Alexander Běljajev - Ariel

Z levé strany se do něho opřel prudký žhavý vítr a začal Ariela unášet vpravo, překážel letu. Ariel si najednou všiml, že nad obzorem, zahaleném v modravém oparu, se zvedají kupy mraků, šedivých jako dým. Bude bouřka. Změnil směr a ještě víc zrychlil.

Asi za hodinu Ariel pocítil, že už dál nemůže. Slunce nemilosrdně pražilo. Hlásila se žízeň a hlad. Musí dolů a odpočinout si.

Zadíval se dolů, hledal, kam se snést. Leskly se tam koleje železniční trati, mezi vysokými, červenými cihelnými budovami čněly tovární komíny, kolem budov se černaly ubohé chatrče dělnického sídliště. Dál, pryč od lidí!..

Pole bez konce, na obzoru tmavé skvrny lesů, zákrut řeky. Tam!

Pole se zvolna sunula dozadu. Vpředu už se zazelenaly třtinové porosty. Ale co když ho uvidí lidé?

Musí se snést tady, a tady najít liduprázdné místo.

Najednou se mu ozval nad hlavou šum třepotajících se křídel. Nad ním obrovský orel. Tak nízko, že Ariel cítil vanutí vzduchu od křídel, zaléhalo v uších. Orlí oči upřeny na Ariela, zahnutý dravčí zobák pootevřen, obrovské drápy trčí z pařátů. Ariel uhnul, orel za ním. Začal boj ve vzduchu.

Orel útočil střemhlav z výšky a Ariel pokaždé prudce uhnul a pokoušel se nevelikým půlkruhem nabrat výšku a uchopit ptáka za křídlo nebo za krk. Orel si však počínal stejně. Podařilo se mu klovnout Ariela do nohy. Rozezlený Ariel využil orlí taktiky a kopl útočníka nohou po hřbetě, až se orel ve vzduchu obrátil pařáty vzhůru.

Nešlo to jinak než důkladné se seznámit s taktikou a bojovými návyky nepřítele. člověk brzy zjistil, že orel ze všeho nejrychleji padá střemhlav se složenými křídly a velmi rychle letí v přímce, kdežto okamžik to trvá, než nabere rychlost při obratu, kdy roztáhne obrovská křídla, a nejdéle mu trvá přechod do svislice vzhůru. Samozřejmě jsou to vždy jen vteřiny, nebo i zlomky vteřin, ale i tyto okamžiky mohou rozhodnout o výsledku boje. Člověk si uvědomil, že bude nejjistější, dosáhne-li výškové převahy. I začal tedy bojovat o výšku.

Obrovský pták a člověk, přemet za přemetem, stoupali stále výš. Oba přepadala únava.

Arielovi, už beztak znavenému, se vedlo špatně. Kolikrát už jen o vlásek unikl orlímu spáru a kolikrát už ho orel mocnými perutěmi zasáhl do tváře!. Nakonec udeřil orel Ariela křídlem do hlavy tak, že Ariela omráčil, ale ten vmžiku přišel k sobě, vymrštil se a uchopil orla za krk. Orel se pokusil rovněž nabrat výšku, i přemet udělal, aby soupeře setřásl, ale nepodařilo se. Poplašený pták vyrazil přímo k horám za lesem.

Ariel se pokusil orla řídit, zakryl mu oko, pak druhé, hlavou mu kroutil vpravo i vlevo, ale kdepak orel, aby pochopil, co se od něho chce. Začal se zmítat a Ariel se tedy vzdal těchto pokusů. Cestou k horám je řeka. Tam se může napít! To je hlavní!

Snesli se na mýtině nedaleko řeky. Ariel se vymrštil jako střela a skryl se v třtinovém porostu. Orel žuchl do husté trávy, chvíli ležel s roztaženými křídly, rozvíral a zavíral zobák a nehnutě civěl před sebe. Pak se poražený král vzduchu otřepal, složil křídla a znovu je rozepjal a uletěl, provázen Arielovými zraky.

Když utichl šum křídel, zaslechl Ariel zvuk pastýřské píšťaly a spatřil útěšný obraz. Na bažinatém břehu řeky se popásalo stádo buvolů. Veliký, modrý buvol se zahnutými rohy se noří po krk do bahna, ostatní buvoli se hrnou k němu a za chvíli už z bahna vyčnívaj í jen jejich ploské nosy.

Nedaleko na pahorku si hrají polonazí pasáčci, hnětou si z hlíny domečky, ohrádky, figurky buvolů, hliněným panáčkům zapichuj í do ruček hůlečky z rákosu, někteří splítaj í z trávy klícky a chytaj í do nich kobylky, jiní louskají červené a černé ořechy, chytají žáby, pískají na píšťalky, co si tu sami urobili, a prozpěvují táhlé, podivné písně.

