Alexander Běljajev - Ariel

Ale teď kam?. Ariel se obrátil k úsvitu. Východ. Za zády západ, vpravo jih, vlevo sever. Kam? K

Lolitě, Nizmatovi, Šaradovi! Zamířil k cestě.Když letěl nad parkem se studní, ze které vytáhl děcko, zaslechl výkřik.

„Přece jen je z přízně s bohy!“ vyhrkl sluha Akšaj. „Uleť si, jen si uleť, chlapče!“ zdravil Ariela.

„Nikomu nepovím, že jsem tě viděl. Jen se už nevracej! Nebeská přízeň ti zřejmě valně nepomáhá, když je ti zle!“

Ariel tato slova už nevnímal a ani člověka už nepoznal. Pryč, jen pryč. Přestože letěl bez zátěže, cítil, že ho síly opouštějí. Všechno, co včera prožil, celá ta strašná noc, nadlidská únava. Ne, už nedoletí do chýše dobrého Nizmata.

Ariel se snesl do křovin u cesty a omdlel.

Vyšlo slunce a cesta oživla. Rolníci, žebraví mniši, osli s plnými košatinami na hřbetech. Už se blížilo k poledni, když se na cestě objevil zaprášený automobil. V něm tři muži a mladá dívka. Ustrašení venkované sbíhali z cesty a hluboko se klaněli.

„Zastavte, Jamesi!“ řekl jeden ze sáhibů řidičovi, když se auto přiblížilo k člověku, ležícímu u příkopu. „Zřejmě nějaká vražda. Koukněte tu hlavu, samá krev.“ Dívka v autu zbledla.

„Co je nám po tom, pane Dotallere?“ namítl starý sáhib se sůvím výrazem. „Copak je na indických cestách vražda něco vzácného? Vždyť jsou to divoši! Jen jeďte dál, Jamesi!“ Auto se rozjelo.

„Stůjte, Jamesi!“ vykřikl Dotaller. „Couvněte! Nemůžeme přece jen tak projet, pane Bowdene. Podívejte se, může to být Angličan, a možná, že je ještě živ. Copak zdejší domorodé bestie nejsou vždycky ochotny poslat sáhiba na onen svět? Vy si seďte, ale j á se podívat jdu!“ Auto zastavilo.

“Ještě sténá! Je naživu!“ zvolal Dotaller. „Co je to za provazy? Musíme ho rozvázat,“ pokračoval, nahnul se a opatrně přeřezal zbytky provazů na rukou a nohou. „Hej, vy! Někdo z vás tam! Pojďte sem!“ vykřikl na venkovany, stojící vpovzdáli.Tomuhle gestu musel rozumět každý, i kdo neuměl anglicky, ale nikdo se ani nepohnul.

„Osli! Zbabělci!“ huboval Dotaller. „Jamesi, buďte tak laskav a pomozte mi!“ V tom okamžiku Pears zděšeně vykřikl:

„To je on!“

„Kdo on?“ chvatně se zeptala dívka a ještě víc zbledla.

„On. Váš nešťastný bratr Ariel. Aurelius Halton.“

Jana zaúpěla, zvrátila se v sedadle automobilu. Bowden a Pears běželi k Arielovi. Přenesli ho do auta. Jana mlčky lomila rukama a strnule zírala na svého bratra.

Ariel byl v bezvědomí.

„Jeďte, Jamesi!“ velel Dotaller.

Zahoukal klakson. Diváci se rozprchli. Když auto začalo nabírat rychlost, potkalo na cestě dívku v chudičké sari. Dívka zoufale vztáhla ruce a vykřikla:

„Arieli!“

Při tomto výkřiku se v Arielově tváři mihl záblesk radosti. Slabě se pousmál, ale těžká víčka se nezdvihla.

„To ještě k lepšímu! Žebravé děvče z ulice zná jeho jméno!“ pomyslila si Jana.

„Tohleto bude třeba vysvětlit,“ řekl si v duchu Pears a zvědavě se za dívkou ohlédl.

Ariela přivezli do hotelu v nevelikém městečku několik mil vzdáleném od rádžova sídla.

Tam ho uložili a zavolali lékaře.

Ariel blouznil. Jana se nehnula od bratrova lůžka. Dávala mu pít, smáčela mu čelo aromatickým octem, pozorovala zmučenou bratrovu tvář a říkala si: „Jen aby nezemřel!“ Dotaller si myslil: „Jen aby to nepřežil.“

Pears si umiňoval: „Už ho nepustím!“

A Bowden. ten bez sůvích očí svého společníka vůbec nebyl schopen uvažovat. „Jak na tomhle vydělat. Ale jak?“

Lékař Ariela prohlédl a řekl anglicky: „Zimnice. Možná nervová. Nějaký prudký nervový otřes.“

„A jaký!“ ozval se z kouta Pears.

