Alexander Běljajev - Ariel

Až teprve tady, bez obav z přítomnosti lidí, mohl se oddávat radosti z létání. Dosud musel jen prchat nebo bavit ostatní svou dovedností. V džungli si mohl poletovat jen a jen pro vlastní potěšení. Při prvních paprscích slunce Ariel prudce vyletoval k blankytné obloze z vlhkého, těžkého ovzduší džungle do občerstvujícího prostranství, a v mnohohlasém sboru raného ptactva zpíval svou jitřní píseň.

Občas zalétal hodně daleko. V rozkochání hrou světel v oblacích a v okouzlení z měsíčných nocí vychutnával slastný pocit svobody, prostoru a lehkosti.

A létával celé hodiny, dokud mu tělo nepřipomnělo, že přece jen je zajatcem země, dokud se neohlásila únava, žízeň nebo hlad, dokud nezatoužil po spánku. Tehdy se vracíval do svého obydlí. Jednou, za jasné hvězdné noci se Ariel pokusil spát vysoko nad lesem. Ale když se probudil, zjistil, že ho vítr odvál daleko, velmi daleko, že ztěží našel cestu zpátky. Od těch dob už se nikdy neodhodlal spát na nebi.

Dny utíkaly a Ariel se stále důvěrněji sžíval s džunglí. Poznával návyky a obyčeje ptáků a zvířat, s některými žil v trvalém nepřátelství s jinými se přátelil. Stalo se, že si ho jednou u potoka vyčíhal tygr a skočil po něm. Ariel sotva stačil vzlétnout. Tygr znovu vyskočil po člověku visícím ve vzduchu. Ariel se vznesl ještě výš. Rozkacený tygr začal zběsile vyskakovat po kořisti. Ariel se nezdržel, aby šelmu nepozlobil, až tygr, zběsilý nezdarem, zmizel v džungli. A létající člověk ho ještě hezkou chvíli pronásledoval křikem. Opice a papoušci mu ochotně pomáhali v tomto výsměchu králi a postrachu džungle.

I přátelé se tu našli. Několik opic, které se dlouho držely v uctivé vzdálenosti od Ariela a zuřivě po něm házely, co jim přišlo pod ruku, se nakonec s ním sblížilo. Pak docela prostě k němu přicházely a on létal za nimi a častoval je vybranými plody. Dva papoušci ho často provázeli, když poletoval lesem, a nakonec se naučili ráčkovat: „Ar-riel! Ar-riel!“

Naučil je volat: „Lolito! Nizmate! Šarade!“ a připadalo mu, že rozpráví s kamarády. Býval tu svědkem hrůzných zápasů slonů a buvolů s tygry a vídal obrovská stáda divokých slonů. S

výšky mu sloni připomínali myšky s tlustými ocásky, narostlými na hlavách. A snesl-li se níž, slýchal dunění jejich mohutných nohou, praskot zpřelamovaných stromů, nárazy klů, suchý šelest záhybů kůže a ohýbajících se chobotů, troubení a řev. Vídal stovky plandajících se uší, zdvižených nozder a neustále se vrtících oháněk. Vídal obrovské staré slony s bílými kly, pokryté listím a větvičkami, zarostlými ve vrásnění a záhybech kůže, slony s jediným klem, s jizvami na krku, se stopami sterých utkání. Vídal rozpustilá černá slůňata, všeho všudy dvě nebo tři stopy vysoká, pletoucí se pod nohama slonic, a vídal mladé slony s nepatrnými výhonky klů.

Aniž Ariel sám pozoroval, rychle se měnil v divocha. Vlasy mu vzrostly, chodil a létal úplně nahý, jen s listem ovázaným přes bedra. Košili a prostěradlo pečlivě uschoval pod kameny. Celé dny, ve společnosti ptáků a opic, přeletoval ze stromu na strom a sháněl jídlo, a kdykoliv tušil sebemenší nebezpečí, vyletoval vysoko nad lesy. Snad by byl zdivočel úplně, a už nikdy džungli neopustil. Ale nestalo se tak. Zasloužili se o to ochočení papoušci.“Lolito! Nizmate! Šarade!“ pokřikovali od rána do večera, a tyto výkřiky mu nejen působily radost, ale zároveň jeho srdci zněly jako těžká výčitka, která ho nutila přemýšlet o budoucnosti.

Všechno, co prožil v rádžově paláci a setkání s Pearsem se hluboko vrylo do Arielovy duše. Jako by z dětinství, které mu tak dlouho vtloukali naráz vyspěl v zralého člověka, třebaže si sám tuto změnu ani dobře neuvědomoval.

