a nepouštěl.

Jižní slunce mělo na její stav blahodárný účinek. Brzy se jí vrátil do tváří ruměnec, sil přibývalo a za tři neděle už byla na nohou.

Radost z uzdravení se však brzy začala kalit tím, že se Sauer začal k své ženě chovat stále chladněji. Když se probouzela, nenacházela už na nočním stolku kytici čerstvých orosených karafiátů, fialek nebo voňavých nachových růži. A jejich mlčení začalo být tíživé. Už je nesbližovalo, ale oddalovalo.

„Odcházíš?“ smutně se ptávala Ema, když se Otto zvedal.

„Nemohu tu přece trčet celý den,“ odpovídal hrubě a odcházel do svého pokoje nebo z domu.

Když jednou neočekávaně vešla do mužova pokoje, uviděla tuto scénu:

Sauer seděl u otevřené zásuvky psacího stolu a smutně a láskyplně se díval na Elsin portrét.

Jako by tenká jehla probodla Emino srdce. Zrudla a chtěla nepozorovaně odejít. Ale Sauer ji spatřil v odrazu velkého zrcadla. Jejich pohledy se setkaly. Eminy rozpaky vzrostly. Sauer se zamračil, jeho tvář vyjadřovala zlobu. Hodil fotografii do stolu, zabouchl zásuvku, a aniž se obrátil, hleděl na její odraz v zrcadle a podrážděně vybuchl:

„Co to máš za zvyk, vrážet do mého pokoje, když. pracuji?“

„Promiň, Otto, nevěděla jsem.“ A tiše vyšla.

„Tak pro jinou ke mně Otto ochladí,“ uvažovala. „Má rád Elsu! Je to tak přirozené, vždyť se přece milovali. Jak jen jsem na to mohla zapomenout? Proč jsem souhlasila stát se jeho ženou? Proč se oženil se mnou, když má rád Elsu? Ale miloval přece i mě, moje srdce se nedá oklamat. A Elsa?“

To všechno bylo pro Emu příliš složité. Trudné myšlenky a neřešitelné otázky se na ni zřítily jako horská lavina a v okamžiku rozdrtily něžný kvítek jejího štěstí. „Otto! Otto! “ šeptala zoufale a bezmocně plakala. Bojovat? Ona není stvořena k boji.

K ránu se rozhodla a napsala Else dopis, který Stirnera rozrušil víc než Elsu.

Ženský instinkt napověděl Emě správný tón dopisu. Ani slovem se nezmínila o příhodě s fotografií. Jen se Else jako své přítelkyní svěřila se svým hořem.

Napolo vědomě stavěla tímto dopisem své sokyni past v naději, že se nějak prozradí, jestliže i teď miluje Sauera. Netrpělivě očekávala Elsinu odpověď a konečně se dočkala. Nejistýma rukama otevřela obálku, srdce jí přestávalo tlouci a řádky se jí rozplývaly před očima. Ale když dopis dočetla, ulehčené si oddechla. „Ne, Elsa neumí lhát!“

Elsa Emu utěšovala, ujišťovala jí, že Otto zase bude něžný k své „malé panence“, ale nejvíc Emu uklidňovalo, že psala hlavně o sobě, o své lásce k Stirnerovi, o svém štěstí, o svém neklidu. Upřímně se znepokojovala, že Stirner špatně vypadá, že je přepracovaný a neobyčejně nervózní. Emě se ulehčilo. Závěr dopisu ji dokonce rozesmál.

„Nepoznala bys teď Stirnera. Nechal si narůst vousy a podobá se poustevníkovi.“

„To si dovedu představit. To bude obluda!“ Ema byla veselejší.

Ale Sauer ji brzy zase přiměl, aby propadla beznadějnému zoufalství. Po příhodě s Elsinou fotografií byl k ní ještě úsecnější a hrubější.

Když Ema seděla na verandě, přicházel tam teď jen proto, aby se podíval na syna. Emy si ani nevšiml, usedl ke kočárku a začal si hrát s chlapečkem.

Ema vzrušeně pozorovala muže, lovila jeho pohled, ale Otto ji ignoroval. Občas se rozhodla promluvit.

„Elsa psala, že Stirner vypadá špatně a je velmi přepracovaný…“

„Svět na tom jen vyzíská, když to zvíře zdechne,“ utrousil Sauer.

Ema byla překvapena prudkou změnou Sauerova vztahu k Stirnerovi. Nemohl teď jeho jméno ani slyšet. Ema neměla odvahu zeptat se na příčiny této změny. A tak seděli mlčky.