Alexander Běljajev: Ariel

„Buď zdráva, Lolito!. Vidíš, splnil jsem slib!.“ řekl a rozpačitě přistoupil k dívce. „Přijel jsem. Kde je Nizmat?“

„Dědeček stůně,“ odpověděla Lolita a nespouštěla oči z Ariela. Ariel vběhl do chýše. V nastávajícím soumraku spatřil Nizmata na rohoži. Ariel pozdravil a stařecké oči zazářily radostí.

„Pane! Ty? Lolita měla pravdu! Nemohl jsi zemřít. A přišel jsi. Děkuji ti!“ sotva mluvil. „Vidíš, umírám.“

„Nezemřeš, Nizmate!“ řekl Ariel a stiskl starci ruku.

„Všechno, co se zrodilo, musí zemřít,“ klidně odpověděl stařec. „Zvadlé květiny nesměj í urážet oči, proto se pálí.“

Ariel starce utěšoval. Ne, Nizmat se brzy zotaví. Ariel pošle lékaře, a až se Nizmatovi navrátí síly, pojede do Ameriky s Lolitou a Šaradem. Ariel Lolitu miluje, a chce si ji vzít za ženu. Nizmat se zamyslil, zakryl si oči, pak pomalu pohyboval rukama, jako by něco odháněl. Pak promluvil. Ze Arielovi děkuje za takovou čest. Lolitin osud mu dělá těžké trápení. Lolita řekla, že se za nikoho neprovdá. Vždyť přece stará Tara prohlásila, že syna prokleje, jestli se s Lolitou ožení. A Lolita se už předtím Išvara zřekla, a ten v zoufalství odešel do města a od těch dob se neukázal. Až Nizmat zemře, co jenom s Lolitou bude? Ale bozi, polobozi a sáhibové, to není pro Lolitu.

„Sám Krišna by byl šťasten, kdyby měl takovou ženu!“ rozhorlil se Ariel. Nizmat se mdle pousmál, pootevřel oči, pohlédl na Ariela a řekl:

„Ale může být šťastna žena v tak nerovném manželství?“ Ariel v tu chvíli nevěděl co říci, ale za okamžik už zaníceně Nizmata přesvědčoval, že není důvod, proč by se s Lolitou nemohli vzít. Přitom si však uvědomil, že odvézt Lolitu teď nemůže. Nemůže zde přece nechat Nizmata samotného jen s Šaradem.

„Ještě si o tom promluvíme,“ řekl zarmouceně Ariel a vyšel na verandu.„Lolito,“ řekl Ariel a vzal Lolitu za ruku. „Pošlu lékaře, a dědeček se zotaví. Jenom nevolejte zažehnávače!

Ten Nizmata zavraždí jako zavraždil jeho syna. Musím odjet, ale vrátím se, Lolito. A vezmu vás s sebou. Až se dědeček zotaví, chci, aby ses stala mou ženou!“

Nespouštěl oči z bledé Lolitiny tváře. Byla tak krásná, ale spíš utrpení a úlek než radost se zračily v jejím výrazu. Ariela to zabolelo. Jak rád by, aby tato dívka byla šťastna! „Proč mlčíš, Lolito?“

„Nevím, co odpovědět, můj pane.“

„Ale pověz mi. miluješ mne?“

Dívka tu stála se sklopenýma očima. Ruka její se chvěla v ruce Ariela. „Celou tu dobu na tebe čekala a pořád jen o tobě mluvila!“ vykřikl Šarad. „Pojedeme. Všichni pospolu!“

„Chvilenku, hned jsem zpátky!“ řekl Ariel a odběhl k autu.

„Odpusťte, pánové, ale myslím, že jste mi slíbili trochu peněz?“ začal rozpačitě. „Můj přítel, starý Nizmat, je těžce nemocen, potřebuje nutně lékaře, léky.“

Greeg beze všeho dal Arielovi několik velikých bankovek a připomněl, že mají naspěch. Greega teď peníze pramálo zajímaly. Hlavně už aby odvezli Ariela. A byla-li to pro indickou rodinu suma veliká, podle měřítek amerického cirkusového trustu to bylo úplné nic. Ariel srdečně poděkoval a vzal peníze.

„Jsem to ale hlupák,“ říkal si, když se vracel. „Už dřív jsem si měl říci o peníze a přivézt nějaké dárky. Nizmatovi dýmku a dobrý tabák, Lolitě šálu a náramky a Šaradovi pruhované tričko. To by bylo radosti! Ale pošlu jim.“

„Tumáš, Nizmate, vezmi si tyhle peníze,“ řekl, když se vrátil k starci. “Určitě zavolej lékaře. A lépe jez. Budu vám posílat peníze. Brzy se uzdrav. Na shledanou, Nizmate!“

„Děkuji! Sbohem!“ odpověděl Nizmat. Na schodech přistoupil Ariel k Lolitě a políbil ji na čelo.

