Alexander Běljajev - Ariel

„Vědec může vyslovit svůj názor jen o faktech, která sám mohl za náležitých podmínek ověřit. Mohu říci jen tolik, že jsem ještě nikdy v životě nebyl svědkem levitace a že dnešní věda nezná ani pomyslné vysvětlení možnosti podobných jevů.“

Když si Bcharava-Pears přečetl zprávu o příhodě na tržišti, popadl se za hlavu.

„Ariel s Šaradem! Vida, kam uletěli!“ A zmocnila se ho hrůza, jaká bouřka se mu snese na hlavu. Brownlow! Ten bude ale řádit!

A bouřka věru nedala na sebe dlouho čekat.

Ještě ten den večer se Brownlow vřítil k Pearsovi a ředitel Dandaratu dosud nikdy neviděl hlavu indických theosofů tak rozlícenou.

Tak tak, že Brownlow Pearse neztloukl, vyhrožoval, že ho z Dandaratu vyhodí, a strašně mu vynadal.

„To bylo řečí, že na sebe berete všechnu odpovědnost. Teď ji tedy máte, a vyjezte si to! Kde máte ten váš hypnotický řetěz, co drží Ariela pevněji než železná pouta? Co teďka řekneme Bowdenovi a Huzzlonovi? Jak odpovíme londýnskému ústředí? A co si počneme s tím rámusem v novinách? Takový trumf, a pustit si ho z ruky!“

Když Brownlow notně ochraptěl a trochu se uklidnil, Pears řekl:

„Zato teď víme, kde Ariel je. I když ne přesně, alespoň přibližně. Bál jsem se, že uletí dál.

S Šaradem na zádech mu to asi tak nejde. A Šarada on na holičkách nenechá. Však my je chytíme.“

„Chytíme!“ vskočil mu do řeči Brownlow. „Lapneme ptáčky, co uletěli z klece. Na to bychom museli ze všech lovců nadělat létající lidi, jako je Ariel, a to je vyloučeno.“

„Ale vždyť přece na ptáky si lidé vymysleli čihadla,“ namítl Pears.Ariel a Šarad nemohou žít ze vzduchu, musí jíst a pít. A bude-li třeba, rozešleme stovky lidí, slíbíme odměnu venkovanům, upozorníme obyvatelstvo. Přiznávám, že mne Ariel oklamal, přelstil. To je opravdu má vina. Ale kdo by si byl pomyslil, že dovede tak skvěle předstírat, že se dovede tak přetvařovat? Je to má vina. A nebudu litovat ani vlastních prostředků, abych tuto chybu napravil. A Bowden a Huzzlon nám také pomohou. Už jsem je zpravil a dostal jsem telegram, že sem Bowden letí. A až budeme mít Ariela a Šarada zase v hrsti, pak už snadno podplatíme noviny a svědky, a ze všeho se udělá vtip a podvod, pořádná novinářská kachna. A až se na všechno pozapomene.“

„Začneme Ariela předvádět, aby si lidé celou tu historii připomněli. Kdepak, pro Dandarat už je létající člověk ztracen. Ariela a Šarada chytit musíme, to je fakt, ale jen proto, aby se nikdo nic nedověděl o Dandaratu, co vlastně je to za školu. Tu mohou zavřít, a nás.“

„A nás postavit před soud? Tak daleko to, doufám, nepoženou. Londýn by něco takového nedopustil. To by byla ostuda nejen pro indického místokrále, ale pořádný skandál i pro londýnskou vládu. K jakému cíli pracuje Dandarat? Čí vůli tady plníme? Copak si myslíte, že budu mlčet, když mne postaví před soud?“

„Budete.“

„Udám všechno.“

„To neuděláte, Pearsi!“

„Udělám. Pak nemám co ztratit. A v Londýně to zatraceně dobře vědí. Prozradím věci, že užasne celý svět.“

„Pearsi, nezapomínejte, že už než jste našel útočiště v Dandaratu, měl jste všelijaké hříšky za sebou. Nezapomínejte, že byste dnes byl určitě někde na nucených pracích, a kdo vás z toho dostal?

Ušel j ste tomu jen s jednou podmínkou. Že budete na slovo plnit všechny příkazy a mlčet.“

„To pak jsem ušel nuceným pracím jen proto, aby mne tam teď poslali za to, co napáchali jiní? A co vy, vy sám, hlasatel lásky k bližnímu, dobročinnosti a milosrdenství, vy si myslíte, že nevím, co všechno vy máte za sebou? Jen hezky klidně se mnou, vím toho dost a dost. A to ani nemluvím o vaší bohulibé činnosti tady, v Dandaratu. Přece dobře víte, kolik dětí bylo uloupeno rodičům na váš příkaz? A kolik jich tu bylo umučeno, zmrzačeno, kolik jste jich tady dohnali k sebevraždě? A mám na to všechno písemné doklady. A za to všechno bych měl odpovídat j á? Já?“ Oba soupeři se chvíli měřili, jako se při kohoutích zápasech na sebe dívají dva sokové před novým utkáním.

