Alexander Běljajev - Ariel

„Děkuji vám, dobří lidé,“ odpověděl Ariel a došel až k rohoži. „Proč od nás odcházíte? Rádi s vámi posnídáme. Šarade, vezmi podnos a rohož a pojďme k chýši!“ A pošeptal mu: „Nejez, dokud neřeknu!“

Stařec a vnučka se zastavili, ale nepřestali se klanět. Když Ariel s Šaradem k nim došli, dívka se začervenala, s třesoucíma rukama podala Arielovi věneček a rozpačitě něco zamumlala. Ariel se uklonil, vzal od ní vínek a navlékl si ho na krk.

Došli k chýši. Stařec zářil radostí. Obešel své obydlí a zavedl hosty na nevelikou verandu. Stěna domku na verandě byla začernalá od sazí, od plamenů loučí.

Dívka prostřela rohožku. Šarad položil podnos na rohož a všichni usedli kolem.

„Přines třtinový sirup, luče a ještě rýži, Lolito,“ řekl stařec. Ale dívka, jako očarovaná, nespouštěla oči z Ariela a ten hleděl do jejích tmavohnědých očí, podmalovaných sazemi. „Lolito,“ opakoval stařec. Dívka sebou trhla a odběhla. „Prosím vás, přijměte jídlo od nehodného služebníka.“

Šarad se nedal dvakrát pobízet. A také Ariel se s chutí pustil do jídla.

„Škoda, pražená rýže nemá svou chuť. Není čím ji přikyselit. Šťáva z nezralého manga chybí,“ pokračoval stařec. „Ne, že by nám tu mango nerostlo,“ ukázal rukou, „ale nemohu už na strom, nohy a ruce už neslouží.“

Ariel pohlédl, kam stařec ukazoval.

„Pověz mi, otče, jak se jmenuješ?“ zeptal se starce.

„Nzmat,“ odpověděl stařec, dojat, že mu host řekl „otče“.

„Nejsou nablízku lidé?“ zeptal se Ariel.

„Jenom tam za lesíkem, tam bydlí mladý Išvar se slepou matkou.“ Ariel si pomyslil: „To bude asi ten, co jsem ho viděl. Toho se nemusím bát. Dobrý člověk je to. Jak dobře zacházel s buvolem!“

Ariel si odhadl vzdálenost k mangovým stromům a řekl:

„Já vám tedy několik plodů přinesu.“Ani nevstal. Jak seděl, vznesl se z podlahy, vyletěl nad chýši a rovnou k stromům.

Pocit nezvyklé lehkosti ho naplnil.

Poprvé pod širým nebem bez zátěže. V tu chvíli pocítil tak neskonalou radost, že se mu zachtělo si ve vzduchu zazpívat, poskočit si. Když přeletoval starý džambolanový strom, spustil se střemhlav, za letu utrhl několik listů a shodil je dolů, jen tak, z čisté radosti. A když doletěl k mangovému stromu, zakroužil nad velikými těžkými listy, spustil se níž, zůstal viset ve vzduchu, jako by na pevné zemi stál, a sundával z větví oranžově žluté, asi jako husí vejce veliké plody. S několika se pak vrátil „jako vlaštovka“ na verandu. Až vyplašil holuby na střeše a páva u verandy. Nizmat ležel na břiše na rohoži. Lolita seděla na podlaze u rozházených misek, placek a dřevěných podnosů. Zřejmě jí vypadly z ruky. Jen Šarad zářil, smál se a tleskal. Ten jeho přítel je ale pašák. Ten udělal rozruch!

Ariela úplně zmátly dívčiny rozpaky a starcovo ohromení.

„Odpusťte, nechtěl jsem vás polekat,“ řekl.

„Světlo mé, oblažující zrak můj! Světlo mé, občerstvující srdce! Vrchovatá jest ve mně tvoje radost! O, vládče všech říší nebeských! Dopřáls mi účastenství v tvé slávě! O, Višnu, jenž ses převtělil v Rámu a Krišnu! Není-liž mi přáno, aby tvé desáté převtělení spatřily mé zraky, jež v životě neviděly radosti?“ A Nizmat, klečící na kolenou, vztahoval k Arielovi ruce.

„Já. Ale kde, kdepak, Nizmate! Otče! Kdepak, nejsem žádný Višnu, jsem docela obyčejný smrtelník, úplně takový, jako jsi ty! Jenomže dovedu létat. Udělali ze mne létajícího člověka, aniž jsem tomu chtěl. Víš přece dobře, že lidé létají v letadlech, a přece je nemáš za nějaké bohy. A létají i mouchy, kobylky, ptáci.“

Ariel však viděl, že mu stařec nevěří, zřejmě proto, že se nechce zříci radosti, že ho navštívilo božstvo. A snad ani není třeba brát starci tuto radost.