„Sbohem, má Lolito! Pečuj tu o Nizmata a Šarada! Budu vám posílat peníze a balíčky a budu vám psát. A brzy se k vám vrátím.“

Lolita, jako v horečce, hleděla do prázdna a řekla: Budu tě čekat. Ale sny pomíjejí. Všechno pomíjí jako sen.!“

Ariel se na ni překvapeně zadíval, pak se usmál a zvolal: Tohle, má drahá, nepomine jako sen!

Cekej mne!“ Vezmi mne s sebou!“ žadonil Šarad.

„Rád bych, kdybys jel, ale nemyslíš, že tu Lolitě samotné s nemocným dědečkem bude velmi těžko?“

„To je pravda,“ povzdechl si Šarad. „Musíme počkat, až se dědeček zotaví, a pak všichni za tebou přijedeme.“

„Sám přijedu k vám.“

Pomalu, smutně se Ariel vracel k automobilu. Auto zahoukalo a rozjelo se.

Ariel odjížděl v hlubokém zamyšlení. Proč je opouští? Proč odjíždí do daleké, neznámé Ameriky?

Co s ním bude? Neměl raději zůstat zde s Lolitou, Šaradem a Nizmatem?. Ale zase by se tu stal bezbranným létajícím člověkem, hříčkou osudu a kořistnických lidí. Sebe i Lolitu by zahubil. Ne, takhle je to správné! Napřed si musí vydobýt svobodu, domoci se pevné půdy pod nohama, všechno se o sobě dovědět, a pak se navrátit k svým přátelům. A potom už s nimi zůstane navždy. A v uších mu stále ještě zněla záhadná Lolitina slova:

„Sny pomíjejí. všechno pomíjí jako sen.!“

Pears a všichni jeho theosofičtí kumpáni se pomalu začali smiřovat s myšlenkou, že Ariela definitivně ztratili. Létající člověk ještě naposled dal o sobě slyšet jako o „zázraku pastora Kingsleye“, který jak tvrdily noviny, byl mazaným reklamním trikem amerického cirkusového trustu. Pak Ariel zmizel. Patrně ho někam zašantročili američtí cirkusáci. Pearsovi bylo jasné, že těm by Ariela těžko vyrval z rukou. To se může podařit leda Bowdenovi. A informoval tedy Bowdena a Huzzlona o situaci:

„Uslyšíme-li vůbec ještě o létajícím člověku,“ napsal Pears, „pak nejpravděpodobněji ze Spojených států, kam také musíte zaměřit své pátrání.“

Jako kočka kráčel Pears po nádvoří Dandaratu do své pracovny. Obloha byla bez mráčku, slunce ještě ani úplně nevyšlo nad obzor a už nesnesitelně pálilo. Čerstvý ranní vánek už utichal. A jako vždycky, jak na nádvoří, tak v budovách, bylo hrobové ticho. Jen oblázky skřípaly Pearsovi pod nohama.

Pearsovo stále nastražené ucho zaslechlo čísi kroky od brány. Prudce se ohlédl a spatřil, že se k němu blíží Ariel. Od té doby, co ho Pears naposled viděl, Ariel zmužněl a měl teď na sobě elegantní bílý oblek.

To by byl Pears věru nečekal! Zaradoval se, ale vzápětí se nastražil. Až poněkud příliš jistým krokem kráčel k němu mladík.

A za ním, v dosti značné vzdálenosti, šli dva gentlemani.Stačí zavolat o pomoc, a přispěchají vychovatelé, dozorci a sluhové. I nasadil tedy Pears výraz příjemného překvapení, jako by až teprve teď Ariela poznal, obrátil se a spěchal mládenci v ústrety. Obě ruce mu podával. Vítej, Arieli! Dobře jsi udělal, že ses sám vrátil!“ A pevně sevřel pravičkou zápěstí Arielovy levé ruky. Už už chtěl stejně přátelsky stisknout Arielovi i pravici, ale Ariel ho předešel a pravičkou ho uchopil v zápěstí levé ruky. A v tomto pevném stisknutí rukou stáli a hleděli si navzájem do očí, a jeden se snažil uhodnout úmysly druhého.

„Aby to čert vzal! Kdo koho z nás teď vlastně chytil?“ v duchu zaklel Pears. Gentlemani, co šli za Arielem, se zastavili a zvědavě pozorovali celý výjev.

„Pojďme třeba ke mně. Tam si můžeme v klidu pohovořit. Nemáš hlad, Arieli? Nejsi unaven po cestě?“ zeptal se Pears a stěží se. ovládal.