Alexander Běljajev - Ariel

Zvolna se snesl až ke dnu. Na provaze viselo vědro. Plavalo na hladině, nakloněno, napůl plné vody. Ve vědru asi tří nebo čtyřleté děcko. Do vědra pomalu natékala voda. Ještě chvíli, a děcko se utopí.

Ariel vzal chlapce a pomalu se vznášel vzhůru. Voda crčela z dětských šatů. Na kamenných zelených stěnách studně visely těžké krůpěje vody.

Sluneční jas a zář. Ariel mhouřil oči. Pootevřel je, kam položit chlapce. Přeletěl roubení studně a snesl se k ženě. Někdo mu vytrhl dítě z rukou. A v tom okamžiku pocítil, že ho uchopilo několikero rukou.

Vytřeštil oči a spatřil lidi oděné v přepychových hedvábných šatech, vyšívaných zlatem. Na něčím malinovém rouše se duhově třpytil drahokam.

„Odvažte provaz od vědra,“ velel člověk s drahokamem.

Několik sluhů se vrhlo ke studni, vzali vědro a odvázali provaz. Ariela předali sluhům, a ti ho pevně svázali. Lidé v přepychových oděvech couvli, aby se neposkvrnili.

„Do paláce!“ dál velel člověk s drahokamem.A než se zmatený Ariel zmohl na slovo, vedli ho k paláci svázaného, uprostřed houfu sluhů. Pevně drželi provaz.

„Teď neuletím!“ pomyslil si Ariel.

Zaslechl, jak matka zachráněného děcka řekla nějaké staré ženě: Damino! Vezmi Anata a odnes ho ke mně do zenanu. Nesmím se ho dotknout. Kdoví, může být poskvrněn.“

„A kdy už se konečně vypravíme do té školy, ústavu, nebo jak se to jmenuje, pane Bowdene? Už jsme tu v Madrasu skoro týden a pořád nic nevím o svém bratrovi.“

„Strpení, Jano,“ odpověděl Bowden. Zapíjel biftek portským. Nechť kdekoliv, Angličan se neobejde bez své oblíbené anglické kuchyně, j ídel a nápoj ů. „Už jsem vám přece řekl, že je ve škole karanténa. Proklatá země! Samá epidemie. Ani se člověk nenadá, a chytí tropickou zimnici, ne-li co horšího. Kam se člověk vrtne, může se nakazit. Na nejlíp prostřeném stole vám mohou s nejlepším jídlem předložit choleru, a domorodý kolportér s čerstvým číslem novin prodat mor.“

„Copak nepřenášejí mor jenom hlodavci a jejich příživníci?“ zeptala se Jana — ve svých knihách se už o Indii leccos dověděla a odstrčila talíř s nedojedenou rybou. Nemyslete si, nejstrašnější, plicní mor, ten se přenáší i věcmi. Vy tohle nevíte? Proto vám neustále kladu na srdce, abyste nevycházela z domu a nečtla noviny.“

„Stejně jsem tu jako na samotce,“ povzdechla si Jana. „Člověk přijede do Indie a nevidí tu nic než tyhle střechy,“ mávla Jana rukou směrem k „Černému městu“, domorodé čtvrti, změti domků a chýší za říčkou Kubanou.

Seděli na rovné střeše osmiposchoďového hotelu, vybaveného největším evropským pohodlím. Oranžově a zeleně pruhovaný slunečník je chránil před žhavými paprsky slunce. Mezi stoly stály palmy v kbelících a vysoké vázy s květinami. Na stolech šuměly elektrické ventilátory. A v melchirových vědrech se v ledu chladily nápoje.

Hotel stál na břehu říčky. Okny svého pokoje pozorovala Jana pestrost a ruch „Černého města“. Úzkými křivolakými uličkami proudila mračna tmavých, čokoládových a šafránových lidí v roztodivných oděvech a Jana na základě toho, co vyčtla ve svých knihách, snažila se uhádnout, ke které rase kdo patří. Osli, buvoli, koně. Skřípění vozíků, štěkot psů. Pronikavý křik prodavačů ledu, limonád, květin, girland. Pištění píšťal, tlumené dunění bubnů, naříkavý zpěv žebráků. Saniasiové, jak se tu říká „světcům“, zpěvavě deklamují posvátné chorály, lákají posluchače. A všude, všude, jako opičky, proplítají se dospělým pod nohama polonahé děti.

