Alexandr Běljajev - Génius zkázy

„Tak jsem tady.“ Vzal ze skříně svitek výkresů a hodil je na stůl. „Potěšte se! Tady najdete všechno včetně plánu domu. Vidíte, nic netajím. Dynama jsem postavil ve sklepě.“

Stirner se odmlčel, přecházel pracovnou, pak se prudce obrátil a zeptal se Kačinského:

„Vás nepřekvapuje moje chování? Nezabil jsem vás, nabídl jsem vám, svému nepříteli, abyste se seznámil s mým vojenským tajemstvím — s těmito výkresy.“

„Ne, nej sem překvapen. Jestliže jste mě nezabil a poskytujete mi možnost, abych se s vašimi plány seznámil, pak to znamená, že k tomu máte své důvody. A proto nepospíchám s projevy údivu nebo díků za váš „šlechetný čin“.“

„Máte pravdu. Nedělám to z velkomyslnosti.“ Stirner chvíli mlčel, jako by váhal, má-li před Kačinskýni odhalit příčinu svého chování. Pak pomalu, jako by to bylo nad jeho síly, dodal: „Prohrál jsem bitvu.“

„Ovšem,“ rychle přitakal Kačinskij, „prohrál jste. Od té doby, co vaše tajemství je odhaleno — a znám je teď nejenom já — je s vaším monopolem konec. Vaše moc je zlomena, a další boj…“

„To není pravda!“ vykřikl Stirner. „Ještě jsem nepoužil všech svých prostředků. Dostal jsem se ve zdokonalování svých přístrojů mnohem dál než vy. Mám ještě vynález, o kterém nic nevíte. Akumulace vln a myšlenek miliónů lidí, zázračné zesilovače. Kdybych teď uvedl všechno do pohybu, rozdrtil bych vás, přehlušil bych komáří bzukot vašich myšlenkových vysílačů, jako vysílač ruší slabý blekot rádiových liliputů. Vaše stroje ve srovnání s mou silou.“

„A přece jste poražen!“

„V technice ne!“

„A v čem tedy?“

„Vzal jsem na sebe neúnosné břemeno. To, co jsem si umínil, bylo nesmyslné. K ovládání světa tak, jak jsem to chtěl udělat já, bylo třeba stát se strojem vypařujícím vůli. Jsem však jen člověk. A jsem vyčerpán. Vyčerpal jsem svou vůli, když jsem vyčerpal čistě fyzickou zásobu své nervové energie. To je tedy jedna z příčin mé porážky. Teď je to lhostejné. Konec! Vezměte si tyto výkresy, využijte jich jak chcete, udělejte je majetkem celého světa.“

Stirner se podíval na hodinky a zachvěl se.

„To je všechno. Splňte přesně podmínky. Je to pro mě nezbytně nutné. Nezlobte se, ale pro každý případ vás tu zavřu a kromě toho tu nechám tyhle strážce,“ a Stirner ukázal na tři obrovské žíhané dogy. „Dovedou plnit rozkazy. Mějte na paměti, že při vašem prvním pokusu vniknout do mého pokoje anebo při pokusu o útěk vás rozsápou.“ Stirner vyšel z pracovny a zvenčí ji zamkl.

Kačinskij otevřel velkou zakládací mapu. Byly v ní lístečky popsané matematickými výpočty a vzorci, plány, rysy, schématy. Celá tato náznaková řeč, nezasvěcenci nesrozumitelná, byla jasná a srozumitelná Kačinskému. Číslice a vzorce se měnily v myšlenky, myšlenky v obrazy. Spořádané sloupce číslic a písmen odrážely činnost železné logiky rozumu, který je stvořil. Kačinskij byl nadšen originalitou záměru, krásou myšlenky, odvážností koncepce, jako je šachový hráč nadšen partií šachového mistra. Ve chvíli se zahloubal do výkresů a zapomněl na všechno na světě.

V kupě papírů našel zápisník. Bylo to něco jako deník. Stirnerovy letmé poznámky bez dat. Úryvky myšlenek, náčrty schémat, nakreslené spěchající rukou. Výpisky z knih. Domácí účty. Kačinskij si prohlédl několik stránek.

„Nový rok. Co přinese? Byl jsem u Gereho. Profesor nemá náladu. Šimpanz Fritz onemocněl a kousl Gereho do ruky.

