Alexandr Běljajev - Génius zkázy

Když jsem přemýšlel o motýlech a housenkách, spíš žertem jsem si pomyslel, že se snad dorozumívají pomocí radarových vln. Musejí ovšem mít svou vlastní „přírodní“ radiostanici. Jejích vousky — to je možná jejich anténa. Ta analogie se mi líbila a začal jsem o tom přemýšlet. Proč by ne? Dva odloučení motýli se mohou dorozumívat pomocí signálů. Ale jaká energie může tyto signály předávat? Snad elektřina?.

„Jještě jsem neudělal všechny závěry, ale cítil jsem, že můj objev je hlubší, důležitější, významnější než prosté vysvětlení toho, jak se setkali dva rozloučení motýli. Motýli jen dali nový směr mým myšlenkám. Možná že motýli našli cestu k sobě i bez rádia. Snad mají vyvinutý čich nebo mají nám neznámý smysl pro směr. Ať si motýli teď odlétají, rozlučují se a setkávají a nacházejí jeden druhého jakýmkoli způsobem. Motýli mě nezajímají. Mám mnohem zajímavější objekty ke studiu: zvířata, člověka…“

„To je zvláštní,“ pomyslil si Kačinskij. „Já a Stirner jsme došli k stejnému závěru, i když jsme šli různými cestami. Či správněji — měli jsme různá východiska. Ale i on i já jsme použili nejnovějších výzkumů z chemie, fyziologie a fyziky. Kdybychom nic nevěděli o rádiu, o iontové teorii, o reflexologii, pak bychom nic nevynalezli a neobjevili. Ani on, ani já. Teď chápu, proč vědci žijící často na opačných koncích světa udělají stejný objev možno říci téhož dne, v tutéž hodinu.“

„…Několik dnů jsem chodil jako pomatený,“ psal Stirner dál ve svém deníku. „Udělal jsem vědecký objev. Mám o něm říci profesoru Geremu nebo nemám? Nevydržel jsem to a vyprávěl jsem mu o tom, snad ne docela souvisle a rozumně. Ale on mou hlavní myšlenku zřejmě pochopil. Výsměšně se na mě podíval zpod svých maličkých brýlí a jeho bezzubé rty se stáhly v úsměv, čímž se jeho knír a část vousů pod spodním rtem pozvedly jako ostny ježka.

Tvrdíte, že jste… ehm… že pracující, to jest myslící lidský mozek vyzařuje rádiové vlny a že proto je možné přenášet myšlenky na dálku? Přesněji řečeno, předávají se na dálku nikoli myšlenky samotné, ale ty elektromagnetické vlny, které mozek vyzařuje. Každá myšlenka, každá nálada vysílá svou zvláštní vlnu určité délky a frekvence. Tyto rádiové vlny přijímá druhý mozek a ony se projevují ve vědomí jako táž myšlenka nebo táž nálada jako u vysílajícího.“

Gere pozorně naslouchal, souhlasně kýval hlavou, a když jsem skončil, řekl s důrazem na každém slově:

Pitomost! Nezlobte se, ale je to pitomost, mladý příteli. Vždycky jste byl náchylný k překotným závěrům. A půjdete-li dál touto cestou, nikdy z vás nebude seriózní vědec…

„Ale proč pitomost?“ urazil jsem se.

Protože to je pavědecké. A to proto, že to není dokázáno pokusem. Tak třeba my tu stojíme dva kroky od sebe. Pokuste se předat nějakou myšlenku mně.“

Trochu jsem zrozpačitěl.

„K tomu je třeba, aby naše “stanice“ — mozek a nervy — byly stejně naladěny.

„Tak je tedy nalaďte!“

„To není možné.“ Gere udělal vítězné gesto. “Promiňte, ještě jsem neskončil. Není možné je naladit tak, jak se ladí přijímač. Ale u blízkých lidí stejné ladění bývá. Copak se vypravuje málo případů…

„O jasnozřívosti, telepatu, spiritismu, pohyblivých stolcích a podobných hloupostech? Dejte si pozor, můj mladý příteli. Vstoupil jste na velmi kluzkou půdu.

„Vždyť moje teorie nemá se všemi těmi hloupostmi nic společného. “

Byl jsem rozhořčen, ale neztrácel jsem odvahu.

Zase jsem bez peněz… Copak mě domácí opravdu vystěhuje?

A přece mám pravdu. Nedám si pokoj, dokud tomu starému dědkovi nedokážu, že mám pravdu. Ale jak udělat pokus?

Zítra mám dostat honorář za překlad.

