Alexandr Běljajev - Génius zkázy

A lidé vybíhali z města jako při zemětřesení, aby splnili Stirnerův rozkaz. Tento útok byl neočekávaný. Davu se podařilo rozbít několik vysílačů myšlenek. Většina bojovníků Kačinského včas pochopila úmysl běžícího davu a vyzářili vlny paniky. Lidé začali pobíhat v zuřivém kolotoči dvou protichůdných myšlenek, a nebyli s to ani se vrátit, ani útočit.

Stirner ani nedoufal v plný úspěch svého útoku. Potřeboval jen odpoutat pozornost, aby mohl zasadit hlavní úder. Směroval vlny na různé strany, po kruhu, a nepřátelé, nechránění síťkou nebo neopatrně odkrývající tento nepohodlný oděv, klesali sraženi paralýzou, šílenstvím. Raněné odváželi do zázemí anebo je dost úspěšně léčili metodou Kačinského. Útočníci neustávali ve své činnosti. Bylo jich víc, rychle nahrazovali z boje vyřazené druhy, stavěli se k svým přístrojům pro přenos myšlenek a vysílali myšlenkové vlny dnem i nocí.

Stirner usínal na několik hodin v izolačním obleku; spát dlouho bylo nebezpečné. Mohl očekávat fyzický útok. Oblékl do izolačních obleků všechny sluhy a ozbrojil je.

Stirner byl unaven, ale nevzdával se. Rychle dokončoval nové zdokonalení svého vysílače, který podle jeho mínění měl přístroje nepřátel zneškodnit. Válka trvala několik dní.

Jednou při vysílání myšlenkového záření ochromujícího působení Stirnerových paprsků stál Kačinskij na autu bez izolační pokrývky. Najednou seskočil s auta a ubíhal pryč. Sauer, který si zakryl izolační síťkou i hlavu, spal na plachtě, a Gottlieb, který držel stráž, nepřikládal v první chvíli odchodu Kačinského význam.

Byla temná noc. Reflektory nesvítily, aby nebylo možné najít místo, kde byl umístěn myšlenkový vysílač. Uplynulo několik minut a Kačinskij se nevracel. Gottlieba se začal zmocňovat neklid. Probudil Sauera a pověděl mu, že Kačinskij zmizel.

„Co jste to natropil?“ křičel Sauer. „Copak jste nepochopil, že Kačinskij se dostal pod Stirnerův směrovaný paprsek.? je ztracen. Jak je to dlouho, co utekl?“

„Asi deset minut. Klidně seskočil s auta,“ ospravedlňoval se Gottlieb. „Myslel jsem, že jde něco zařídit.“

„Jak můžete být tak naivní, pane Gottliebe?“ Sauer odhodil kovovou pokrývku a vyzářil myšlenku:

„Kačinskij, vraťte se! Kačinskij, vraťte se!..“

Hned na to Sauer seskočil s auta a běžel do tmy.

„Jsme ztraceni,“ uslyšel Gottlieb vzdalující se Sauerův hlas.

Gottlieba napadlo dát řidiči rozkaz, aby odjel na jiné místo, aby tak unikli z pásma působení směrovaného záření. Rychle vyslal myšlenkový rozkaz všem vysilačům, aby vysílaly myšlenku:

„Kačinskij a Sauere, vraťte se!“

Myšlenku vyslalo dvacet myšlenkových vysílačů zároveň. Za deset minut se ve tmě objevila temná kymácející se postava, jako by kráčela proti silnému větru. Byl to Sauer.

Podařilo se zachránit ho. Ale Kačinskij se zřejmě příliš přiblížil ohnisku vyzařování paprsků, které působily stále silněji, a rozptýlené působení náhodně nasměrovaných myšlenkových vysílačů už ho nemohlo přimět k návratu.

„Rychle pokrývku!“ vykřikl Sauer.

Gottlieb přehodil přes Sauera kovovou síť.

„Děkuji, pane Gottliebe, tentokrát jste to udělal dobře. Zachránil jste mě. Ale kdybyste věděl, co jsem prožil, když to mnou cloumalo. Krok vpřed, dva kroky vzad. Odporný pocit! Kačinskij se vrátil?“

„Bohužel ne.“

„Ubohý Kačinskij! Zahynul. zahynul v nepravý čas. Bez něho se se Stirnerem nevypořádáme.“

„Budeme pokračovat v boji, pane Sauere! Umíme zacházet s přístroji. Koneckonců, nepodaří-li se nám Stirnera zajmout myšlenkovým rozkazem, pokusíme se zaútočit na něho se starými zbraněmi v rukou. Oblékneme se do izolačních oděvů, po zuby se ozbrojíme a vnikneme do jeho domu. Izolace nás ochrání před zářením, a střely se naštěstí nedají zhypnotizovat. A skoncujeme s nimi“

Kačinskij téměř padal únavou, když doběhl k domu Elsy Gluckové. Zřejmě byl očekáván. Dveře se před ním otevřely. Bral několik schodů najednou a vyběhl do prvního poschodí. Udýchaný, zpocený vešel do pracovny a vyčerpán klesl do křesla.

