Alexandr Běljajev - Génius zkázy

„Vaše Excelence,“ namítl adjutant, „to by bylo od vás velice neopatrné.“

„Pane plukovníku,“ odporoval generál dost ostře, „dovolte mi, abych sám určil svoje místo na bojišti. Zdůrazňuji: pro daný případ.“

Plukovník, zvyklý na generálovy hrubosti, mlčel a jen silně zrudl.

„Vím sám, že je to riskantní,“ pokračoval generál. „Ale každá válka je riziko, a ne hra v domino. Abych mohl řídit boj, musím znát nepřítelovu zbraň, musím na sobě vyzkoušet působení nepřátelské „palby“, abych se přesvědčil, jestli je stejně smrtelná pro ostříleného vojáka jako pro civila se slabými nervy.“

Bylo ticho. Štábní důstojníci tu stáli zachmuřeni. Těžké mlčení přerušil adjutant. Věděl, že tvrdošíjnému generálovi se nedá odporovat. Adjutantovi připomínal celý tento plán útoku „s generálem na bílém koni v čele“ staré banální olejomalby. Nedalo se vsak nic dělat. Zbývalo jen myslet na následky.

Ve dvanáct hodin v noci se z různých částí města začali k Bankovní ulici a k Burzovnímu náměstí stahovat oddíly vojáků v plné polní. S čelním oddílem jel sám „železný generál“ na překrásném zlatavém arabském koni.

„Celá armáda proti jednomu člověku, a ještě k tomu civilovi! Je to hanba, ale k čertu, lepší taková potupa než záhuba země!“

Generál projel ulicí přiléhající k Burzovnímu náměstí. Dům Elsy Gluckové byl obrácen jednou stranou na toto náměstí a druhou do Bankovní ulice.

„Uvidíme, co na to řekne,“ podotkl generál a upřeně se zadíval na dům Elsy Gluckové, který už vystupoval ze tmy, a popohnal koně.

Arabský závodní kůň vykročil ladným krokem na náměstí. V tom okamžiku však bez zjevné příčiny zachroptěl, stáhl uši, začal couvat a chvěl se přitom na celém těle. Generál byl znepokojen. Co mohlo vylekat Abreka, který se nezachvěje ani při rachotu děl? Poplácal koně po šíji.

„Copak to tropíš za hlouposti, Abreku?“ řekl a pobodl koně.

Když Abrek znovu vkročil na náměstí, postavil se prudce na zadní, otočil se a běžel zpátky. V té chvíli, kdy se kůň obracel, překročil zadníma nohama na okamžik čáru oddělující ulici od náměstí a generál pocítil, jak mu hrůzou běží po zádech mráz. Abrek už byl několik desítek metrů od náměstí.

„Co to sakra znamená,“ zabručel generál. A tu se ho zmocnil záchvat hněvu a zuřivostí, který ho přepadával v okamžicích největšího nebezpečí. Obrátil koně k náměstí a vší silou mu vrazil ostruhy do boků. Abrek, nezvyklý na tak surové zacházení, pohodil hlavou, stáhl uši a tryskem se vrhl kupředu. Prudce vběhl na náměstí, ale náhle děsivě zachroptěl a udělal takový skok stranou, že generál, který byl nejlepším jezdcem v armádě, jako podťatý spadl na zeni. Zdálo se však, že to ani nevnímá. Jeho vědomí, jeho nervy, celý jeho organismus, stejně jako i u jeho koně, byly zachváceny neobyčejnou, nadpřirozenou hrůzou. Vzpamatoval se teprve na ulici, kam ho odtáhl Abrek za nohu zamotanou do třmenu. Oddíly vojáků se už k nim přiblížily.

„Kdo to kdy viděl, taková hanba!“ pomyslel si generál. Zvedl se, oprášil se a s potlačovanými rozpaky řekl adj utantovi, který k němu právě dorazil na svém koni:

„To nic. Neznepokojujte se, to je maličkost. Ten zatracený Abrek se něčeho vylekal a vyváděl tak, že by se ani sám ďábel v sedle neudržel.“

O panické hrůze, kterou pocítil, neřekl generál nic, aby nesnižoval „bojovou náladu“ a ještě víc si před důstojníky a vojáky nezadal.

