Alexandr Běljajev - Génius zkázy

Přes protesty Kačinského, který chtěl pokračovat v souboji na dálku, Sauer a Gottlieb se rozhodl pro ústup.

„Mějte na paměti, že zodpovídáte za milióny lidí. Co když vás Stirner zabije nebo řekněme připraví o rozum?“

„No, tak tedy jedem.,“ s povzdechem souhlasil Kačinskij.

„Ano, Stirner je nebezpečný nepřítel,“ pokračoval Kačinskij, když už ležel v autu. „Má mnohem mocnější zbraň. A síla jeho přenosu je proto tak velká, že zřejmě používá směrované vlny. Taky se pokusíme pracovat se směrovanými vlnami.“

„Raději řekněte, jak teď budete žít bez smyslu pro rovnováhu?“

„Snad se mi podaří znovu ho nabýt,“ odpověděl Kačinskij.

Gottlieb pochybovačně zavrtěl hlavou. Kačinskij vypadal docela bezmocně. Nemohl dokonce ani natáhnout ruku, hned mu spadla stranou; všechny údy jeho těla byly přitom úplně v pořádku.

„Podívejte se, Sauere, jestli na pásce přístroje není nějaký zápis.“

Na pásce bylo plno klikyháků. „Tady je něco nakresleno, ale nerozumím tomu.“

„Brzy sestrojím přístroj, který bude tyhle znaky převádět na písmena.“ Kačinskij udělal marný pokus vytáhnout ze síťky ruku. „Dejte mi pásku k očím, Sauere. Tak. Hm.. chce mě zastrašit! Poslechněte si, jakou myšlenku vyzářil:.Prohráli jste bitvu, protože jste ztratili svou jedinou šanci: zastihnout mě nepřipraveného. Stirner.“ No, ještě uvidíme, kdo zvítězí!“ zvolal Kačinskij, v rozčilení pozvedl hlavu a ta mu hned zase klesla.

„Ó, ten ďábel! Ale vy mě tím nezastrašíte, Stirnere!“

Přijeli k nemocnici. Kačinského odnesli na rukou. Stěny pokoje ověsili kovovými sítěmi.

Pro lékaře byla jeho nemoc záhadou. Kačinskij jim všechno s úsměvem vysvětlil.

„Bohužel, lékařská věda je tu bezmocná, nemůžeme vám pomoci,“ řekl starý lékař a rozpřáhl ruce.

„Věděl jsem to,“ odpověděl Kačinskij. „Bude třeba vytvořit novou lékařskou vědu nebo se svěřit homeopatii.“

Lékař nespokojeně zavrtěl hlavou.

„Homeopatie je šarlatánství.“

„Ne vždycky,“ namítl s úsměvem Kačinskij. „Zásada homeopatie je léčit podobné podobným.“

Sauer ho první pochopil. „Chcete k léčení využít váš přístroj pro přenos myšlenek?“

„Právě. Předám mechanickému mozku“ myšlenku, že moje mozková centra řídící pocit rovnováhy musí obnovit svou činnost, pak ji zesílím a přijmu toto záření. Protože Stirner jednal na dálku, vystavím se protipůsobení přímo u zdroje vyzařování a myslím, že se mi podaří smysl pro rovnováhu znovu nabýt. Udělám pokus.“

Lékaři sledovali pokus s nedůvěřivým zájmem. Když však Kačinskij náhle vstal a začal mávat rukama a přitom stál na jedné noze, všichni zatleskali.

„To je hotový zázrak!“ vykřikl mladý lékař.

„Jestli ovšem Kačinskij svou nemoc nesimuloval,“ tiše zabručel starý lékař.

„Řekněte mi, proč „náboj“ vyslaný Stirnerem zasáhl jenom vás,“ ptal se Sauer Kačinského, když zůstali sami. „Vždyť jestliže Stirner dokázal přesně určit směr, odkud jste vyslal myšlenkové záření, mohl jeho paprsek cestou zasáhnout i jiné lidi, nechráněné sítěmi. Proč se jích paprsek nedotkl?“

Kačinskij chvíli přemýšlel.

