Alexander Běljajev - Ariel

Vykřikl. Poznal Madras.

Chabé to bylo s Arielovými životními zkušenostmi a jeho praktickými znalostmi. Ach, jak krutě se zmýlil! Vždyť letoun neletí na sever, naopak, letí na jih, do Madrasu. Ano, ovšem! Vždyť oceán je po levici! Jak se jen takhle mohl zmýlit!

Popadl nic netušícího Šarada a pryč. Naštěstí právě letěli nad hustými bambusovými a třtinovými porosty.

Ohlušeni hukotem motorů nějakou dobu neslyšeli, co jeden druhému říká. Až když hukot v uších ustal, vysvětlil Ariel Šaradovi, proč tak najednou opustili letoun.

„Teď jsme moudřejší, počkáme si, až bude mlha nebo šero, a nepozorovaně se sneseme na letoun, letící k severu. Podruhé už se tak nezmýlím.“

Oba měli hlad, ale z Dandaratu byli zvyklí hladovět. Šarad rozžvýkal několik mladých třtinových výhonků. Ze strachu, aby nepadli do rukou pronásledovatelů, nevyšli z úkrytu. Navečer se zamračilo, v noci pršelo a ráno byla hustá mlha. A tu se náhle z mlhy ozval hukot motorů. Pevně svázáni ručníkem vznesli se do výše. Usednout na křídlo za mlhy bylo obtížné a nebezpečné. Tak tak, že je letoun nesrazil, a když Ariel uhnul, letoun je předstihl. Ariel musel pak napnout všechny síly, aby letoun zase dohnal.

Nakonec se mu to však přece jen podařilo. Opatrně se snesl na křídlo a to se tentokrát jen neznatelně pod ním zachvělo.

Letěli skoro celý den, v příšerném vedru, o hladu a žízni, ale každá hodina, každá minuta je odnášela pryč, dál a dál od nenáviděného Dandaratu a strašného Pearse. Navečer se strhla bouřka. Letoun se kymácel ve vichřici. Propadal se do vzduchových jam a šplhal se na hřebeny vzduchových vln.

Jeden prudký závan větru smetl Ariela s Šaradem s křídla. Na honičku za letounem už Arielovi síly nestačily a snesli se tedy oba. uprchlíci k zemi.

„Tentokrát se nám podařilo uletět hodně daleko, Šarade,“ řekl Ariel.

Už shora viděli rozvaliny dlouhé budovy bez střechy. Přistáli na hromadě sutin v jedné z místností této budovy. Ze všech koutů vyletěla hejna vyplašených netopýrů. Dlouho poletovali, než nastal klid. Uprchlíci si našli kout chráněný před deštěm a větrem a v objetí usnuli. Za rozbřesku Ariel vstal. Vstal tiše, aby Šarada neprobudil. Vylezl průlomem ve zdi a rozhlédl se. Slunce ještě nevyšlo. Chomáče řídké mlhy se plížily po zemi jako noční přízraky, rozplašené prvním závanem jitra. Všechna zeleň byla ověšena těžkými krůpějemi rosy. Smutný byl pohled na šeré rozvaliny obludné budovy. Šeredný ašchový strom s tlustými rozsochatými kořeny vyplnil pukliny ve zděné ohradě. Z kvetoucích křovisk tu a tam trčely další zbytky zdi. Podle dvou polozbořených pilířů se dalo soudit, kde kdysi bývala vrata. Od nich, ke břehu řeky, se táhlo zanedbané šišuové stromořadí. Ve stínu stoletých deodarů bylo vidět řady zarostlých pahorečků, snad kdysi hřbitov.

Mlhou probleskoval rybník s rozervanými břehy. Řinuly se z něho potůčky a ze dna vyrůstaly kořeny obrovského koriandru. Vůně jeho květů naplňovala celý park. Za pomezím parku začínalo neveliké kukuřičné pole a u něho stála malá chýše, krytá slámou. Stěny chýše, vymazané hlínou, ztemněly od lijáků.

V jitřní záři zrůžověla mlha. Zašvitořilo ptactvo, oživla vraní hnízda. V prvních paprscích slunce se rozzářily krůpěje rosy na křovinách jako brilianty. Ariel se zadíval na třpytnou krůpěj rosy. Ta však před očima mizela. Vypilo ji žíznivé slunce. Na Ariela padl smutek. Krása a radost, jak jsou pomíjivé.

Usedl na kámen a zamyslil se.