Četl jsem „Housenky na stromě“. Jestliže jednu housenku dráždíme tak, že se začne smršťovat, pak sousední housenky také začnou smršťovat svaly a krčit se. Čím to vysvětlíte?…

Fritzovi je líp. Gereho ruka se zahojila. Stařík se zřejmě obával otravy krve. Mluvil jsem s ním o housenkách. Svým „vysvětlováním“ jen všechno zamlžil. Podmíněný reflex. Stejně jako pláčou děti, když vidí jiné plačící děcko. Jde však o to, že housenky se kroutí — mám-li tomuto údaji věřit — aniž by viděly tu, která je drážděna prsty…

Pradlena mě okradla: tři marky pětadvacet feniků za vyprání prádla! Musím si najít levnější pradlenu. Neměl jsem dost peněz na knihu…

Arrheniusovi, jehož knihu jsem si kvůli pradleně nemohl koupit, se podařilo objevit v roztocích obsahujících soli, kyseliny nebo zásady, dobře vedoucích elektrický proud, rozpad elektricky neutrálních molekul rozpuštěných solí na elektricky nabité částice, jež byly nazvány ionty…

Domácí vymáhá nájemné, hrozí vystěhováním. Budu muset zase začít překládat.

Krmili jsme pudla za doprovodu hudby. Hrál jsem na flétnu. Upevňoval se podmíněný reflex. Po práci vykonal profesor Gere svou obvyklou procházku a doprovodil mě. Cestou mi vyprávěl zajímavou věc. Ujišťuje, že vezmeme-li párek hmyzu, samce a samičku, a rozloučíme je — samičku dáme do malé klícky a samce odneseme daleko za město a tam ho vypustíme — přiletí sameček zpátky ke své samičce. Jak najde cestu? Profesor Gere říká, že hmyz má dobře vyvinutou zrakovou paměť a že na tom není nic překvapujícího. Takovou paměť má mnoho druhů hmyzu, například včely. Ale mně se to zdá nepravděpodobné. Jakmile se objeví hmyz, udělám takový pokus, ale samečka ponesu za město v uzavřené krabičce…

Gere vyoperoval psovi polovinu mozku. Zdá se, že operace nebyla docela úspěšná. Ubohý pes! Vyje ještě žalostněji, než dřív. Vstříkl jsem mu morfium, uklidnil se. Všiml jsem si, že uklidňující působení morfia bylo periodické: pes utichal postupně, přestávky mezi záchvaty byly delší a delší. Když morfium přestalo účinkovat, opakovala se stejná periodicita při obnovování pocitu bolesti…

Měl jsem štěstí. Dostal jsem k překladu knihu. Chemii. Těžkou. Ale zato mi vyplatili zálohu a já jsem se vyrovnal s nejneodbytnějšími věřiteli: s domácím i obchodníkem. V chemii, jak se ukazuje, je mnoho zajímavého. Dnes jsem se při překladu dověděl, že u mnohých chemických procesů se dá pozorovat periodicita. V organismu člověka a zvířete probíhají v podstatě úplně stejně chemické reakce. Může pak být překvapující, že morfium působí na reakce ve zkumavce v laboratoři stejně uklidňujícím způsobem jako na psa, kterého jsme operovali?

Různé vědy se někdy neobyčejně sbližují. Když jsme studovali procesy únavy, prováděli jsme s profesorem Gerem pokusy. Únava oka. Purpur, který se na světle rozložil, se ve tmě obnovuje.

Podráždění nervu je možno dovést opakovaným dráždě ním k určité mezi, pak nastane reakce a nerv prostě přestává na drážděni reagovat. Perioda čitelnosti nervu závisí na úplném rozložení citlivé látky, kterou obsahuje. (Takovou citlivou látkou je například v oku purpur.).

Gere zjišťuje, že mám skvělé schopnosti k drezůře psů. Možná že kdybych začal vystupovat v cirkusu, vydělal bych si víc než na překladech. A do profesury je ještě daleko. A co taky mohu od profesury čekat? Mám už bídy pokrk…

12. květen — velký den! Nechal jsem ve svém pokoji v malé klícce u otevřeného okna motýlí samičku a samečka jsem v uzavřené krabičce odnesl za město a tam jsem ho vypustil. Hrozně jsem se bál, že si sameček poškodí křidélka a nebude moci létat. Opravdu byla křidélka trochu poškozena, ale motýlí sameček letěl směrem k městu. Když jsem se vrátil, ještě tu nebyl. Ale asi za hodinu motýl přiletěl a začal kroužit před svou zajatou družkou. Pustil jsem je oba na svobodu. Byl jsem překvapen. Jak našel motýl cestu zpátky? Byl zavřený a neviděl na cestu, když jsem ho nesl. Gere se mýlí. Motýl se vrátil veden nějakým neznámým smyslem. Co je to za smysl? A také jsem si vzpomněl na housenky. Jakým smyslem ty poznají, že jedna z nich se křečovitě svíjí v čísi ruce? Přemýšlel jsem celý den… A najednou se mi zdálo, ze jsem hádanku rozluštil, že jsem na prahu nějakého velikého objevu. Snad je to to, čemu se říká intuice? Bezprostřední, náhlé pochopení. Ostatně, pochopil jsem to až později. Když mě „osvítila“ myšlenka, nebylo to ještě „ozáření“, ale radost, bezmezná radost z předtuchy, že se už už dovím, něco důležitého.