„Tak tedy dobře. Měj mne za koho chceš, ale buď se mnou jako s obyčejným člověkem. Přikazuji ti to! Sedni si zde, ke mně! Lolita ať jenom také s námi klidně posnídá. A vypravuj mi, jak žiješ?“„Bud vůle tvá!“ odpověděl stařec. „Sedni si, Lolito,“ poručil vnučce “Jez a rozvesel své srdce.“

Nizmat začal o sobě vyprávět.

Byl z páriů, a z nejposlednějších. Do žádného chrámu nesměl vkročit, brát vodu z veřejných studní nesměl. Musel sejít z cesty, třeba do bahna a bláta a na mnoho kroků, měl-li potkat člověka z vyšší kasty nebo třeba jen člověka na vyšším stupínku jeho kasty, aby ho neposkvrnil svým dechem nebo i pohledem. Po celý život se svou rodinou jen hladověl. Nejstarší syn, radost jeho očí a útěcha v stáří onemocněl dvacetiletý. Zena zavolala zaklínače a kouzelník celou noc pálil nemocného žhavým železem a zaříkával nemoc. Zlý duch však byl mocnější, a k ránu syn zemřel. Bůh tak chtěl. Na choleru, zimnici a hlad mu zemřela žena, druhý syn, jeho žena a děti. Jediná vnučka zůstala na živu — Lolita. A i ta ztratila muže.

„Lolita je vdova?“ nezdržel se Ariel. „Tak mladá?“

„Už jí bude patnáct. Před třemi roky ovdověla.“

„Ale proč Lolita nechodí v bílém jako všechny vdovy? Proč není ostříhaná? Jak to, že nosí skleněné náramky? Proč jí je příbuzní jejího muže nerozbili?“ zeptal se Šarad. Mnohem lépe než Ariel se vyznal v obyčejích země.

„Jsme příliš chudí a nemůžeme dbát všech obřadů a zvyklostí. A nebožtík Lolitin muž neměl žádné příbuzné,“ odpověděl Nizmat. „Soused Išvar miluje Lolitu,“ při těchto slovech dívka sklopila oči a začervenala se, „a rád by si ji vzal. Ale jeho matka nedovolí, aby si její syn vzal vdovu, jako to teď někdy dělají lidé, co zapomněli na staré zákony. Je slepá a ještě pamatuje doby, kdy každou vdovu zaživa upálili na hranici s tělem zemřelého muže. Ji samotnou měli upálit, ale sáhibové to zakázali. Stařenka však lpí na starém zákonu. Proto je tady u nás tolik vdov,“ povzdechl si Nizmat. „A tak uhasne můj rod.“

0ničem takovém Ariel v Dandaratu neslýchal. Byl by se rád zeptal, zda Lolita Išvara miluje, ale nezeptal se. Snad ze strachu, že by Lolitu ještě víc zmátl, nebo ze strachu, že řekne ano?.

Aby zavedl řeč jinam, zeptal se:

„Co je to tady za rozvaliny?“

„Bývala tu továrna na indigo,“ odpověděl Nizmat. „Majitel byl sáhib, surovec, v modré indigo dovedl proměňovat krev svých dělníků. Bohatě obdaroval našeho rádžu Rádžkumára, ten nám vzal všechnu půdu a dal ji sáhibovi. Nebylo co obdělávat, a aby lidé nepomřeli hlady, museli do továrny. V

továrně zapomněli na kastovní rozdíly. Také jsem v té továrně pracoval. Několik musulmanů ze sousední vesnice, co jim sáhib také zabral půdu, se vzbouřilo. Žádali, aby jim půdu vrátil, ale nic platné to nebylo. Všude se pěstovalo indigo. Sáhib zaměstnával nejen muže, ale i ženy, starce a i osmileté děti. Dělníci umírali jako mouchy. A také sáhib zemřel. Povídalo se, že na zimnici, že ho uštkl had, ale šeptalo se také, že ho zabil jeden musulman. Z obyvatel tří okolních vesnic jsem zůstal naživu jen já s vnučkou a slepá Tara se synem Išvarem. Dělníci, co sem přišli odjinud, zase odešli. Časem pak továrna zchátrala. Teď už to všechno zarůstá křovím a kvítím. Matka příroda léčí své rány. Když sáhib zemřel,“ pokračoval Nizmat, „oznámil rádža, že nám půdu vrací do pachtu. Inu, potřebuje nějaký ten příjem. Teď je tu půdy dost, ale lidí málo. Všeho všudy dvě rodiny. Ale Tara a j á jsme si mohli propachtovat jen dvě políčka, i když je to za babku. Kdybychom mohli spojit svá hospodářství, začít jako jedna rodina.“