Dveře ze Stirnerova pokoje se otevřely. Na prahu se objevil muž, celý pokrytý kovovou sítí, s jemným kovovým závojem na hlavě. Zakrytou měl i tvář. Byl to Stirner.

„Kdo jste?“ otázal se.

„Kačinskij.“

„Polák?“

„Rus.“

Stirner se odmlčel. „Jste můj zajatec,“ pokračoval po krátké odmlce. „Mohu s vámi udělat všechno, co chci.“

„Vím to,“ odpověděl Kačinskij. „A způsobí vám to potěšení?“

Stirner se opět odmlčel.

„Válka nezná slitování,“ pokračoval Kačinskij. „Jsem ztracen a vím to, ovšem vy jste rovněž ztracen. Ale jsem-li už vyřízen a vám osobně už nejsem nebezpečný, dovolte mi jako vědci obrátit se na vás se žádosti.“

„Mluvte! “

„Chtěl bych vidět vaše vynálezy. Zajímá mě, jak jste postupoval při svých výzkumech, jak jste konstruoval své přístroje.“

Stirner byl překvapen. Chvilku uvažoval, pak přistoupil ke Kačinskému a podával mu ruku.

Ale Kačinskij podávanou ruku nestiskl.

Stirner ustoupil a schoval ruku pod síť.

„Ach tak! Jsou tam u vás v Rusku všichni takoví hrdinové?“ otázal se posměšně.

„Nevidím hrdinství v tom, že jsem odmítl stisknout vaši pravici,“ odpověděl prostě Kačinskij. „Stojíme každý na jiném pólu a moje ruka je příliš daleko od vaší, to je vše.“

„Dobrá. Splním vaše přání a snad vám i daruji život do rána, budete-li ochoten dát rozkaz svým druhům, aby zastavili záření do devíti hodin ráno.“

Kačinskij uvažoval. Koneckonců několik hodin „příměří“ nemá význam. A pak, chtěl sdělit svým spolupracovníkům, že je živ.

„Souhlasím.“

Stirner odvedl Kačinského do svého pokoje, kde byla stanice pro vyzařování myšlenek.

„A co je tohle?“ ptal se Kačinskij, jehož pozornost upoutala nevelká klec z drátěné sítě, ve které mohl sedět člověk. „Touhle etapou jste taky prošel?“

„Ano,“ odpověděl Stirner. „To je moje kovová klec, které jsem používal při pokusech, abych zjistil existenci elektromagnetických vln vyzařovaných mozkem.“

„To je opravdu podivuhodné!“ zvolal Kačinskij. „Postupovali jsme stejně.“

„Ale naše cesty se rozešly. Račte vyzářit rozkaz vašemu štábu.“

Kačinskij se před přístrojem soustředil a vydal rozkaz. Stirner okamžitě zkontroloval správnost vysílání na mechanickém záznamu.

Za čtyři vteřiny byla na téže pásce zaznamenána odpověď:

„Podejte důkazy, že mluví Kačinskij,“ vyzářil myšlenku Sauer.

Kačinskij vyslal obsah jejich posledních rozmluv i rozhovorů v Moskvě. Sauer byl zřejmě uspokojen.

„Do devíti hodin ráno nedojde k žádnému vyzáření myšlenky a k žádnému útoku.“

„No, výborně,“ prohlásil Stirner. „A teď vás zavřu do pracovny a ukážu vám všechny svoje výkresy. Strávíte zajímavou noc.“ Stirner zavřel dveře pracovny na zámek a strčil si klič do kapsy. „Sedněte si tady ke stolu. Musím něco vyzářit ze svého pokoje.“

„Doufám, že nezneužijete příměří v náš neprospěch?“

„Neobávejte se. Tento přenos myšlenek bude, tak řečeno, rodinného rázu.“ Stirner se usmál a odešel.

Někde dole zahřměl motor. Za čtvrt hodiny vešel Stirner do pracovny.