Rovné střechy, rozžhavené sluncem, bývaly ve dne liduprázdné. Zato však před západem slunce, když vzduch poněkud zčerstvěl, na obloze se rozzářily veliké hvězdy a vyšel měsíc — jakýsi zvláštní, indický měsíc, zaplavující všechno fantasticky nazelenalým světlem a černými stíny — tu se pomalu ulice vylidňovaly a lidé se usazovali na rovných střechách, nadýchat se večerního a nočního chladu. Ze střechy na střechu křiklavé hlasy předávaly poslední zprávy, kde kdo zemřel, kdo onemocněl, komu se co narodilo, kdo se vdává a žení, kdo se doma pohašteřil, komu se podařilo hodně vydělat, kdo kolik ztratil. Tento bezdrátový telegraf rychle šířil po celém „Černém městě“ nejnovější zprávy. Kdyby byla Jana znala celou zdejší změť jazyků, byla by zaslechla zajímavé rozprávky i o létajícím člověku, který zde jitřil všechny mysli. Ale pro Janu to všechno byla jen a jen „hatmatilka“, drásající nervy.

Nezřídka, ba velmi často, vídala Jana pohřební průvod. Pronikavé vřeštění píšťal svíralo srdce. Těla zemřelých vynášeli za město a tam pálili. Ženy v bílých smutečních šatech naříkaly. V tomhletom „Černém městě“ snad více lidí umírá než se rodí. Jana vždycky utekla od okna, aby neviděla, jak bohatou žeň tu má smrt. I není tedy divu, že se Bowdenovi dařilo dívce nahánět hrůzu. Od příjezdu do Madrasu byla všeho všudy v botanické zahradě. Ani v Londýně tolik překrásných rostlin neroste. Cestou zpátky do hotelu viděla slona s čabrakami a jezdcem.

To asi bude slon z nějakého cirkusu,“ pomyslila si dívka.

A kam jen se ten Dotaller poděl,“ řekla a roztržitě loupala banán. Nejedla zde téměř nic než banány a vajíčka. Považovala to za nejjistější.

Pan Dotaller nezahálí stejně jako já,“ namítl Bowden. Už začal s oblíbenými koktejly a likéry.

„Doufám, že už brzičko vám přineseme dobré zprávy.“

Bowden a Dotaller vskutku nezaháleli. Alespoň velmi intenzívně přemýšleli. Cestou do Indie se jeden na druhého díval, že by ho na lžíci vody utopil. Soupeř zkoumal slabé stránky soupeře. Každý měl svůj cíl. Bowden potřeboval, aby z Ariela vyrostl člověk nenormální, ale přitom co možná nejdéle zůstal naživu. Dotallerovi by se bylo spíš hodilo, kdyby tak Ariel zemřel, protože by po něm dědila Jana. A Dotaller měl od Jany plné moci disponovat všemi jej ími záležitostmi. Nic nebránilo využívat Janiny nezkušenosti a beztrestně si plnit kapsu jejím kapitálem. Bowdenovi se tu špatně rozhodovalo. Scházely mu sůví oči společníka Huzzlona. Co má dělat? Nalít Janě čistého vína, říci jí, co má za lubem Dotaller, nebo se s ním spojit?

Neštěstí bylo v tom, že Jana nedůvěřovala Bowdenovi a Huzzlonovi do té míry, že i kdyby se s Dotallerem nakrásně rozkmotřila, určitě by správu svého majetku nevrátila těmto ctihodným společníkům. Ale nač Dotallera nachytat? Uzavřít spolek Bowden — Huzzlon — Dotaller a dělit kořist na tři díly? Ale Aureliův majetek je daleko větší než majetek jeho sestry. Na takovém trojspolku by Bowden s Huzzlonem prodělávali. Tady je nutno vymyslit nějakou jinou kombinaci. Ano, ty Huzzlonovy oči! Ty tu Bowdenovi chyběly!

Nicméně však začal Bowden zkoumat možnosti spojenectví. Dotaller si vedl vyhýbavě. A v Madrasu začal na svou pěst.

Pears, s nímž se Bowden za zády Jany denně scházel, naznačil nedávno Bowdenovi, že Dotaller už Pearsovi udělal nabídku. Najde-li se Aurelius a nepřežije-li to, dostane Pears hezkou sumu. A tenhle šejdíř Pears zároveň Bowdenovi dal znát, že Ariel zůstane, nebo nezůstane naživu podle toho, od koho Pears víc dostane.

„Především je nutno Ariela najít,“ řekl Bowden Pearsovi.

„A co s ním potom chcete dělat?“ zeptal se Pears.