Ariel v tom okamžiku zapomněl na hlad a žízeň a závistivě se zahleděl na hrající si děti. Jak jsou šťastné! Žijí své dětství v přírodě, nikdo je nehlídá, nikdo je nemučí, nikdo jim nenahání hrůzu, jako dětem v Dandaratu. Ariel neměl vzpomínky na dětství, měl už jen vzdálenou, časem úplně rozpadlou tříšť vzpomínek na dům v zamlženém městě, na pokoj, koberec, na hračky, na malé, světlovlasé děvčátko. Ale i tuto tříšť halil stín hrůzné postavy člověka v černém, který, ať ve snu nebo ve skutečnosti, rozšlapal jeho hračky, rozdupal jeho dětská léta.

A tu se Ariel rozpomíná na celou svou nemoc, na nedávnou horečku. Ale vždyť přece to bylo včera, nebo snad ještě dnes!.. Mezi lidmi u lůžka viděl starce, který mu tolik, tolik připomínal tvář člověka v černém, třebaže měl na sobě bílý oblek, jaký nosívají Evropané v Indii. Nebo snad to všechno ani blouznění nebylo? Tenhle strašný stařec s ostrým orlím nosem a sůvíma očima, a s Pearsem! Proč ten byl v hotelovém pokoji?. A ještě jeden člověk tam byl, vysoký, vyholený, a celou tu dobu se tak nějak nevraživě na Ariela díval. Co všichni tito lidé chtěli a co je svedlo dohromady?

Jenom ta dívka se naň dívala lítostivě. Ta asi bude dobrá jako Lolita, Nizmat, Šjáma. A vůbec, na světě je dobrých lidí tak málo!

Vzdálené zadunění hromu vrátilo Ariela skutečnosti. Vedro, dusno k nedýcháni. Znovu se ohlásila žízeň a hlad.

A jako naschvál zanechali pasáčci všech her a chystali se poobědvat. Vyndávali z brašen a košíčků rýžové placky, kokosové ořechy a hrozny.

Vyprosit si něco? Ale co když viděli, jak přiletěl na orlu? Budou se bát, a rozutekou se. Ale třeba tam nechají placky! Ariel vstal, zavinul se do prostěradla a šel k dětem. Děti uviděly neznámého bělocha a polekaly se.

„Buďte zdrávi, chlapci! Jsem chudý akrobat, a něco pěkného vám předvedu, chcete?“ zeptal se Ariel.

Ariel udělal vrbu, pak se postavil na prsty rukou, pak už jen na ukazovák levé ruky. Tak zůstal asi minutu a zase se postavil na nohy.

Děti byly u vytržení. Tohle na žádném venkovském bazaru ještě nikdy neviděly. A když Ariel vyskočil a udělal několik přemetů ve vzduchu, nadšení neznalo mezí. Hlučně, o závod mu nutily placky, sušené hrozny a kokosové ořechy. Ariel se napil vody a důkladně pojedl. Zahřmělo docela blízko. Tak rád by byl s dětmi zůstal, ale hrůza z Pearse ho hnala dál. Rozloučil se s dětmi, zašel do hustého lesíka, a když houština úplně zakryla výhled na řeku s pasáčky a stádem buvolů, vznesl se nad les a bedlivě se rozhlížel. Mraky už zahalily půl oblohy a černým stínem zakryly pole, co Ariel před chvílí přeletěl. Vítr se do něho opíral. Tím líp. Tenhle vítr, co honí po nebi mračna, pomůže mu co nejdál uletět lidem, kteří ho pronásledují. Ariel vyletěl ještě výš. Už skoro hlavou se dotýkal tmavomodrých mraků.

Znenadání Ariela uchopil uragán, napřed ho smetl hezký kus dolů, pak ale s ním zatočil a vynesl vzhůru, do samých mračen. Ariel se pokusil postavit se větru na odpor, ale hned poznal, že je to marné. A aby zbytečně nemrhal silami, svěřil se cyklonu. Konec konců není na tom pro něho nic nebezpečného. Spadnout a rozbít se, to se mu stát nemůže. Až cyklon utichne a dál už neponese, poletí sám.

Ariel zbavil své tělo tíže a v tom měl pocit, že, se vítr úplně utišil. Jak lehce se dýchalo! Ani pohlazení vánku necítil. „Jistě proto, že letím stejnou rychlostí jako cyklon,“ domyslil si Ariel. Avšak při pohledu dolů bezděky sebou trhl. Je tak vysoko, a přesto se pod ním rychle střídají pole, hory, lesy, řeky, vísky. Pohlédl vzhůru, a zatočila se mu hlava. Jako by modré hory, hnědé skály a černé propasti, propletené liánami blesků, jako by to naň všechno padalo. A vskutku padají, řítí se naň. Uchopil ho vítr. Kde je nebe, kde země?