Alexander Běljajev - Ariel

Ale co se nestalo. Ariel na to neřekl ani slůvko, jenom se mračil a vůbec se nenechal vyvést z míry. Janu to ohromilo, dostala strach.

To bylo podezřelé. Zatvářila se provinile, jako by litovala, že se unáhlila, a dokonce se omluvila, že se tak dala unést.

„Ty, ovšem, tím nejsi vinen. Nelze jedním skokem přeskočit z cirkusové arény do aristokratického salónu. A částečně mám vinu na tom i já. Uvést tě do společnosti, na to bylo ještě příliš brzy. Ale nakonec sám všechno pochopíš.“

„Už jsem pochopil. Už všechno chápu.“ odpověděl Ariel. „Neboj se, Jano, už ti neudělám žádnou nepříjemnost. Už je pozdě. Jsem unaven. Dobrou noc!“ A Ariel odešel do svého pokoje. Sestra zůstala v rozpacích.

Ariel se zamkl a dlouho přecházel po místnosti. Pak klidně sebral nejnutnější věci a s malým kufříkem odešel z domu.

Byla mlhavá noc. Na krok nebylo vidět. Ariel zavolal taxi a požádal řidiče, aby ho dovezl do přístavu.

Zaradoval se, když mu řekli, že za hodinu odjíždí veliký zaoceánský parník, obsluhující linku Londýn — Bombay — Madras. Koupil si lístek třetí třídy. Hrozil se pomyšlení, že by měl cestovat ve společnosti lidí, jako je sir Forbes, člen sněmovny lordů, kvůli kterému se s Janou tak nepohodli. Za hodinu obrovská zaoceánská loď odrazila od přístavního můstku k břehům daleké Indie. Lidé, stojící na pobřeží viděli, jak se v husté mlze vzdaluje tmavý, neurčitý kolos, zářící pruhy okrouhlých okének v bocích. V této předjitřní hodině jim parník připadal jako nějaká pohádková obluda, výtvor obraznosti. Potom se ještě nějakou dobu v dálce mihotala chabá světýlka, matnoucí a blednoucí. A nakonec i ta utonula v mlze.

Parník, který odvážel Ariela, zmizel jako sen.