„Je to nebezpečné?“ zeptala se Jana.

„Není, slečno. Jsou-li to nervy, pak ne, ale.“

Lékaře přivádělo do rozpaků, že pacient zřejmě krátce před tím krvácel z uší, nosu a úst. Neuměl si to však vysvětlit, a proto nedal rozpaky na sobě znát.

Honem napsal recept a odporoučel se.

Pears se ani na krok nevzdálil od Arielova lůžka. Celou tu dobu pozorně poslouchal Arielovo blouznění.

“Dýka. Šjáma. Zabila se. Ta podlost!. Lolita! Ale umím létat. Uletíme spolu. “„Snad proboha ne o té dívce, co nás cestou potkala?“ uvažovala Jana.

Pears řekl:

„Vidíte, slečno, sama se teď můžete přesvědčit, že váš bratr je duševně chorý. Má takovou mánii, že může létat jako pták.“

Při zvuku Pearsova hlasu Ariel sebou škubl, obličej se mu křečovitě stáhl, otevřel oči a zděšeně vykřikl:

„Pears! Bcharava! Dandarat?!“ a znovu ztratil vědomí.

„O čem to? Co ho tak vzrušilo?“ zeptala se Jana, celá polekaná, jak bratr vykřikl a jak se zatvářil.

„Co je to, ten Dandarat?“

„Lidé v horečkách vykládají všelijaké nesmysly, co se jim do hlavy připlete,“ odpověděl Pears, ale poodešel od lůžka tak, aby ho Ariel už nemohl zahlédnout.

Lékařova diagnóza byla správná. Ariel měl všeho všudy těžký nervový otřes. A jak už to někdy v takových případech bývá, klín vyrazil klín. Pearsův hlas a pohled na Pearse, domnění, že je opět v Dandaratu, to všechno v Arielovi probudilo pud sebezáchovy, vytrhlo ho z blouznivého zimničného stavu. Rychle se vzpamatoval. A protože se v Dandaratu skvěle naučil skrývat myšlenky a pocity, řekl si, že na sobě nedá znát, že už je zase při sobě a dál předstíral blouznění. Přitom bedlivě pozoroval, co se kolem něho děje.

Dívka. Pohledná. „Ošetřovatelka!“ pomyslil si. Nenápadně se porozhlédl po pokoji a s úlevou zjistil, že není v Dandaratu. Čili stále ještě může uprchnout Pearsovi, kterému se ho zřejmě podařilo vyslídit.

Ze sousedního pokoje se ozvaly vzrušené hlasy. To se Dotaller s Bowdenem hádají o Ariela. Pears neodolal a odběhl k nim. Jen dívka zůstala. Kéž by i ta odešla! Okno je otevřeno. Pears je nezavřel, určitě má Ariela za těžce nemocného. Uletět? Ale stačí mu na to síly? Stále ještě se cítí sláb, i když ho hodně posílil šálek bujónu. Ale riskuje vůbec něco? Je přece v Peársově zajetí!

Ariel se znenadání vznesl z lůžka tak, jak ležel. I s prostěradlem. Dívka zděšeně vykřikla. Obloukem k oknu. Uletěl.

Všichni přiběhli do pokoje.

„Uletěl. Nebo už také blouzním?. Aurelius, ano, smekl se z lůžka a uletěl oknem. “Pears se vrhl k oknu a spatřil Ariela vysoko nad palmami v blankytné modři.

Ten darebák mě zase obelstil!“ vztekle vykřikl. “Tak tedy je to pravda? Můj bože! Ale vždyť je to k nevíře! Cože, Aurelius létá? Můj bratr, Aurelius Halton, je létající člověk?!“

„Už je to tak!“ vykřikl Pears dívce do tváře. „Létá, a uletěl, čert aby ho vzal! To já udělal z něho létajícího člověka, ke své i vaší škodě, když už to chcete vědět!.“

Ariel letěl tak rychle, že sotva popadal dech. Za letu podchytil kraje prostěradla a pevně se do něho zavinul, aby se nevzdouvalo a nebrzdilo. Jenom pod loktem, jako bílá peruť, třepotal se mu roh prostěradla a obyvatelé zapadlého městečka v ustrnutí pozorovali let nevídaného bílého ptáka. Dole viděl Ariel rovné střechy, úzké křivolaké uličky a zahrady, za městem horu zarostlou lesem a za horou v dálce písčinatou dolinu, a ještě dál, daleko, se černaly lesy. Vyrván ze strašného zajetí Ariel už neuvažoval, kam letět, letěl nazdařbůh, jen aby uletěl co nejdál.