Alexander Běljajev - Ariel

„Mám objednat lodní jízdenky?“ zeptal se.

„Sama je objednám, ale nepoplujeme, poletíme.“

„Tak naspěch? Přijde to příliš draho.“

„To je má věc.“

Bowden se zamyslil. Bál se cestovat letadlem. Ale čím dříve budou v Madrasu, tím líp. O tom, že Aurelius uprchl, nebo, jak tam stálo „uletěl“, o tom se nezmínil. Příliš se to vymykalo zdravému rozumu. Možná, že se Pears doopravdy zbláznil. Tím spíš je však bezpodmínečně nutno všechno zjistit tam, na místě.

„Takový podnik nepřijde levně,“ opakoval Bowden. „Je to cesta daleká.“

„Francie? Švýcarsko? Itálie?“ zeptala se Jana.

„Indie,“ odpověděl Bowden.

„Indie!“ vyhrkla Jana. „To opravdu není zrovna blízko.“ Zamyslela se. „Ale co na tom. Tím spíš. Najmu osobní letadlo.“

Bowden se odporoučel a Jana osaměla. Vida, kam Bowden s Huzzlonem jejího bratra uklidili. To není jen tak. Indie! Země s podnebím pro Evropany tak strašným! Země, kde řádí zimnice, mor, cholera, hadi, tygři. To bylo tak asi všechno, co Jana o Indii věděla.Zaběhla do knihovny a pustila se do hledání knih o Indii. Honem honem se chtěla něco dovědět o této tajuplné zemi. Nazdařbůh se probírala v knihách a na přeskáčku hltala stránku za stránkou. Za chvíli z toho všeho měla v hlavě úplný zmatek. Všechno je to tam tak složité, kromobyčejné, nepochopitelné. Směsice ras, kmenů, jazyků, nářečí, kast, náboženství. Snědí árijci, Indové, kávově hnědí Drávidové a ještě tmavší domorodci. Árijské jazyky: hindustánština, bengálština, maráthština; drávidské jazyky: telingánština, tamilština, tibetsko-barmánská nářečí. Přes dvě stě různých jazyků. Kasty. bráhmani-zřeci, kšatriové-vojáci, vajšjové-obchodníci a řemeslníci a šudrové-rolníci; a všechny tyto kasty se ještě dělí v podkasty, kterých je 2378. Kasty dědičných lékařů, cukrářů, zahradníků, hrnčířů, hvězdopravců, šumařů, akrobatů, básníků, tuláků, naříkačů, žebráků, hrobařů, katů, sběračů kravského trusu, bubeníků. A všichni asi nosí zvláštní kroj. Ta pestrost!. „Čisté kasty“

— cukráři, prodavači voňavek, prodavači betelu. Co to je vlastně tenhle betel? Lazebníci, hrnčíři. Všichni na sebe navzájem nevraží, jedni druhých se štítí, jeden druhého se bojí dotknout, aby se neposkvrnil.

Zedníci opovrhují kominíky, kominíci se štítí jirchářů,jircháři pohrdají pohodnými. Už jen svým dechem poskvrňuje pária okolí na vzdálenost 24–38 — 46, i 64 kroků. Nejposkvrnivější dech mají sběrači mršin. Bráhmani, buddhisté, křesťané, mohamedáni. Bezpočet sekt a bezpočet náboženských sdružení. Třiatřicet miliónů bohů. Šest miliónů vdov. Kde se bere tolik vdov? Ano, tady to stoj í. Vdova v Indii nemá právo se podruhé provdat. Mezi vdovami je jich sto tisíc do desíti let a tři sta tisíc do patnácti let. Vdově oholí hlavu, zpřelámou náramky na rukou a nohou, příbuzní zemřelého muže jí vezmou všechny cennosti. Strašný život, napůl vězení, napůl smutek. Pro většinu vdov je tento život nesnesitelný, končí sebevraždou.

O nové Indii, o nových lidech, o nových indických ženách, o něčem takovém se Jana ze svých knih nic nedověděla. Výsledkem byla skličující představa země jako obrovského, zmateného, rozhemženého lidského mraveniště. A někam, mezi tyto stovky miliónů černých, šafranových a kávových mravenců se ztratil její bratr. Janu zamrazilo, nechala knihy knihami a zavolala si telefonem Dotallera.

Ariel sotva popadal dech. Dešťové kapky se slévaly s krůpějemi potu. Cítil, že s břemenem na zádech už daleko nedoletí. Musí si odpočinout.

V nočním šeru se pod nimi černal les a u něho světlalo prostranství. Asi písčina. Snesli se na břeh říčky, k fíkovníku. Kořeny stromu, splývající z větví podél kmene, splítaly se u odenku v černou změť prstenců. Kolem stromu bambusové mlází. V tomto zákoutí si mohou odpočinout. Nikdo je nevidí.

