Alexander Běljajev - Ariel

„To by mohlo zahubit lidi a zvířata, co žijí na té hoře a v okolí,“ odpověděl Ariel vyhýbavě. Tetička se zamyslila. Tolik toužila po zázracích!

„Tak učiň, ať se odstrčí tenhle stůl!. A můžeš ze mne udělat mladici? Nebo mne přenést do Anglie?. Učiň, ať rozkvete tohle zaschlé poupě. Nebo alespoň žlučových kamínků mne zbav!“

„Není nám dovoleno zbytečně zkoušet Hospodina,“ odpověděl Ariel. Už mu tetička Florencie začínala j ít na nervy.

„Jak to, zbytečně? Žlučové kamínky, ty bolesti! A operace se bojím.“

„Čili bůh vás tresce žlučovými kameny!“

Florencie zmlkla, jala se zpytovat svědomí, rozpomínala se na hříchy, pro které ji bůh mohl potrestat žlučovými kameny. Stejně je s těmihle divotvorci těžká řeč. Co takhle nějakým dárečkem si ho naklonit? A on se urazí a řekne, že je to svatokupectví, kupčení zázraky. Ale co si tak sama zaopatřit takové zrno hořčičné.

„Poslouchej, Bene, nehněvej se, ale třeba bys mi mohl vnuknout trošičku té své víry, alespoň zrníčko?“

„To záleží na vás. Věřte, a budeť podlé víry vaší!“

Tetička Florencie zavřela oči, sevřela pěsti, zčervenala námahou.

„Věřím, že se vznesu! Věřím, hospodine, věřím!“ Vystupovala na špičky. „Zdá se, už! Můj bože, opravdu? To je strašné! Zdá se, ano, vznáším se! Věřím, věřím, věřím!“ Ještě usilovněji zavřela oči. Ariela přešla trpělivost, uchopil tetičku Florencii, posadil ji nahoru na skříň a vyběhl z pokoj íčka. Na schodech div neporazil supícího pastora.

„Pojď ke mně, Bene!“

Pastor odvlekl Ariela do své pracovny, posadil ho do křesla a dlouho pobíhal po místnosti. Nakonec řekl:

„Poslouchej, Bene, jak to děláš?“ Víra má tak činí,“ skromně odpověděl Ariel. Pastor div nevybuchl, ale ovládl se.

„Ukaž nohy!“ poručil Arielovi. Kingsley se nahnul, hekal a důkladně si prohlížel Arielovy nohy. Nohy jako nohy. Po nějakých zpružinkách nebo zařízení na chodidlech ani stopy.

„Nenaučili tě levitaci fakíři?“ zeptal se pastor, třebaže vždycky tvrdíval, že levitace je holý výmysl senzacechtivých turistů. Ale teď by se mu snáz uvěřilo v zázraky fakírů — přece jen mohlo j ít o nějaký mazaný trik — než v zázrak křesťanského boha. „Nevím, co je to levitace,“ prostoduše namítl Ariel. „Inu dobrá, jestli teď klameš mne, klameš boha, a on už si tě sám potrestá, malomocenstvím tě raní. Ale neklameš-li, chceš mu prokázat službu?“

„Celý můj život náleží jen bohu divotvorci,“ odpověděl Ariel. „Dobře, můžeš jít, Bene.“ A když se za Benem zavřely dveře, řekl si pastor:

„Kostky jsou vrženy! Ať se stane, co se má stát! Stejně je to nejlepší východisko ze situace. Využiju Bena, ať je kdokoliv, obrátím na křesťanskou víru spoustu pohanů, napíšu skvělou zprávu a ujedu do Anglie jako slavný veliký misionář. A potom, ať už si tady můj nástupce s tím nějak poradí.“ Už v duchu viděl všechna vyznamenání, která za to dostane — přinejmenším ho nemine povýšení, možná, že i biskupství kápne. Do pracovny se vřítila Zuzana a mávala novinami.

„Otče, vždycky jsem ti říkala, že ten tvůj Ben je dobrodruh! Tady si to přečti! O létajícím člověku!

Samozřejmě o něm.“

„A ten člověk opravdu létá?“

„Letci také létají, mouchy létají, ale nevydávají se za divotvorce!“

„Poslyš, Zuzano! Jestli se chceš co nejdřív vrátit do Londýna, nikomu ty noviny neukazuj, s nikým o Benovi nemluv a do ničeho se nepleť. Snažně tě o to prosím. Jen pár dní to bude trvat, a pak, dávám ti čestné slovo, jedeme do Anglie, a definitivně!“

Ariel už tetičku na skříni nenašel. Zavolala si na pomoc víru, chtěla se lehce snést se skříně, ale spadla a natloukla si kolena. I vyčetla si, že přece jen té víry nebylo dost, a uchýlila se do svého pokoj íka, kam nikdy pro tu proklatou horu nezasvitlo slunce.

