Alexander Běljajev - Ariel

Polekal se. Tak tak se nedal do pláče.

„Neboj se, Šarade, to jsem přece já!“ chlácholil ho Ariel.

Šarád padl na kolena. Včera Ariel létal, dnes se z bělocha proměnil v černého drávida. To dokáže jen bůh!

„Vstaň přece, Šarade! Podívej, natřel jsem se hlínou, abych na sebe neupozorňoval bílou barvou pleti. Pamatuj přece, oba jsme psanci, co chodí po cestách a prosí o almužnu.“

„Chodí? Pročpak nelétají? Tolik se mi líbí létat!“

„Jednoduše proto, že když budu létat, lapnou mě jako ptáka a zavřou do klece.“

„Sám je proměň v ptáky nebo psy!“ vykřikl Šarad.

Ariel se zasmál a mávl rukou.

„Pojďme, Šarade!“

Vylezli z doupěte a dali se cestou vymletou nočním lijákem. V jitřním slunci se kaluže třpytily jako dukátové zlato.

Cesta byla lemována živým trnitým seorovým plotem a za ním byl neveliký rybník s hladinou zarostlou vodním rostlinstvem. Černý vousáč stál po pás ve vodě a čistil si zuby rozžvýkaným koncem větévky. Ohlédl se na oba poutníky a klidně pokračoval v ranní toaletě. Naproti nim kráčel urostlý kabulivala, horal, v širokém dlouhém plášti. Na zádech měl pytel a v rukou nesl koše plné hroznů, čerstvých i sušených, a ořechů. Spěchal na vesnický bazar.

Ariel a Šarad odběhli z cesty po způsobu páriů. Padli na kolena a zazpívali. Kabulivala postavil jeden koš na zem a hodil směrem k žebrákům hrozen. Ariel a Šarad se poklonili až k zemi. Kabulivala šel dál. Šarad odběhl pro hrozen, vzal ho a přinesl Arielovi. Uslyšeli skřípění kol a za okamžik potkali káru taženou buvolem. Na buvolovi seděl nahý chlapec s vyholenou hlavou a střapcem vlasů na temeni. V káře ležel stařec. Uviděl žebráky a hodil Šaradovi rýžový koláč.

“Vida, a máme co jíst!“ řekl Ariel.

Posnídali a pokračovali v cestě. Vpředu, v guavovém háji spatřili chýše pokryté drnem. Stěny chýší vymazány hlínou. Na palouku před vesnicí byl bazar. Jako mraveniště. Prodavači ovoce, sýrů, chlazené vody, květinových girland, ryb a sušených bylin se překřikovali, lákali zákazníky. Polonahé děti se tlačily kolem prodavačů hraček, píšťalek z palmového listu, barevných hůlek, dřevěných chrastítek a skleněných panáčků. Pod baelovým stromem seděl Ind, kost a kůže, v obrovském turbanu, nadouval tváře a pískal na píšťalu. Před ním z ploché košatiny vyhlíželi hadi, pokyvující hlavami. V uctivé vzdálenosti od zaklínače hadů se tísnil houf diváků. Vyhublý chlapec s dřevěnou miskou v ruce se prodíral houfem a lidé mu do ní kladli drobounké mince, ne větší než anná. Rupie, kdepak, ty tu nejsou známy. Něco takového se najde jen v kapse těch nejbohatších. Poblíž seděl jiný zaklínač hadů, tlusťoch s černým vousem. Pískal na dlouhou, na jednom konci ztluštělou píšťalu a nadouval tváře až strach, že mu prasknou.

Ženy v květovaných sárí, v čadrách a se zvonivými náramky na rukou a nohou se tlačily a strkaly kolem prodavačů stuh a pestrých látek.

„Lidé dobří, slitujte se! Pomáhej vám bůh! Darujte mi přehršli své hojnosti,“ štkal slepý žebrák s dřevěnou miskou na klíně.

Akrobati metající kozelce, zpěv žebráků, pištění píšťal, víření bubnů, mečení koz, hýkání oslů, křik dětí.

„Náramky, náramky!“ vyvolával prodavač skleněných a měděných ozdůbek. Šaradovi se rozzářily oči. Táhl Ariela za ruku k houfu dětí, obdivujících neumělé hračky. Závistivě okukoval drobounké děvčátko. Zapomnělo na celý svět a pískalo a pískalo na nově koupenou červenou Píšťalku.