„Myslím, že to není tak těžké objasnit. Když Stirnera zasáhlo moje myšlenkové zářeni, mohl hned analyzovat jeho délku, vlnovou frekvenci — prostě všechny ty charakteristické zvláštnosti, kterými se vyznačoval můj vysílač, totiž můj mozek. Vždyť každý mozek vyzařuje elektromagnetické vlny poněkud odlišné od záření mozků jiných lidí. Když zjistil charakteristické zvláštnosti mého myšlenkového záření, poslal Stirner odvetnou „střelu“, která mě zasáhla na vlne téže délky a frekvence. A přijal jsem ji jen já. To je nejpřirozenější vysvětlení. Ale myslím, že mohl taky zaměřit záření „na doručitele“, možno-li se tak vyjádřit.“

„To znamená?“

„To znamená, že mohl poslat myšlenkovou sugesci: „u člověka, který vyzářil myšlenku proti mě, musí být paralyzována pohybová centra“. Jsem člověk, který toto záření vyslal, to tedy znamená.“

„Copak je taková sugesce možná? Vyskytovaly se takové případy při používání hypnózy?“

„Nevzpomínám si, i když na tom nic nemožného není. V každém případě se mi první vysvětlení zdá jednodušší a logičtější. Ale už dost. Teď se pustíme do práce!“ bodře prohlásil Kačinskij. „Tentokrát se pokusíme postupovat jinak. Obklíčíme Stirnera celou hradbou našich „děl“ a budeme na něj působit najednou ze všech stran. Ovšemže může naše údery odrážet a obcházet hradbu svým směrovaným paprskem. Ale než se mu podaří celý kruh obejít, stačí naše „dělo“ vyzářit myšlenkový náboj.“

„A co kdybychom zaměřili naše záření i na sluhy v domě? Vždyť, donutíme-li je, aby odešli z domu, nebude mít Stirner nikoho, kdo by mu nosil jídlo, bude odsouzen k hladovění a bude nucen se vzdát,“ navrhoval Gottlieb. „Výborně, použijeme i toho,“ souhlasil Kačinskij. Urychleně byly vyrobeny vysílače pro vyzařování myšlenek. Když bylo všechno hotovo, odjel „vrchní velitel“ na pozice s třiceti „děly“ a dal je rozestavit kolem města ve vzdálenosti několika kilometrů od sebe. Kačinskij poslal Stirnerovi ultimátum: „Naše myšlenkové záření vás má přesvědčit o tom, že je konec vašemu výsadnímu využití nové síly — přenosu myšlenek na dálku. Nejste sám, kdo ovládá tuto sílu. Další boj je za takových okolností nesmyslný. Jen zvětší utrpení a strádání lidu. I když sám sebe odizolujete od vlivu našeho myšlenkového záření, budeme paralyzovat vaši ničivou činnost; na každé vaše myšlenkové záření hromadného dosahu odpovíme protizářením, protirozkazem. Můžeme vám zaručit, že vás necháme naživu, splníte-li okamžitě tyto podmínky:

1. Okamžitě vrátíte normální stav a svobodu vůle všem, které jste vystavil působení vašeho myšlenkového záření.

2. Provždycky zastavíte každé vyzařování myšlenek z vaší strany.

3. Odevzdáte všechny přístroje a elektrická zařízení sloužící k vyzařování myšlenek.

V případě, že odmítnete nebo že nedostaneme odpověď, nezastavím se před použitím krajních prostředků.

V té chvíli vyslal také všem Stirnerovým sluhům myšlenkový rozkaz, aby odešli z domu.

Ale Stirner byl připraven.

Pročetl mechanický zápis myšlenkové radiodepeše a hned odeslal odpověď:

„Složím zbraň jen tehdy, až to sám budu pokládat za nutné.“

Najednou zpozoroval, že sluhové utíkají z domu. Pochopil okamžitě příčinu tohoto útěku a vyslal silnější záření s rozkazem, aby se vrátili.

Sluhové začali pobíhat sem tam jako při požáru. Protikladným myšlenkovým zářením dvou odporujících si myšlenek byli cloumáni ze strany na stranu a pobíhali po domě. Dvě „přání“ jimi zmítala současně: utéci z domu stůj co stůj, a v žádném případě jej neopouštět. Vrhali se ke dveřím, a zase běželi zpět. Někteří se chytali nábytku, veřejí, rour ústředního topeni, aby se udrželi na místě. A celý tento neobyčejný zmatek probíhal bez jediného slova.

Stirnerovo záření sluhy zadrželo. Bylo vysláno z menší vzdálenosti a zřejmě bylo i silnější. Sluhové se pozvolna vraceli na svá místa.

V té době už Stirner vyslal nové myšlenkové záření. Pozvedl doslova všechno obyvatelstvo, které dosud zůstalo ve městě, a vydal rozkaz, aby šli a zničili stroje nepřátel.