Zpráva o zázraku v kostele se roznesla po celém okolí. Vypadalo to, jako by Ariel připravil lidi o rozum.

Tetička nedělala nic jiného, než každou chvíli povyskočila se zavřenýma očima a hned nato vytřeštila oči na rendlík nebo nůžky a sípala: „Vzhůru! Vzhůru! Věřím!“

U kuchyně poskakoval Jones, marně se snažil udržet se ve vzduchu a pokřikoval: „Věřím! Hop!. Nestačí. Ještě víc věřím! Hop! Věřím! Hop! Už určitě víc věřím! Hop!“ Na vesnicích lidé skákali se střech, zkoušeli chodit po vodě, jako zběsilí křičeli: „Věřím!“ Spousta lidí se potloukla, utonula v bažinách.

Ale běda! U nikoho se nevyskytlo víry ani zvící zrna hořčičného. Nebo snad přece jen ta všemohoucnost víry je pouhopouhý podvod? O tom nejhlasitěji mluvili nejhůř postižení. Čas kvapil. Pastor přibil na dveře kostela oznámení, že se bude konat slavnostní bohoslužba v díkůvzdání za seslání zázraku.

Pastor Kingsley triumfoval. Úspěch zázraku překonal všechno očekávání. Pastor denně sloužil díkůvzdání a neveliký kostel byl pokaždé na prasknutí. Pastor se mohl z kazatelny umluvit o moci víry, o všemohoucnosti křesťanského boha, který rázem získal naprostou převahu nad všemi pohanskými božstvy.

To se mu to teď obracelo na křesťanskou víru! Teď to šlo hromadně, po desítkách, po stovkách. A zpráva den ze dne byla skvostnější.

Je sice pravda, že návštěvníci kostela kázání zvlášť pozorně neposlouchali. Všichni bývali jak na trní, kdy už spatří divotvorce. Ariel po každém kázání vystupoval před ohromenými diváky. Novověrci dotírali na pastora otázkami, jak si co nejrychleji „zaopatřit víru“, která hory přenáší, a proč nikdo jiný než Ben zázraky nedělá. Pastor vysvětloval, jak uměl, všechny tazatele odkazoval k trpělivosti, radil, a dokonce i sesmolil cosi jako průvodce k upevňování víry. Lidé si mumlali naspěch naučené modlitby, o jejichž smyslu neměli ani ponětí, a už snili o tom, co si všechno nadělají za zázraky, až si náležitě utvrdí víru. Mimochodem řečeno, většina z nich nesnila ani o přenášení hor ani o tom, že by zastavila běh slunce, ale ten o novém domku, ta o nové sárí, ten si chtěl stvořit buvola, osla, jiný na každý den hrst rýže, jiný si chtěl zázrakem vyléčit nemoc, ale nenašel se ani jeden, který by zatoužil dostat se do království nebeského.Na předvádění zázraku, které bylo nutno přenést před kostel, kam se všichni zázrakuchtiví nevešli, začali se objevovat i Evropané; zpočátku místní sáhibové a pak i cizinci.

Pastor si všiml dvou z nich. Mluvili americkým přízvukem a pastorovi bylo nápadné, že se nezajímali o nic jiného než o Bena. „Asi žurnalisté. Z toho nekouká nic dobrého,“ řekl si Kingsley a dostal strach. A oprávněně.

Jednou se tato dvojice prodrala k Arielovi a bez ohledu na všechen ten hluk a šum kolem řekl jeden z nich Arielovi anglicky:

„Vážený pane, nemohl byste nám věnovat několik minut? Obchodně.“ A co to? Něčeho takového by se byl pastor vůbec nenadál. Ariel odpověděl nejčistší angličtinou:

„K službám, pánové!“ A prodral se s nimi davem k přepychovému americkému autu na cestě. Pastor viděl, jak všichni tři usedli do auta, ale neodjeli. Něco projednávali. A když dojednali, Ariel se s nimi rozloučil a vystoupil z auta.

„S kým jsi to mluvil?“ zeptal se pastor Ariela, když se po předvádění vrátili domů.