Utrmácený Ariel rozvázal ručník. Šarad seskočil a v tu chvíli ležel na břiše u Arielových nohou. Pokusil se nohy obejmout, vzdát svému zachránci poctu, jako by to byl bůh. Ariel se zarmouceně pousmál, zdvihl Šarada se země a řekl:

„Kdepak, nejsem bůh, Šarade. Oba jsme stejně ubozí psanci. Tady ulehneme a odpočineme si. Uletěli jsme hodně daleko.“

Šaráda Arielova slova dost zklamala. Mít přítele boha by nebylo špatné. Ale na nějaké přemýšlení byl příliš unaven.

Zalezli do spleti kořenů. Že by je mohl uštknout had nebo že by zde mohl být jedovatý hmyz, na to ani nepomyslili. Ariel pečlivě podestlal Šaradovi pod hlavu a chlapec okamžitě usnul, jako když ho do vody hodí.

Ariel, ten přes všechnu únavu ne a ne usnout.

Vítr rozehnal mračna. Na nebi se zatřpytily veliké hvězdy. Měsíc zapadal za černý les. Jako noční přízraky poslední lehounké bílé mráčky přeletovaly kotouč luny. Odkudsi, snad z blízké zahrady, vanula sem neznámá nasládlá kořenná vůně květin. Pronikala hluboko, hluboko v zjitřené srdce a bila na poplach při pomyšlení, že nablízku mohou být lidé.

Nový závan větru svál se země clonu mléčné mlhy.

Arielovi se sevřelo srdce. Zjistil, že vůbec nejsou v neobydleném kraji. Za písčinou se třpytila řeka jako modrá čepel. Světýlka svítilen na loďkách uvázaných v přístavu se zrcadlila v řece, rozechvělá, a všechna tma jako by teď našla útočiště v hustém listoví stromů na protěj ším břehu. Luna zmizela za lesem. A už jenom jakási veliká hvězda, asi planeta Jupiter, jako strážkyně noci mezi nesčetnými vybledlými hvězdičkami střežila spící zemi.

Obraz uklidňoval. Arielovi se začala klížit víčka. Nepustil Šaradovu teplou ruku, stulil se v hadovitém kořání fíkovníku a zdříml.

V polospánku se mu zjevovaly nové země, jakési mlhavé neznámé končiny, kde se pod čistou jasnou oblohou dny podobají široce rozevřeným očím a noci plachým stínům, rozechvělým pod spuštěnými očními řasami, kde nejsou smrtonosní hadi a lidé se navzájem nemučí a nevraždí. Četl někdy někde o něčem takovém? Ano, v knize života, a možná v bengálském básníkovi. Sen ve snu.

Něco ho píchlo do očí. Ariel je otevřel a spatřil starý džambolanový strom s listovím v průzračném šláři jitřní mlhy, prozářeným rudými paprsky vycházejícího slunce. Rosa na bambusovém mlází se třpytila jako zlato.

Odněkud zleva zazněla píseň. Ariel se ohlédl. Mezi kmeny uviděl rybník s kamennými schůdky, spuštěnými do vody. Kolem rybníka kokosové palmy.

Ve vodě nějaký tlouštík, zaujatý ranním omýváním. Rukama si zacpává uši, noří se a vynořuje, jak předpisuje obřad. Vedle něho asi brahman. Jistě se bojí, aby se ani očišťující vodou neposkvrnil, rozhrnuje kolem sebe z hladiny smetí a naráz se potápí. Třetí si ani netroufá vlézt do vody. Namočil si ručník a ždímá si z něho vodu na hlavu.

Někteří zvolna sestupují po schůdkách, jiní si brumlají jitřní modlitbu skáčou do vody z nejhořejšího schůdku. Jedni si na břehu natírají tělo, jiní se z koupacího prádla převlékají do čistých šatů a pečlivě si upravují záhyby, a tam na louce zase jiní trhají květiny. Na vzdáleném břehu rybníka loví kachny škeble pod vodou a čistí si peří. Ariel měl za to, že přistál někde v džungli, avšak hle, všude kolem jsou lidé. Včely tu bzučí, ptáci hlaholí, od řeky je slyšet zpěv. Šarad ještě spí. Ariel zdvihá z rozmáčené země hrudku hlíny a natírá si obličej, krk, ruce a nohy. V dálce, asi z nějakého chrámu, zazněl gong. Známý zvuk Šarada okamžitě probudil. Chlapec vyskočil, rozespale se rozhlédl, zřejmě nevěděl kde je, a spatřil vedle sebe usměvavého jinocha s čokoládově hnědou pletí.