Avšak rozvaha zvítězila. Brownlow důvěrně poklepal Pearsovi po rameni, ušklíbl se a řekl:

„Odpusťme si, co jsme si. Nebudeme se přece přít. Musíme se z toho dostat, Bcharavo, učiteli.“

„Tak je to v pořádku,“ horlivě přitakal Pears.

„A s Arielem zřejmě bude nejlepší, když to skoncujeme.“

„Uděláme s ním konec.“ zpřesnil Pears.

„Až ho dostaneme.“

A začali pokojně domlouvat plán společného postupu.

Ariel vyletěl nad bazar a zamířil k lesu. Ve spáncích bušilo. Šarad se nedržel pevně a ztěžoval let. Aby vzduch tolik nebrzdil, letěl Ariel téměř ležmo a tiskl si Šarada k hrudi. Držel se co možná nad lesy, vyhýbal se zalidněným krajům. Avšak lesy brzy končily. A téměř po samý obzor jen pole a pole. Tu a tam trčely tovární komíny.

Ariel a Šarad viděli, jak lidé pracující na polích zdvihají hlavy, s otevřenými ústy vyhlížejí vzhůru, někteří padají na zem a jiní prchají. Šarad se výborně bavil. Vyplazoval jazyk a klátil nohama. Ariel nemyslil na nic, než aby doletěl k lesům tam vpředu, v dálce.

Znenadání zaslechl za sebou bzukot, jako by nějaký obří čmelák za nimi letěl. Ohlédl se a spatřil letoun. Blížil se, letěl dost nízko a nepříliš rychle. Že by za nimi? Už už se Arielovi chtělo k zemi, ale rozmyslel si to. Přece je Pears nebude stíhat letadlem. A jak by ho ve vzduchu vůbec mohl chytit? Ale není vyloučeno, že si Pears letoun zjednal, aby po uprchlících pátral. A co když lidé z letadla začnou po nich střílet?.

Než si tohle všechno Ariel stačil promyslit, letoun už se velmi přiblížil. Pilot si musel Ariela s Šaradem všimnout. I řekl si Ariel, že vzlétne výš a nechá letadlo podletět. Když bylo letadlo pod nimi, Šarad vykřikl:

„Bratře, spusť se na křídlo!“

V hluku motorů Ariel Šarada neslyšel, ale sám už byl v duchu rozhodnut, že se na křídlo letounu snese. Tam to bude bezpečnější, kdyby lidé náhodou po nich stříleli. Zrychlil, spustil se na trup letadla, ale nepouštěl z rukou Šarada.

Až když se Šarad zachytil za výstupek trupu, uvolnil si Ariel ruce a sám si v duchu poručil usednout na křídlo. Pod tíhou jeho těla se letoun zlehka zakymácel. Teď si konečně Ariel mohl oddechnout. Z

opatrnosti však ještě jednou zbavil své tělo váhy, vznesl se nad Šarada a přivázal si ho k sobě ručníkem. Teď mohli letět jako černí pasažéři.

šarád byl z toho celý u vytržení. Konečně zase mají pod sebou pevnou podložku. Ano, kovový povrch letadla, rozžhavený sálajícím sluncem, pálil ažaž, ale dalo se to vydržet. Hlavně, že letí k severu, směrem k Bengálsku, podél pobřeží Bengálského zálivu. To je výborné.

Mohou uletět hodně daleko, a bez námahy. Pravděpodobně to bude poštovní a osobní letoun na lince Madras — Kalkata.

Jediná věc Ariela znepokojovala. Co udělají cestující, zpozoruj í-li černé pasažéry. Byl neustále ve střehu.

Tak letěli sotva půl hodiny, a tu se u okraje pravého křídla kabiny objevila hlava v pilotské přílbě a brýlích. Arielovi ztuhla krev. Napjatě pozoroval hlavu v přílbě. Což jestli se k tomu objeví ruka s revolverem? Ale hlava rychle zmizela pod křídlem a už se neukázala. Možná, že se tam lidé radí, co mají dělat. Pilot si asi všiml, jak se letoun zakymácel, že se zátěž zvětšila. Na obzoru se objevil maják. Polokulová kupole observatoře. Tohleto Ariel odněkud dobře zná.