Alexander Běljajev - Ariel

Rádža se rozesmál.

„Tys opravdu spadl z nebe! Jsem rádža Rádžkumár. Můžeš mi říkat prostě Rádžkumár. Stejně jsi člověk neobyčejný, i když člověk, Arieli. Od nynějška máš úplnou volnost zde v mém paláci a v mých parcích. Ale ne dál! Dáváš mi slovo?“

Ariel si vzpomněl na Lolitu — o té rádžovi nic nepověděl — už měl na jazyku, aby mu rádža dovolil létat i po okolí, ale rozmyslil si to. Řekl si, že na takovou prosbu je ještě příliš brzy a odpověděl:

„Dávám ti slovo.“

Rádža byl nadmíru spokojen. Létající člověk bez řetězu, s tím si lze vymyslit mnohem víc kratochvílí. A to bylo pro něho to hlavní.

Ještě téhož dne odstranili mříž z okna a řetěz zahodili do j ezera.

Nebylo možno ubránit se dojmu, že se rádža, posedlý touhou po zábavách, úplně zbláznil do Siddchy-Ariela. Nejenže se přestal zajímat o všechny své záležitosti, ale zanechal i svých oblíbených kratochvílí, zápasů gladiátorů a lovu. Od samého rána do večera trávil všechen čas s Arielem, nutil ho, aby prováděl všelijaké kousky a sám vymýšlel nové a nové. Ariel poslušně, ba rád dělal všechno, co si rádža přál.

V největší a nejvyšší ze svých dvoran shromažďoval rádža veškeré své dvořanstvo, ukládal se do podušek a velel:

„Ke stropu, Arieli! Zakruž! Ve stoje! Vleže! Rychleji! Ještě rychleji! Přemet! Sem, ke mně, Arieli!

Chyť tam tu opici a leť s ní!“

Ariel chytil opici, a vzhůru. Opice zoufale vřeštěla strachy a rvala se z rukou. Diváci se svíjeli smíchy, ze všech nejvíc se smál rádža. Jednou opice Ariela škrábla, vyrvala se mu z rukou a spadla. Naštěstí spadla do podušek, ale přesto se hodně potloukla a dlouho vřeštěla. Ariel vzlétal i s ochočenými holuby a papoušky, vypouštěl je pod stropem a proháněl je, a sám přitom metal kozelce jako kotrčák.

I s děvčátky a chlapci musíval létat. Chlapcům se to líbilo, děvčátka vřískala jako opičky. Vyletoval i s mísami plnými lahůdek nebo květin, květiny rozhazoval divákům, nebo je opět chytal v letu. Když byl rádža v koncích s vynalézáním nových a nových domácích zábav, přešlo se do parku. Jedno číslo si rádža obzvlášť oblíbil. Ariel se musel zvolna vznést se země na samý vrchol makůvky palácové vížky, odtamtud se střemhlav vrhnout do jezera, nad samou hladinou zůstat viset ve, vzduchu, postavit se na hladinu a vrátit se, jako by kráčel po vodní hladině k rádžovi. Samotnému Arielovi se tato zábava líbila. Vznášel se podél stěn, kochal se ornamenty, reliéfy, prohlížel skuliny, nahlížel do vlaštovčích hnízd. Poschodí za poschodím, sloupoví, galerie, balkóny.

rozdával úsměvy lidem vyhlížejícím z oken. Jednou v letu zachytil růži. Sama rádžova žena Šjáma mu ji podala z okna. Poděkoval jí kývnutím hlavy a růži si ponechal.

A výš a výš.

A tu stojí na vrcholu vejčité makůvky, v paprscích jasného slunce, s hrudí nastavenou větru. Nad hlavou modrá obloha, vůkol bezhraničný prostor. Kolem něho poletují vlašťovky. Hluboko dole se lesknou hladiny jezer a rybníků, zelenají se shluky stromů, nádherné parky. V takových okamžicích mu bývalo do zpěvu. Tak uletět odtud! Kam?. K Lolitině chýši! Ale to nelze. Ne teď. dole je rádža, malinkatý jako brouček, dívá se, vyhlíží. Očekává skok. Je na čase skočit. Divná věc! Vzhůru to šlo tak klidně, zvesela, ale před seskokem z veliké výšky něco jako bázeň, něco jako úzkost mu svírá hruď, asi jako u parašutisty před seskokem, stínek strachu, že padák najednou selže a nerozevře se. Co kdyby, co kdyby najednou selhala jeho neobyčejná schopnost létat?

Ariel pokaždé potlačil pud sebezáchovy, vrhl se střemhlav dolů, několik okamžiků padal, pak zdržoval pád. Dařilo se to. Ano, všechno je v pořádku. Pak padal už docela klidně.

„Zlatem vyvážit je málo,“ volával rádža u vytržení. A už zase vymýšlel novou zábavu. Musíme zavést Ariela do opičince — tak se říkalo troskám starého paláce, kde zdomácněly opice. Přivykly lidem tak, že žraly z ruky, ale nicméně se žádná chytit nedala. Ariel by mohl nachytat opičí ch mláďat. To bude vřava, a toho smíchu!

