Alexander Běljajev - Ariel

lehkém, hedvábném úboru celé hodiny líhával na tachtě, a sluha, ještě docela maličký chlapec, ho ovíval palmovým věj ířem. Nic nedělal, jen se probíral knihami a časopisy nakoupenými v Evropě, vybíral si „něco lehčího“ a hroužil se v četbu. Po evropsku lze žít i v Indii!

Byl to po svém „osvícený absolutista“. Náležel k liberální náboženské společnosti „Brahmo-Samadž“, neuctíval modly, všelijaké namáhavé náboženské obřady zvlášť horlivě neprováděl, jedl zvěřinu, kterou mu připravoval muslimský kuchař, sledoval, co nového vyšlo na knižním trhu, a tu a tam čítal i filosofická díla, přičemž byl zajedno s Rousseauem stejně jako s Nietzschem. Měl rád společnost sáhibů a přátelil se s nimi.

Ale dva tři dny proležené nad novou knížkou stačily, a znovu začínal cítit, že se mu do duše vkrádá nuda.

A tu se na scéně objevoval Mochita, který už dávno svého vladaře znal až do morku kostí.

„Co máš nového, Mochito?“ ptával se rádža a odhodil knihu.

Mochita políbil „prach šlépějí svého vladaře“, vybraně ho přivítal a stručně informoval o hospodářských záležitostech, o nových ujednáních se sáhiby a rolníky, kolik se vybralo na pachtovném a jak bylo naloženo s těmi, kdo nepořádně platí.

Ale tentokrát rádža zřejmě poslouchal jen na půl ucha a opakoval několikrát otázku:

„Co máš nového, Mochito?“

„Sbor chlapců a děvčat připravil nové tance.“ Rádžovi to připomnělo Paříž a ušklíbl se:

„Nic nového, ale ukaž je.“

Mochita zatleskal, porozhrnul se nachový závěs na vysokém výklenku u dveří, a do komnaty, za zvuků náramků, bubínků a zvonečků vběhly dívky v lehounkých mušelínových šatečkách v doprovodu pestře přistrojených chlapců. Zazněly flétny a děti začaly tančit. Tančily půvabně, na ustrašených tvářičkách ztuhl úsměv.

„Nic nového,“ opakoval rádža a mávl pohrdavě rukou.

Flétny rázem ztichly, děti přestaly tančit a srazily se do houfu.

„Co ještě máš?“

„Tanec hrbáčů, mrzáků a slepců.“

To bylo opravdu něco nového.

„Ukaž!“

Děti odběhly. Netajily se radostí, že všechno tak dobře dopadlo. Žádné nedostane bití, žádné nezavřou do sklepa jen o chlebě a vodě. Málokdy to tak dobře končí. Ozvalo se dunivé víření bubnů a do komnaty se vpotácel houf vrávorajících, kulhajících, padajících a těžce oddychujících lidí neobyčejného vzezření, v ohyzdných cárech z pestrobarevných záplat. Mochita neztrácel čas za nepřítomnosti svého vládce.

Rádža se smál na celé kolo. Mochita zářil.

Rádža sundal s prstu prsten s ohromným briliantem a hodil ho Mochitovi. Ten zachytil třpytící se dárek v letu a hluboce se poklonil.

Jeden ze slepců, kterého srazil k zemi hrbáč, upadl na záda. Uhodil se hlavou o podnoží sloupu a docela nelíčené zaúpěl:

„Zprobodat vás, proklatci!“

Rádža se zamračil. Také Mochita se zamračil. Jako když mrak zahalí slunce, země se zahalí v stín.

„To neplatilo vám, pane, to hrbáčům!“ chvatně vysvětloval Mochita. Ale rádža se odvrátil a zlostně zavrčel: „Sto ran holí! A chci být sám!“ Všichni se vzdálili. Ještě dobře, že Mochita už dostal prsten. Ale vladař se rozhněval. Mochita přikázal sluhům, aby slepci přidali ještě sto ran. To úplně stačilo, aby nešťastníka zbavili veškerých muk, které mu život ještě mohl přinést.

Mochita se rmoutil. Měl pro rádžu v zásobě ještě několik čísel. Nahé otroky, ozbrojené železnými tyčemi s kovanými drápy na koncích. Na tuhle kratochvíli si rádža zvlášť potrpěl. Když se začali otroci navzájem drásat okovanými tyčemi a krev crčela proudem z jejich osmahlých těl, jako by Rousseauova ctitele běsi posedli. Oči se mu rozjiskřily, chřípí nadouvalo.