Také Ariela celá ta podívaná překvapila a zaujala. Po umrtvujícím tichu a jednotvárném životě v Dandaratu toto oslnivé světlo, mnohohlasý hluk, směsice jasných, jásavých barev, hemžení lidí, žhavý vítr, třepotající se stuhy, řásně sárí a čader, prapory, listí stromů, všechno ho naplňovalo neznámým vzrušením, ze všeho se mu točila hlava. Jako Šarada i jeho omámil život. Náhle odněkud z boční cesty všechen ten hluk a šum přehlušil pronikavý zvuk houkačky automobilu. Celé zablácehé, pomalu si klestící cestu davem, blížilo se k bazaru auto. V něm několik sáhibů, Angličanů v bílých, evropských oblecích.

Ariel se v mžiku vzpamatoval. Pevně stiskl Šaradovu ruku.

Auto zastavilo. Vystoupili z něho dva sáhibové s fotografickými aparáty. Dav se rychle rozestoupil, a uvolnil jim širokou uličku. Hle, míří přímo k Arielovi.

„Za námi,“ zhrozil se Ariel a vlekl za sebou Šarada k lesíku. Ale těžko se prodírali hustým zástupem lidí, a sáhibové už jsou tak blízko. A rozhlížejí se, jako by někoho hledali. Ariel uchopil Šarada a vznesl se s ním do výše.

Výbuch pekelného stroje by byl určitě nezpůsobil takový rozruch. Celý bazar jako by se naráz proměnil v jedinou živou bytost, ječící údivem a hrůzou. Mnozí padli na zem, přes hlavy přehodili oděv a oči si zakryli dlaněmi. Zaklínači hadů vypadla píšťala z rukou, spadla do košatiny, hadi se rozsyčeli a začali se rozlézat. Lazebník nechal zákazníka zákazníkem a s nůžkami i hřebenem skočil do rybníka. Lidé se tlačili a strkali, převrhávali koše a stánky a zalézali pod vozy. Děti divoce tleskaly a vřeštěly.

A sáhibové, ti všichni s ústy dokořán, vyvalenýma očima a ztuhlými obličeji civěli do vzduchu. Když se dav poněkud uklidnil, jeden ze sáhibů, pan Linton, řekl svému průvodci.

„Teď už, pane, doufám, přestanete tvrdit, že levitace neexistuje?“

„Ba věru, Indie je země zázraků a kouzel,“ odpověděl průvodce. „Ovšem. ovšem, jestli jsme nepropadli masové hypnóze. Škoda přeškoda, že se mi to nepovedlo ofotografovat. Ale ohromilo mne to tak, že.“

Pan Linton poslal madraským novinám zprávu o neobyčejné události, jejímiž očitými svědky bylo několik set lidí. Zprávu uveřejnily noviny a redakce k ní připojila tuto poznámku.

„Místo, kde se událost sběhla, navštívil náš zvláštní dopisovatel a vyptal se svědků, kteří potvrdili fakta, která pan Linton uvádí ve své zprávě. Zřejmě jde o mazaný trik nebo o nový bezkřídlý letecký přístroj. V průzkumu této záhady se nadále pokračuje. Kdo je létající muž a chlapec, který ho provází, se dosud nezjistilo.“

Zprávu přetiskly ostatní noviny. Způsobila mnoho hluku a sporů. Indické noviny pokrokové náboženské společnosti „BrahmorSamadž“ se posmívaly lehkověrným.

„Copak ve dvacátém století člověk se zdravým rozumem může uvěřit, že nějaký mladík za bílého dne před zraky davu mohl popadnout chlapce jako sup kuřátko a uletět s ním?“ Připomeňme, že většina očitých svědků byla přesvědčena, že mladík dítě unesl. Naproti tomu časopisům bráhmanských zpátečnických „pravověrných“ sekt se tato neobyčejná historka dobře hodila. Nedělaly stejně nic jiného, než rozněcovaly náboženskou nesnášenlivost. Rozepsaly se o velikých tajemstvích jógů, o levitaci, o zázraku, a líčily neznámého mladíka div ne jako nové vtělení božstva, které sestoupilo na zemi, aby podepřelo upadající náboženství a zahanbilo malověrné.Anglické theosofické časopisy si netroufaly říci, co si samy myslí, vyčkávaly, až jaké stanovisko jim uloží londýnské ústředí. Nicméně se však redaktoři přikláněli k názoru, že v zájmu anglické nadvlády v Indii bude výhodnější podporovat verzi, že jde o opravdový zázrak. Ale nicméně spory a rozepře, které celá věc mezi indickým obyvatelstvem vyvolala, každopádně byly pro Angličany „jevem příznivým“ — vždyť přece čím víc rozporů a svárů mezi lidem, tím snáze jej lze ovládat. Významný bengálský vědec Ragupati na otázku listu „Brahmo-Samadž“ odpověděl vyhýbavě: