Alexander Běljajev - Ariel

Ale ani tentokrát ještě Mochita neukázal karty a dál vyčkával, až si Ariel ještě víc nadrobí. A dočkal se. Ani chviličku, od okamžiku, kdy se ocitl u rádži, nepřestalo se Arielovi stýskat po Šaradovi, Lolitě a Nizmatovi.

A ani radost z létání nedokázala stesk zaplašit. V noci, kdy už rádža dávno spal, vystával Ariel u okna. Všude kolem, v záplavě měsíčního světla se parky hroužily v hlubokém spánku. Listoví palem, květy lilií a lotosů u jezera, nic se ani nepohnulo. Ze všech vůní, které naplňovaly vzduch, točila se Arielovi hlava. Proč ne. Možná, že i Lolita teď na něho vzpomíná při měsíčním svitu a jejich pohledy se scházejí tam v modři oblohy na stříbrném kotouči. Lehounce, jako peříčko v nepatrném pohlazení vánku vznášíval se Ariel z podlahy a vyletoval z okna. Srdce mu plesalo, že může létat. Vznášel se, vznášel, zpočátku zvolna, pak stále rychleji, podél stěny paláce. A vida, už střecha. Zahlédl vlaštovčí hnízda, která tak dobře zná. A výš, ještě výš!. A dole, pod ním, se prostírají končiny země, země kouzelné, čarokrásné jak sen. Vztahuje ruce k měsíci, v modré prostranství oblohy, poseté hvězdami, a hned opět dolů k zemi, k rozkvetlé zemi. Dole se bělají hradby kolem rádžova sídla. Ani za mák velkoleposti nezbývalo odtamtud shůry rádžovým palácům, nic než hromádka rozmanitých kupolek a vížek, tvaru nejrůznějších ovocných plodů. Zato však tam dál, v dálce jsou lesy, a těmi vede cesta. A tam, kdesi v lesích, chudičká Lolitina chýše. Jen ještě trochu výš, a i rybník lze dohlédnout. A jenom políčko dělí rybník od chýše.

„Lolita!“ vydralo se jednou Arielovi z úst. Ale byl tak vysoko, že dole nikdo nemohl zaslechnout toto zvolání.

A tu zapomněl na všechno, zapomněl na slovo rádžovi a zapomněl i na to, že ho možná pozoruj í. A dolů! Dolů k lesu, tam, kde zanechal své srdce.

Najít chýši nebylo pro něho nic těžkého. Černala se v záplavě měsíčního světla. Lolita a Nizmat spali uvnitř. Šarad na verandě. Má se snést k chlapci, kterého zachránil? Má ho vzbudit. Teď není čas. V rádžově paláci všechno zalarmují. A znovu ho začne pronásledovat Pears. Ariel si smutně povzdechl, lehounce políbil Šarada na čelo. Ohlédl se. Zaletěl k mangovému stromu, utrhl několik plodů a položil je vedle Šarada.

Pak se v duchu s přáteli rozloučil a rozletěl se zpátky.

„Přiletěl! Škoda.“ zavrčel si pod vousy Mochita. Seděl na rovné střeše malého paláce, kde bydlel se svou rodinou. „Ale buď si, přece jen Ariel nedrží dané slovo a po nocích bůhví kudy létá. A to teď možná postačí!“

Mochita si vyčíhl okamžik, kdy Ariel byl na návštěvě u Šjámy a rádžu cosi až k nepříčetnosti popudilo. To bylo všelijakých okolků, všelijakých vzdechů a narážek, než začal Mochita svou. Kdepak, nikoho neobviňuje, a jak by si vůbec mohl dovolit něco tvrdit. Ale povinnost je povinnost. Věrný sluha je povinen svému pánu a vladaři svěřit, co se mu nelíbí. Ostatně však na tom snad ani není nic zlého, ale nicméně nelze neupozornit na taková fakta. Začal o Arielovi, jak si předchází služebnictvo, co všechno jim rozdává, jak podezřele s kdejakým sluhou rozpráví, a jak si po nocích bůhvíkde poletuje. A pak, zase velmi opatrně, od lesa, jak se prapodivně chová rádžova manželka.