Avšak pro zvuky a šelesty procítaj ícího dne se nemohl soustředit. Z chýše u kukuřičného pole vyšel stařec jen v dchotě, pobrukoval si nějakou píseň a pustil se do své každodenní práce — vyspravoval chýši čerstvou hlínou, opravoval, co v noci poškodil déšť. Zanedlouho se před chýší objevila dívka v sivé sárí, zřejmě kdysi blankytně modré. Černé vlasy spleteny v copy. V rukou nesla měděné umyvadlo a kotlík. Ariel zřetelně slyšel třesk nádobí a zvonění náramků na rukou a nohou dívky.

Chvíli co chvíli plaše pohlédla směrem k rozvalinám. Arielovi to začalo být divné. Proč, proč jenom se sem tak dívá? Neviděli je lidé, když se s Šaradem snášeli k rozvalinám?

Dívka odběhla k potoku a začala leštit nádobí pískem.

„Pojď, jen pojď sem ke mně, můj milý!“ uslyšel Ariel přívětivé volání. Polekal se. Ohlédl se a závojem řídnoucí mlhy spatřil mladíka. Stál po pás ve vodě na protější straně rybníčka a na břehu nad ním skláněl hlavu veliký buvol s modrýma, poslušnýma očima. A jako by jinochovu volání rozuměl, buvol pomalu sestoupil do rybníčka. Hladina se rozvlnila. Buvol spokojeně frkal a pokyvoval hlavou. Tak tedy proto! Proto se stařec a dívka každou chvíli ohlédali k rozvalinám. A opravdu, nebylo málo těch pohledů, ale ani slůvko.

Mladík buvola umyl, vyvedl z rybníčka a ohlédl se na dívku. Pak poplácal buvola po lesklé srsti a dal se s ním cestičkou, zarostlou trávou. Dívka za nimi vyhlížela, až zmizeli za lesíkem.

„Bratře! Arieli, bratře! Kde jsi?“ rozlehlo se Šaradovo volání. Šarad se probudil a když vedle sebe nenašel Ariela, velmi se polekal a vyběhl. „Ach, tady jsi! Mám strašný hlad! Hlad! Jíst!“ Ariel si všiml, jak dívka, když zahlédla Šarada, upustila kotlík, nechala nádobí nádobím a utekla do chýše. Pod rozevlátou sárí zahlédl statné nohy. Zvonily náramky. Stařec sebou trhl, setřepal si hlínu z rukou a zmizel za dívkou v chýši.

„Tys to ale provedl, Šarade!“ řekl Ariel a vylezl z křoví. „Zpozorovali nás!“

„Odpusť mi to, dado! Ale tolik, tolik jsem se polekal, když jsem tě vedle sebe nenašel.“

„Co teď? Utečeme? Uletíme?“

„Jak chceš,“ zkroušeně odpověděl Šarad. „Ale mám takový hlad. Takový hlad jsem ještě nikdy neměl. Až se mi nohy klepou. Vždyť jsme včera celý den nevzali do úst, a ani v noci. Snad by se u nich našla pro nás hrstka rýže.“

Ariel se zamyslil. Tady, v tomhle zapadlém místě sotva může mít Pears své lidi. A konec konců, uletět lze vždycky. Šarad má pravdu. Musíme si u těchhle lidí vyprosit něco k snědku. Sám měl hlad a cítil se sláb. Takhle vysláblému by se mu těžko letělo.

Zatímco takto uvažoval, otevřely se dveře chýše a na prahu se objevil stařec. V rukou nesl dřevěný podnos, na něm dvě misky a podpaží malou rohožku. Za ním vyhlížela dívka převlečená do nové červené sárí a v rukou držela věneček. Obřadně vykročili, dali se podle kukuřičného pole a mířili k rozvalinám. Stařec šel vpředu, dívka v patách za ním.

Ariel s Šaradem se drželi za ruce a mlčky čekali, co se bude dít. Stařec ušel asi sedmdesát kroků a zastavil se. Dívka mu vzala z podpaží rohož, prostřela ji na zem a stařec postavil na rohož podnos. Pak se oba Arielovi po pás poklonili.

„Vítej, neznámý posle nebes! Dovol mé vnučce, aby se čelem dotkla tvých šlépějí. Požehnej nám. Kdo není z tohoto světa, toho neposkvrní blízkost zavržených. A nejsme-li snad hodni tvého požehnání, učiň nám radost a přijmi od nás krmi, kterou ti z upřímného srdce přinášíme!“ Ariel v prvním okamžiku nepochopil, proč mu stařec prokazuje takovou poctu. A Šarad, hltající hladovým pohledem podnos s jídlem, šťouchl do Ariela a zašeptal:

„Jen poj ď, bratře! Podívej! Pražená rýže s mlékem!“

Ariel vykročil k starci. Ale stařec a vnučka se s úklonami vzdalovali.