Do té doby byl pouze trpným nástrojem v rukou ostatních. V Dandaratu se naučil jen předstírat a skrývat co si myslí a co cítí. Když uletěl z Dandaratu, žil neustále v hrůze, aby znovu nepadl do drápů Pearsovi. Ochromen touto hrůzou ani nepomyslil, že by mohl činně bojovat, že by mohl hájit své právo žít tak, jak by si přál a ne tak, jak chtějí ostatní.

Strach ho vyhnal do těchto zřícenin, oloupil o společnost lidí, mezi nimiž jsou i dobří lidé, strach mu vnutil osamělost. A náhle se v něm probudila lidská hrdost, lidský odpor. Ne, nezůstane v džungli!

Vrátí se k lidem a vybojuje si své právo žít mezi nimi!

A proč by nevyužil své neobyčejné výhody? Létající člověk přece dokáže tolik věcí! Co dokáže, to si ještě nedovedl představit. Na to ještě příliš málo znal lidský život. „Ale sám čas ukáže, co je třeba dělat,“ řekl si Ariel a začal se chystat na cestu.

Našel si ořech, jehož šťáva skořicově vybarvovala kůži. S takovým odstínem pleti ho mohou považovat za Inda nebo za Evropana silně osmahlého. Po koupání tento odstín poněkud vyhledal, ale nicméně zůstával. Ariel vyndal zpod kamene košili a prostěradlo, obojí pečlivě vypral, a dokonce se i pokusil oba kusy oděvu vyžehlit kameny vyhřátými na slunci. A s nevelikou zásobou ovoce se jednoho krásného dne časně zrána vydal na cestu.

Pastor Edwin Kingsley sundal brýle, povzdechl si, zvrátil se do křesla a zahleděl se před sebe. Na stěně naproti visela podobizna krále, s protáhlým anglosaským obličejem a velikýma, trochu vyvalenýma očima, jak už to je v anglické královské rodině, a vedle ní podobizny indického místokrále, nerudného šlechtice s úzkými rty, a hlavy anglikánské církve, arcibiskupa canterburského, v církevním šatě. Král a místokrál se dívali někam stranou, jako by se jim na pastora ani dívat nechtělo, kdežto arcibiskup mu hleděl do očí přímo a vyčítavě, jak alespoň se zdálo Kingsleyovi, misionáři, který těžce zklamal arcibiskupovy naděje.

Co jen ta jeho eminence, doposavad pastorovi tolik nakloněná, co jenom řekne, až si tuhle poslední zprávu přečte?

Už tři neděle vyseděl nad ní pastor, a ne a ne vylíčit situaci tak, aby zpráva vyzněla pro něho alespoň trochu příznivě.

Zpočátku to s obracením obyvatel Indie na křesťanskou víru klapalo, a Kingsley ve svých hlášeních nikdy neopomněl zdůraznit, že příčinou dosti velikých úspěchů je jeho misionářská horlivost a kazatelský talent.

Ve skutečnosti však byla příčina úplně jiná. Pastor rozmnožoval stádo křesťanských oveček o pohany z nejnižších a nejopovrhovanějších kast. Pro ty mělo přijetí křesťanství jisté výhody, protože poněkud mírnilo jejich bezprávné postavení. Nemalou úlohu přitom hrály i stříbrné křížky a laciné dárky, které novověrci při křtu dostávali. Najednou se však všechno změnilo. Některé indické náboženské společnosti, znepokojeny růstem počtu novověrců, vymyslily si zvláštní obřad k očišťování páriů, čímž si páriové v právním ohledu poněkud polepšili. A třebaže tato novota u nejkonzervativnějších společností pravověrných“ narazila na značný odpor, měla úspěch. Mnoho páriů se teď raději dávalo očistit než pokřtít. A rázem měl Kingsley po misionářských úspěších. Ještě obtížnější však bylo novověrce udržet. I ti odpadali.

Kingsley nevěděl kudy kam. Už mu ani jíst ani spát nechutnalo. Celé dni v potu tváři smolil zprávu a celé noci si lámal hlavu, jak věc napravit. Skládal překrásná kázání, podnikal misionářské výpravy do nejzapadlejších osad svého obvodu, ale nic nepomáhalo. Na tyhle proklaté pohany platí jen zázrak, který by dokázal, že křesťanský bůh je lepší než ti jejich. Ale kde zázrak vzít?