„Jsou všechny jednotky staženy?“

„Ano. Ulice ústící na náměstí, dokonce i průchodní dvory jsou obsazeny.“

„A Bankovní ulice?“

„Přistup do ní je taky obsazen.“

„Dobrá! Čekejte na povel.“

Jakmile se na generálův rozkaz zářivé duhy raket sklonily nad domem Elsy Gluckové, začala vojska postupovat.

A tu se stalo něco neuvěřitelného. Takovou paniku neviděl generál za celý svůj dlouhý život vojáka. Stál nedaleko náměstí na plošině automobilu a křičel svým hromovým hlasem:

„Kupředu! Kupředu, jinak střílím!“

Nikdo ho však neposlouchal. S vojáky se dělo něco neslýchaného. Pobíhali v smrtelné hrůze, zahazovali pušky, jeden druhého rdousili. Steny a řev se nesly náměstím. Zadní řady se draly kupředu, ti, co vstoupili na náměstí, se hrnuli zpět. Generál dal rozkaz prchající zatlačovat; semknuté řady vojsk, zaplavující ulice, vytlačovaly přední kolony na náměstí. To se změnilo v zuřící peklo, ale pozvolna se přece jen naplňovalo.

Tu se přivalila nějaká nová vlna, která zasáhla mnohem širší okruh, a panika se zmocnila i vojsk pochodujících ulicí. Vlny nabíhaly jako ledový dech smrti, hnaly se přes řady vojáků, a spořádané kolony se změnily v divoké stádo splašené zvěře. Vojáci se vrhali jeden na druhého, zachraňovali se ve vchodech a ve vratech domů, ale odtud proti nim vybíhali v panické hrůze civilní občané.

Panika zachvátila i domy. Lidé zalézali pod postele, schovávali se do skříní. Někteří vyskákali z oken na hlavy vojáků, na jejich bodáky. Ženy popadly děti a s divokým křikem pobíhaly po pokojích, jako by byl celý dům v plamenech. Po chodbách a schodištích se valily proudy lidí, kteří ztratili hlavu. Jedni běželi nahoru, druzí dolů, kutáleli se po schodech, dupali po povalených ženách a dětech. Nejstrašnější bylo, že nikdo neznal příčinu paniky, nikdo nevěděl, před kým se má zachránit. Postupně však byl v tomto chaotickém vířícím proudu patrný pohyb jedním směrem: to snad vojáci ze zadních řad, které dosud nebyly zasaženy vlnami paniky, při pohledu na všeobecný zmatek prchali zpátky a strhli s sebou ostatní. Tento opačný proud se neustále šířil. Zdálo se, že lidé našli cestu k záchraně — všichni se hnali jedním směrem tak zběsile, jako by je pronásledovaly tisíce kulometů.

Když adjutant proběhl tři ulice, spatřil svého „železného generála“, muže, který neznal strachu. Generál, bez helmy, v potrhané uniformě, s šílenstvím v očích přeskakoval hromady padlých těl a mohutnými pěstmi si razil cestu kupředu.

Ale „obranné pásmo paniky“, jak později pojmenovali tento jev, se stále šířilo. Zasáhlo í budovu, ve které zasedal výbor veřejné záchrany. Členové výboru a celá vláda utekli. Teprve k ránu panika ustala, ale výbor neměl odvahu vrátit se do města.

Hlavní město bylo ztraceno. Ale bylo třeba zachránit zemi. V takovou možnost už skoro nikdo nevěřil. Když členové výboru jeden druhého vyhledali, bylo v sousední vesnici zorganizováno zasedání válečné rady. „Železný generál“, celý zoufalý, byl neúspěchem úplně zničen.

„Proti ďáblovi jsou děla bezmocná,“ řekl a svěsí! hlavu. Stirner zvítězil. Mohl rozhodovat v zemi podle své vůle jako žádný jiný tyran na světě.

Cizí státy se zájmem sledovaly průběh boje německé vlády se Stirnerem. Francouzští a angličtí bankéři neskrývali své potěšení, když telegraf a rozhlas přinášely zprávy o úpadku největších německých bankéřů, jejich konkurentů na mezinárodním peněžním trhu.

„Výborně! Stirner je chlapík!“ říkali cizí bankéři a už vypočítávali své budoucí zisky.

Pokládali Stirnera za výjimečně schopného finančníka, ale byli přesvědčeni, že nakonec ztroskotá, jako kdysi ztroskotal Stinnesův koncern, který tak neobyčejně rychle zmohutněl. Stirnerova moc vzrůstala a překonávala všechna očekávání,