Nebo co se tak vypravit s Arielem na tygry? A rádža už se v duchu vidí, jak sedí na slonu, tygr se vrhá na sloní šíji, a v tom okamžiku Ariel ze vzduchu vráží tygrovi do zátylku nůž. A co, ptáky v lese může Ariel lovit. Proletovat květinovými věnci. V noci se svítilnou vylétat vysoko do závratných výšin a rozhazovat odtamtud květiny. A proč by nešlo, aby si on sám zalétal, proč by mu Ariel i v tom nemohl nějak pomoci?

Rádža spokojeně mhouřil oči a v představách už viděl nekonečné řady úchvatných kratochvílí, ke kterým bude moci zvát význačné sáhiby a bohaté sousedy. Sami bohové se dali do služeb velikému rádžovi Rádžkumárovi!.

Ale nejen rádža, nýbrž i ostatní obyvatelé paláce byli nad Arielem-Siddchou u vytržení. Všude se o něm mluvilo. „Víte co Siddcha včera udělal? A jak chodil hlavou dolů po stropě?. A jak v noci nad jezerem rozsvěcoval světla!.“ Historka střídala historku. Všichni žasli, mnozí záviděli, a někteří i litovali: „A přece jen je v kleci, i když je pozlacená! Já, na jeho místě,“ šeptali si navzájem do ucha, „vezmu pytel briliantů, co bych unesl, a frnk!“

Pověsti, že rádža Rádžkumár má létajícího člověka se roznesly po okolí. Doslechl se to Nizmat, doslechla se o tom jeho vnučka, a dověděl se o tom i advokát Dotaller.

Mezi nespočetnými obyvateli rádžových paláců jen jediný člověk se na Ariela díval skrz prsty, potají na něho nevrazil. Mochita.

První dny se skutečně radoval z úspěchů svého úlovku. Ale brzy mu začalo jít proti srsti, že Siddcha-Ariel na sebe upoutal všecek rádžův zájem. Siddcha-Ariel všechny zastínil. Nevděčný Rádžkumára úplně zapomněl na Mochitu, jako by Ariel do jeho paláce doopravdy z nebes sestoupil. Teď byl rádžovým oblíbencem Ariel. Rádža ho zahrnoval drahocennými dary, s nimiž si Ariel nevěděl rady, Mochita upadl v zapomenutí a fialověl závistí. Zpočátku doufal, že se vrtkavému a vrtošivému rádžovi Ariel brzy přejí, jako dosud vždycky brzy uhasínal jeho zájem o každou novinku. Ale Arielův dar skýtal nevyčerpatelné možnosti. Výmysl střídal výmysl, novou zábavu střídala nová kratochvíle, ještě poutavější. Rádža zval k sobě sousedy, naboby, rádži, vysoké anglické hodnostáře, ale jen s tou podmínkou, že neprozradí novinářům, co viděli.

To všechno hryzlo ziskuchtivého a závistivého Mochitu. I uzrálo v něm rozhodnutí. Děj se co děj musí se Siddchou-Arielem nějak skoncovat.

Zpočátku chtěl tajně Ariela zavraždit, ale to bylo příliš riskantní. Musel si tedy vymyslet rafinovaněj ší plán.

Brzy mu přišly na pomoc okolnosti.

Jako každého, také Šjámu Ariel nadchl. A protože to byla žena,třebaže zhýčkaná, ale nicméně dobrá, bylo jí Ariela líto. Lépe než všichni ostatní chápala, jak asi musí být tomuhle vzácnému „ptáčkovi“ v Rádžkumárově zlaté kleci. Šjáma zahrnovala Ariela všemožnými pozornostmi, pečovala o něho, domlouvala manželovi, aby přál Arielovi odpočinku, rozprávěla s Arielem ve své komnatě, když býval rádža zaneprázdněn neodkladnými záležitostmi a nemohl se bavit svým novým oblíbencem. Vyptávala se Ariela na podrobnosti z jeho minulého života, pozorně čítala novinové zprávy, ve kterých se vyskytla nějaká zmínka o létajícím člověku, sbírala informace. A jak se tak postupně o Arielově minulosti stále víc dovídala, zrál v ní úmysl vypátrat jeho rodinu a vrátit ho příbuzným. Arielův pokoj byl v témž poschodí, ale dostat se z Arielovy komnaty do Šjámina pokoje nebylo nic tak jednoduchého. Člověk musel dolů po schodišti do přízemí a znovu pak vystoupit do prvního poschodí. Ariel si však mohl cestu zkrátit. Kdykoliv Šjáma vyšla na balkón a pozvala Ariela, aby si přišel s ní porozprávět, přeletoval ze svého balkónu na balkón rádžovy ženy. Šjáma nepovažovala za nutné nějak tyto schůzky tajit.