Alexander Běljajev - Ariel

Ariel chvatně otevřel dveře a pozval elegantní dámu dál. Vešla, a jak byla, v přepychovém plášti, mu padla k nohám.

„Jen vy jediný můžete pomoci utrápené matce! Na kolenou vás prosím.“

„Prosím vás, paní, vstaňte. Proboha!. Posaďte se, a klid. Oč jde?“

„Nevstanu, dokud mi neslíbíte, že pomůžete. Můj bože, jaké trápení.“ Znovu se rozeštkala.„Samozřejmě, je-li to v mých silách. Přestože spěchám, mám málo času.“

„O mnoho času vás neoloupím.“

Arielovi se nakonec podařilo dámu přimět, aby vstala a posadila se do křesla. Vyndala z kabelky kraječkou olemovaný, navoněný kapesník, zakryla si oči, rozvzlykala se a začala vyprávět. Pan Binoj je cizinec a asi nezná příšerný mravní rozvrat Ameriky a obludné město New York. Ani bohatý člověk zde nemůže klidně spát. Slyšel pan Binoj někdy o gangsterech? Zná pan Binoj jméno Al Capone? Neslyšel? A takových, jako je Al Capone, těch tu je! Největší američtí gangsteři jsou úžasní boháči. Mají své vily, auta, jachty, a obrovský běžný účet v bance. Policii mají podplacenou a policejní úřady nad nimi drží ochrannou ruku. Gangsteři beztrestně řádí, vylupují banky a za bílého dne na ulici přepadaj í milionáře. Unést milionáře je docela běžná věc, a co je na tom nejstrašnější, mají spadeno na jejich děti. Za dítě žádají výkupné, a když výkupné dostanou, stejně dítě zavraždí. Návštěva si srdceryvně povzdechla.

„Promiňte, že se o tom všem tak šířím,“ pokračovala za chvíli, „ale musím, nelze jinak, abyste mne pochopil a abyste pochopil, že nevím, co si počít. “ Znovu si zakryla oči navoněným kapesníkem.

„Mé jméno je Warrenderová. Já a můj muž jsme jedni z nejbohatších lidí ve Spojených státech. Ale náš největší poklad je náš jediný synek Sam. Teprve tři roky jsou mu. A. uloupili nám ho!. Strašná smrt mu hrozí.“

Paní Warrenderová zavzlykala. Ariela hluboce dojala tato matčina tragédie. „Uklidněte se, paní! Napijte se vody!. Ale čím vám mohu pomoci?.“ Polkla několik doušků a zuby jí cvakaly o okraj sklenky.

„Díky. Hned všechno vysvětlím. Bandité už nám poslali několik dopisů a žádají pět miliónů dolarů. Muž je chtěl okamžitě zaplatit, ale můj bratr ho přemluvil, aby počkal. Jakmile bandité dostanou peníze, mohou Sama. mé robátko. ihned zavraždit.“ Zena se křečovitě zatřásla. „Mark, můj bratr, chtěl získat čas. Doufal, že najde prostředky, jak dítě zachránit. Policii, tu si bandité samozřejmě koupili: ›Děláme všechno, co je v našich silách, ale dosud jsme nenašli ani stopu po zločincích, co vaše dítě unesli.‹ odpověděl nám náčelník. Proto jsme, abych pravdu řekla, vlastně Mark, protože já s mužem jsme ze zármutku úplně ztratili hlavu, proto se Mark obrátil na soukromou detektivní kancelář — těch peněz, co to stojí — a ti už leccos vypátrali. Ba velmi mnoho. Zjistili například, kde mé dítě je. Policie po něm pátrala, nebo dělala, že pátrá, v podzemí města, na periferii, i v horách, a on, robátko mé nešťastné, je tu v samém středu města, ve třiadevadesátém poschodí jednoho z největších mrakodrapu. Kdo by to byl jen tušil?. A teď to hlavní.“

Warrenderová se odmlčela, pohlédla na Ariela a zčistajasna se zeptala:

„Pane Binoji, dovedete létat?“

„Já? Létat? Jak jste na něco takového přišla? Jak se tak můžete ptát?“

„Protože na tom závisí všechno. Ovšem, je to podivné, k neuvěření. Asi si myslíte, že mne všechno to trápení připravilo o rozum? Ale nepřišla jsem na to j á. Jeden z detektivů, o kterých jsem mluvila, člověk na výsost všímavý a důmyslný mi řekl, že dospěl k závěru, že umíte létat. A v tom že je tajemství vašich úspěchů.“

Ariel zrozpačitěl, nevěděl co na to říci. Ale návštěvnice jeho rozpaků nedbala a pokračovala:

„On totiž, pan Toots, ten detektiv, dlouho pozoroval vaše výkony, pořád dělal jakési výpočty, sebral všechny novinové zprávy o létajícím člověku v Indii. jste přece z Indie?. a řekl nám: Jediný člověk, který může vaše dítě zachránit, je pan Binoj. Ovšem, bude-li chtít. Poproste ho!' I řekla jsem si, že sama půjdu za vámi a poprosím vás. “Škubla sebou, jako by se znovu chtěla smeknout na kolena, ale Ariel jí v tom zabránil.