Heuréka! Gere se obdivuje mé schopnosti drezírovat psy. Nezná tajemství mé drezúry. Základem mé drezůry nejsou podmíněné reflexy. Jdu jinou cestou. Vsugerovávám jim myšlenky.

Tajemství té sugesce je v tom, že se snažím velice přesně, velice jasně sám sobě představit celou cestu a každý pohyb, který musí pes vykonat, když plní můj rozkaz. Včera došlo k zvláštní příhodě. Gere mě svým bručením a poučováním tak otrávil, že jsem si pomyslil: Kdyby ho aspoň Vega kousla (bílý špic, který Gereho šíleně miluje). Ze zvyku jsem si jasně představoval, jak Vega běží ke Geremu a chytá ho za nohu. A co se stalo? Vega s hlasitým štěkotem skutečně přiběhla ke Geremu a roztrhala mu kalhoty. Copak to není přenos myšlenky na dálku? Gere se rozzlobil a polekal. Chování Vegy tak silně vybočuje z okruhu všech reflexů, které jsme jí vštípili, že Gere začíná u Vegy vážně předpokládat vzteklinu. Posadil chudinku do izolační komory a pozoruje ji. Dává jí vodu a diví se, že pije jako obvykle. Já z toho mám legraci, ale Vega se nudí ve svém karceru. A já přece nemohu vysvětlovat příčinu jejího chování. Je to k smíchu! Hledal jsem způsob, jak dokázat Geremu možnost přenosu myšlenek na dálku, a teď musím čekat na další příležitost. Ovšem, taková příležitost se dá připravit. Udělám pokus se sugescí v přítomnosti Gereho.

Aťtřeba Gere sám dá Veze rozkaz, kolikrát má zaštěkat.

Vypůjčil jsem si dvacet marek a zaplatil jsem za podnájem. Vega je stále ještě zavřená. Pokoušel jsem se vsugerovat jí přes stěnu, aby zaštěkala třikrát. Obvykle přesně plnila moje myšlenkové rozkazy. Ale teď moje sugesce nepůsobí. Co v tom může být?

Už to mám! Stěna „karceru“ je obita plechem a plech se dotýká kanalizační roury, vedené do země. Velkolepé! Sám osud mi pomáhá a dělá “pokus“: moje myšlenkové záření dopadá na kovovou stěnu a odchází do země přes kanalizační uzemnění, aniž by zasáhlo psa. Použiju-li drátěné klece, kterou budu moci podle svého přání uzemňovat nebo izolovat od země, sednu si do ní a odtud budu provádět na psovi sugesci, pak…“

„To jsou věci!“ zašeptal Kačinskíj. „Tak takhle přišel na myšlenku sestrojit drátěnou klec!“

Stirner zřejmě dlouho nic nezapsal do svého deníku, protože další zápisy se už týkaly doby, kdy pracoval u Karla Gottlieba.

„Můj důstojný šéf Karel Gottlieb má strašně rád psy. Ať se to zdá jak chce podivné, psi nás seznámili a psi byli příčinou mé kariéry u Gottlieba. Seznámil jsem se s ním u Gereho. Ukázalo se, že jsou s Gerem spolužáci a vrstevníci, což by při pohledu na ně nikoho nenapadlo: Gere je starý dědek, kdežto Gottlieb kvete jako cherubín. Gottlieb projevil o mé cvičené psy velký zájem a poprosil mě, abych ho navštívil. U Gereho bývá Gottlieb nejvýš jednou do roka. Proto jsem se tu s ním dřív nesetkal. A teď jsem osobním tajemníkem Karla Gottlieba! On je spokojen se mnou a já s ním.

Se starým Gerem jsem se dávno rozešel. A tak jsem mu tedy nedokázal pokusem, že je možný přenos myšlenek na dálku. Tím líp. Starci, kteří mají jméno, si obvykle přivlastňují práci mladých. „V laboratoři Gereho byly provedeny pokusy… Pod vedením Gereho…“, a dost. Všechnu slávu by měl Gere. Ostatně, mě teď nezajímá sláva, ale něco důležitějšího. Udělal jsem si pokus se sugescí pres drátěnou sít a nezvratně jsem se přesvědčil o tom, že myšlenka je provázena vyzařováním elektromagnetických vln. Teď se musím pustit do studia podstaty těchto elektromagnetických vln.

Práce mám nad hlavu. Po večerech konstruuji přístroj pro příjem rádiových vln vyzařovaných lidským mozkem. Musí to být přijímač neobyčejně, citlivý k příjmu velmi krátkých vln. Přijímač bude mít frekvenční rozsah od jednoho metru do čtyřiceti centimetrů.