„Víc! Víc! Pořádně! Tak! Tak!“. povzbuzoval své gladiátory a býval velmi pobouřen, když některý padl mrtev a bylo po zápase.

Mochita měl v zásobě také lov na tygry. Měl připraveného velkolepého slona s obrovskými kly, s přibroušenými okovanými hroty. Ale rádža už dnes Mochitu k sobě nezavolal a oblíbenec už klesal na mysli. Věru nevěděl, čím si znovu vysloužit milost svého pána.

A zrovna v tu dobu spadl jeho synek do studny. Když sluha Mochitovi oznámil, co se stalo, Mochita přiběhl ke studni a na vlastní oči viděl, jak Ariel přeletěl přes zídku, snesl se do studně a vytáhl chlapce.

Synek, jaképak starosti. Bylo to dítě jeho první ženy, a ta už se mu znelíbila. Měl tři. Zato létající člověk, to bylo něco.

Mochita nepřemýšlel, jak to s létajícím člověkem vlastně je, zda je to nadpřirozená bytost, nebo nějaký nový trik. Hlavně, že to bylo něco neobyčejného, nevídaného, že to bylo nové číslo. S. létajícím člověkem, ať je to kdokoliv, s tím se nemusí bát na oči strašnému vladaři. Až rádža tenhle zázrak spatří, určitě na všechno zapomene a bude po nemilosti.

Proto Mochita přikázal, aby létajícího mladíka spoutali, i kdyby to byl třeba sám převtělený Krišna.

Mochita dal vést spoutaného a sluhy obklopeného Ariela do paláce chodbou pro služebnictvo kolem kuchyně hemžící se černými, čokoládově hnědými a šafránově žlutými polonahými kuchaři v bílých čepicích. Úzkým schodištěm vystoupili do prvního poschodí, minuli ženskou polovinu paláce, zenan, kde si hlučně pod dozorem sluhů hrály děti. V jedné místnosti nějaká starší žena pohlédla na Ariela přes brýle, jejich jednu obroučku měla přivázánu k uchu červenou nitkou. Podlaha dalších místností byla pokryta modrými a bílými běhouny a koberci, na kterých byly rozházeny podušky z pestře vybarveného hedvábí. Na nizounkém divanu seděla dívka s bleděmodrou šálou, přehozenou přes hlavu. Křečovitě vzlykala. Veliké slzy jí padaly do klína. U dívky stál stařec v bílém šatě se znamínkem z červené a žluté hlíny na čele, vyznačujícím kastu. Krutě plísnil dívku, asi stejného zajatce, jako byl Ariel.

Krytou galerií s lehounkými, jemně pracovanými sloupky, za nimiž bylo vidět zrcadlově klidnou hladinu jezera, přešli do rádžovy poloviny paláce. Obrovské síně s klenbami ozdobenými modelovanými ornamenty, se sloupovím a výklenky, vyzdobenými arabeskami, fantastickými květinami, zvířaty a ptáky, se střídaly jako v zázračném kaleidoskopu. Chvílemi Arielovi připadalo, že se mu to všechno jenom zdá. Všude to pronikavě vonělo attarem — aromatickým olejem s přísadou růžového oleje — a kořennou vůní kvetoucích oleandrů ve velikých vázách s oslnivě lesklou barevnou glazurou. Ze všech těch vůní a barev se Arielovi točila hlava.

Zde stůjte!“ velel Mochita sluhům střežícím Ariela, když došli k purpurovému závěsu se zlatým třásněním.

Za závěsem se kdosi na někoho zle obořil. Sluha trhl koncem provazu, svazujícího Arielovi ruce. Ariel zůstal stát.

Mochita, celý v rozpacích, zmizel za závěsem.

S hlubokými úklonami vykročil k rádžovi. Rádža se tvářil stále chmurněji. Krom této rozezlené tváře Mochita nic neviděl. Nevolal jsem tě, Mochito! Proč přicházíš?“ zabouřil rádža. Mochita se jen a jen klaněl a kroutil, až se dosvíjel k vladaři a něco mu zašeptal do ucha. Na tváři rádžově se objevil výraz překvapení, nedůvěry, zvědavosti, opět překvapení a opět nedůvěry. Ani jediná z těchto proměn neušla Mochitovi.