„Prosím vás, jen klidně seďte,“ téměř poručil. „Dovolte, abych si to všechno trochu rozmyslil.“ Čili i tady v Americe už jsou lidé, kteří se dovtípili, že jsem létající člověk. To znamená, že zakrátko to ví kdekdo. Dojde k obrovskému skandálu. Ta bouřka, kterou rozpoutaj í všichni sázkaři, kteří věčně prohrávali! A jakmile bude prozrazeno toto tajemství, bude i po tajemství jeho původu. Nový skandál, a pro Janu! Oč potom jsou ty evropské předsudky lepší než asijské? Jana není taková, o jaké sníval, ale přece jen je to sestra! „Musím odtud prchnout, a co nejdřív,“ řekl si Ariel. Ale jak splnit prosbu paní Warrenderové?

Matka zřejmě počítá s tím, že létající člověk dokáže vletět oknem do bytu ve třiadevadesátém poschodí a vyrvat dítě z rukou banditů. Ale těch lidí, co ho zpozoruj í, až poletí nad městem! Janu, tu by samozřejmě pobouřilo už jen pomyšlení, že má Ariel letět. Ale jinak to nejde, jinak nelze dítě zachránit. Měla by vidět tuhle tvář usoužené matky! Matky malého Sama! Copak lze nedbat matčina soužení?

A vůbec, stejně se to sotva kdo doví, a tím spíš v noci. Vyletí hodně, hodně vysoko, a, konec konců, copak dnes časně ráno neodjíždí? Ale stihne to?

„Rád bych vám pomohl, ale bohužel mám velmi málo času. Nanejvýš dvě tři hodiny. Volají mne.“

„Nanejvýš dvě hodiny,“ zaradovala se paní Warrenderová. „Náš mrakodrap je nedaleko, téměř sousedí s tím, kde je moje robátko v zajetí. Svolujete? Neodmítáte?“ vyhrkla a prosebně se zadívala na Ariela.

Paní Warrenderová vděčně stiskla Arielovi ruku a vyšli spolu z hotelu.

V přepychovém bytě mnohaposchoďového mrakodrapu, kam ho paní Warrenderová dovezla, zastihl Ariel detektiva Tootse, Marka a pana Warrendera, otce uloupeného dítěte. Otec byl úplně zdrcen, takřka apatický. Ani nevstal z křesla, podal Arielovi ruku, mučednicky se pousmál a mdle pokynul Arielovi, aby se posadil. Měl ostré energické rysy a nakrátko přistřižené, na skráních prošedivělé vlasy.

„Děkuji vám, pane, za účast v našem trápení. Promluvte tady s nimi.“ ukázal na Tootse a Marka.

„Já už nemohu. promiňte.“

„Úkol je jednoduchý,“ začal Toots svůj výklad. „Pouze rychle a rozhodně jednat je nutno. Zde máme plán města a tady fotografii mrakodrapu. Křížky označuj í poschodí, byt, okno. Okna jsou stále otevřena. Tady je náčrtek bytu.“

Toots stručně, jasně a seriózně vyložil plán akce.

„Nezachráníme-li dítě dnes, zítra už bude pozdě. Pojďme, ukážu vám, odkud můžete vzlétnout.“ Z rovné střechy, kde měl Warrender zahradu, vznesl se Ariel po svislici. Tak dávno už nelétal! A vychutnával známý pocit volnosti, lehkosti, prostranství, ovzduší. Tohohle se má zříci?. Ach, kdybych tak mohl unést Lolitu do nějaké krásné, svobodné země s čarokrásnými květy. Proč ji neunesl do džungle? Uvil by tam hnízdo v košatém stromu á žil tam s ní a s Šaradem. Ale není kdy snít. Dole klokotá, rachotí cizí, obrovské velkoměsto. A nad hlavou v modrém bezednu oblohy se pokojně mihotaj í hvězdy. Jako by viděl obrovský plán. Ostrov Manhattan, rozdělený v kostečky čtvrtí, s tmavým obdélníkem Central Parku a s Broadwayí, protínající město. Celé pobřeží je ozubeno doky a přístavy. Tamhle široká, černá řeka Hudson odráží nesčetná světla parníků a pobřežních plavidel, Long Island. Socha svobody třímá neuhasitelné světlo. Ulice zaplavené světlem připomínají svítící žhavící mřížku. Jako temné, chmurné útesy trčí do výše mrakodrapy. Všude už je pracovní klid, okna mrakodrapů jsou vyhaslá. Ti, kdo ve dne mrakodrapy oživují, jsou teď doma u svých rodin. Spodní poschodí mrakodrapů a ostatních budov však září světly výkladních skříní a reklam, rudě se odrážejících v protějších sklech. Tu a tam v nejvyšších poschodích se ještě svítí. A tato světla jsou jako obrovské hvězdy, které spadly z nebe, ale nedopadly až na zemi. V dálce pod horizontem se černá hladina oceánu s putujícími hvězdami reflektorů oceánských parníků. Ariel cítí čerstvý vánek od Atlantiku a plnými doušky vdechuje čistý vzduch výšin. Dalo mu dost práce, než našel mrakodrap, poschodí, byt, okno, a snesl se. První okno od rohu. Toots mluvil pravdu. Okno je dokořán a osvětleno.