Sotva Šjáma Ariela poprvé spatřila, první její slova byla, jak je hezký. Copak to opravdu neřekla? A vzápětí ta podivná starost, zda nemá Ariel hlad. A když Ariel poletoval v paláci a rozhazoval květiny, ty nejkrásnější jako z udělání padaly zrovna Šjámě do klína. Ano, projev úcty a vážnosti. Ale jestli jenom úcty a vážnosti? A jak horlivě rádžova žena ty květiny přijímala, hned vzhůru s nimi, k obličeji, snad ne ke rtům? Každý si mohl pomyslit, že je líbala. Jak byla celá u vytržení, jak se jí oči rozšířily, když se dívala na létajícího mládence! Rádža to všechno nepozoroval, samozřejmě, protože ho Ariel oslnil. Ale Mochita, ten přece musí mít a má oči všude. A nedala Arielovi sama růži, když tento mládenec, vskutku hezký, to mu nikdo nevezme, vyletěl na palácovou kupoli? A Ariel pořád ještě tu růži má. A k tomu, Ariel se až příliš zahazuje se služebnictvem. Jen aby nakonec nepřipravoval nějaké spiknutí, a Šjáma, ta drží nad ním ochrannou ruku. Ano, kdo může vědět, zda sama se na tomto spiknutí nepodílí. Ba věru, člověk nikdy neví, kdo ukládá vladaři o život. A v poslední době ještě ke všemu ty schůzky! A vůbec se s tím netaj í, jako by chtěla, aby kdekdo viděl, jak málo dbá své cti a dobrého jména svého vznešeného manžela. Do zenanu podle zákona nemá nikdo cizí přístup, ale Ariel, ten si tam klidně zaletí, kdy se mu zlíbí. Rádžovi se nahrnula krev do hlavy. Tmavá tvář zfialověla.

„To je lež!“ zasípal. „Tohle tě může stát hlavu, Mochito!“

„Pro čest pána své duše hlavy nelituji. Jen si zajdi k své ženě, a sám se přesvědčíš! Jen se pokochej, jak cukruj í, jako zamilované hrdličky, nebo osnuj í proti tobě hanebné spiknutí!“ Rádža vstal. Vrávoral, hněv jím lomcoval. Obličej zkřivila křeč. V tu chvíli tvář jeho vypadala vskutku hrozivě. Jako by ji ukryté blesky prosvěcovaly modravým plamenem. Překypující žárlivostí a žízniv po pomstě mířil k ženině polovině paláce. Mochita za ním v patách. Rádža poodhrnul závěs.

U okna, vedoucího na balkón, zabořeni v poduškách seděli Šjáma a Ariel. Před nimi na nizounkém lakovaném stolku stál zlatý podnos, na něm ovoce. Ariel něco vyprávěl, Šjáma se mu dívala do tváře a pozorně poslouchala.

Sípavý výkřik. Ariel a Šjáma se ulekaně ohlédli a spatřili rádžu. Jako tygr přiskočil rádža k Arielovi, povalil ho do podušek a uchopil za hrdlo. Šjáma se vrhla k rádžovi. Mochita hvízdl. Všechno klapalo, jak si to předem připravil. Přiběhli sluhové „Svázat zde toho hada a tuto nevěrnici!“ kázal rádža sluhům. „S Arielem do věže a s ní do podzemí!“

Rádža chtěl velet opačně: S Arielem do podzemí a s Šjámou do věže, ale v návalu zloby se přeřekl. Mochita omyl postřehl a chtěl jej napravit.

„Rozuměl jsem dobře, vladaři?“

Rádžovi však problesklo hlavou, že Mochita chce uchránit jeho ženu, a vykřikl:

„Moje věc!“

Mochita couvl a kousl se do jazyka.

Šjáma se vztyčila. Byla bledá, oči jí sršely hněvem.

„Ničemnost!“ vykřikla, a opovržlivě pohlédla na muže. Přiskočila k Mochitovi a udeřila ho po tváři: „Padouchu!“

Sluhové tu stáli, rozpačití, báli se dotknout rádžovy ženy. Někteří, jak velel Mochita, obklopili Ariela.

„Co tu civíte? Kůži z vás dám sedřít!“ zběsile se rozkřikl rádža. Sluhové postrkovali jeden druhého a přibližovali se k Šjámě.

V Šjámině ruce bleskla dýka.

„Zabiju se, než se mne kdokoliv dotkne!“ výhružně vykřikla a nasadila si hrot dýky na prsa. Sluhové zkameněli.Co se dál dělo Ariel už neviděl. Vrhli se na něho, spoutali ho a odvlekli. Ariel se nebránil. Ochromila ho táž vnitřní síla, která přinutila Šjámu k zoufalému odporu. Uvrhli ho do kulaté věže. Dveře se za ním zavřely.

Nějakou dobu ležel Ariel těsně u okna na podlaze, ohromen vším, co se stalo. Za krkem ho bolelo, hlava brněla.

Když se mu v hlavě trochu vyjasnilo, začal uvažovat. Mochita zřejmě za ním slídil a pověděl rádžovi, že si poletuje až za pomezím rádžova sídla. Ale čím se provinila rádžova žena?… Z čeho tu podezřívali? Vida, takhle končí jeho pobyt u rádži! Trest za to, že se nemohl odhodlat! Už dávno měl uletět z této klece.