Alexander Běljajev - Ariel

„Jonesi! Snídaní panu Kingsleyovi!“ zaslechl pastor hlas své sestry, staré panny, slečny Florencie Kingsleyové.

Do pastorovy pracovny přiběhl indický chlapec s podnosem. Na podnosu stála kouřící konvice kávy, koflík, talířek míchaných vajíček a topinky.

Chlapec byl kmotřenec „tetičky Florencie“ (tak se v domě říkalo pastorově sestře), jmenoval se Páreš a při křtu dostal jméno Jones. Měl na sobě stříbrný pás, který dostal při křtu a kvůli kterému se vlastně dal pokřtít, a na krku křížek a stříbrný amulet po zemřelých rodičích. S amuletem se Páreš-Jones ani za nic nechtěl rozloučit. Pastor pohlédl na křížek a amulet, povzdechl si a pomyslil: „Všichni jsou na jedno brdo. Na srdci křížek i amulet, ale v srdci.“

„Pan pastor je, myslím, zaneprázdněn,“ uslyšel pastor z druhého pokoje hlas své dcery Zuzany. Mluvila s někým hindustánsky.

Kingsley nastražil uši. Co když je to přece jenom nějaký Ind, který poslouchal jeho kázání a zatoužil dát se pokřtít? Pastor nechal snídani snídaní, hodil na pyžamo župan a do haly. Stál před ním urostlý snědý mladík s hezkým obličejem a dlouhými poustevnickými vlasy. Na sobě měl jenom košili a nějaký podivný bílý plášť bez rukávů. Jak se tihle domorodci dokážou nahastrošit!„Jdeš ke mně?“ zeptal se pastor.

„Ano/' odpověděl nevtíravě mladík a sklopil zraky. „Chtěl jsem si s vámi promluvit. Ale zřejmě přicházím nevhod?“

Zuzana, asi dvacetiletá dívka v plátěných šatech a s hlavou olysalou po tyfu, se mračila hned na otce a hned zas na mladíka.

Pastor viděl, že si mládenec s ním přišel docela vážně pohovořit, a pozval ho tedy dál do pracovny.

Nenadálý host o sobě řekl, že se jmenuje Binoj. Je prý Ind, sirotek. Studoval bráhmanismus, buddhismus a korán, ale tahle náboženství ho neuspokojují. O křesťanství ví, ale rád by důkladněji poznal křesťanskou věrouku. Cože se mu na náboženství jeho vlasti nelíbí? Nejhorší je, že se jejich bozi neprojevují viditelně, hmatatelně, že nepomáhají lidem.

Pastor se zamračil a pomyslil si: „Na domorodce je dost vzdělaný a má praktický důvtip. Tohle ďábelské plemeno si žádá znamení, zázraků. S takovými je těžká práce. Ale nicméně mu lze dokázat, že bytí boha se neprojevuje jen zázraky — tyhle zázraky jim ale udělaly! Hlavně však nepustit ho, pokřtít ho stůj co stůj, i kdyby bylo třeba něčeho dražšího než nějaký ten stříbrný křížek. Musím přece ve zprávě vykázat nějaký obrat!“

„Příteli, o tom všem si s tebou promluvím,“ řekl vlídně pastor. „Ale budeme se muset často scházet. Kde bydlíš?“

„Jsem poutník, hledající pravého boha,“ odpověděl host.

Pastor se zamyslil a za okamžik slavnostně prohlásil:

„Zůstaneš u mne, Binoji! Ano, ano! To by bylo, aby se u mne nenašel kout a hrst rýže pro člověka, hledajícího boha! Florencie!“ vykřikl. Přišla šedivá, suchá žena v černých šatech a pastor jí řekl: „Tohle je Binoj. Doufám, tvůj budoucí kmotřenec. Bude bydlit u nás. Zaveď ho do podkroví!“ Tetička Florencie si mladíka zvědavě okoukla a přikývla.

„Pojďme!“

Sotva odešli, přiběhla do pracovny Zuzana.

„Ty, otče,“ hubovala, „ty to s tou svou misionářskou horlivostí přeháníš. Copak to nešlo, aby tenhle tulák bydlel u kostelníka? Vždyť tihle špinaví cikáni jen šíří nákazu. Nestačí, že jsem teď prodělala tyfus, to abych ještě chytla choleru nebo mor!“ Ani vlas nespadne z hlavy člověka bez vůle boží,“ kazatelsky namítl pastor Kingsley, aby skryl rozpaky. Ani jediný vlas! Stejně mám hlavu jako koleno. To si můžeš vykládat z kazatelny. Ale já nechci do domu žebráky!“

Nelze jinak, dceruško, co se dá dělat? Každé zaměstnání má své riziko. Co kdybych byl lékařem? A chodím přece zaopatřovat umírající.

Kingsley jakživ dělal dceři, co jí na očích viděl, ale tentokrát neustoupil a Binoj zůstal. Ariel si už dlouho promýšlel plán. Už v Dandaratu, když z něho udělali létajícího člověka, nejasně vytušil, co s ním asi zamýšlejí. Zřejmě mě chtějí předvádět jako zázrak, aby upevnili víru, náboženství. Ale proč by nemohl této úlohy využít pro sebe? Musí si najít nějaké přístřeší, porozhlédnout se, poznat lidi, možná i sehnat nějaké peníze, aby mohl žít po svém. Další plány už byly úplně nejasné, neustále se měnily, ale vždycky v nich byla Lolita, Šarad a Nizmat. A když pak jednou v noci letěl Ariel nad nevelikým městečkem a uviděl vysokou zvonici, uzrál v něm plán prvního kroku do společenství lidí.

Brzy vycítil, že ho Zuzana nemá ráda. Vyhýbala se mu, na pozdrav neodpovídala. Zato tetička Florencie, které Zuzana přezdívala „misionář v sukni“, držela nad Binojem ochrannou ruku. Každého večera pastor s mladíkem dlouho do noci rozprávěl. Aby bylo podle dcerušky, nezval Binoje k sobě do pracovny a chodil za ním do podkroví, kde Binoj žil po poustevnicku. Neuvěřitelně málo jedl a celé dny proseděl nad Starým a Novým zákonem.

Binojova horlivost a rychlé pokroky pastora velmi těšily a zároveň ohromovaly. Neměl ani tušení, že jeho žák už se dějinám náboženství učil. Byla to takřka jediná věc, kterou ho učili v Dandaratu. Zakrátko Binoje v celé slávě pokřtili a dali mu druhé jméno Benjamin, nebo, jak si to zkracoval pastor a podle něho tetička Florencie, Ben. Nicméně však i po křtu Ben u pastora zůstal, aby se upevňoval u víře a víru upevnil tak, že svého učitele div nepřivedl do hrobu.

Stalo se jedné neděle.

Pastor kázal v poloprázdném kostele o víře, zázracích a o zasahování ruky boží do věcí lidských.

„Bůh je všemohoucí, a nepřichází-li na pomoc lidem, pak jenom proto, že jejich víra není sdostatek pevná, když se k bohu o pomoc modlí. Neboť, zajisté, pravím vám, jak stojí v evangeliu, budete-li mít víru jako zrno hořčičné, díte hoře této: Přejdi odsud tam, i přejde, a nebudeť vám nic nemožného.“

Při těchto slovech Ben-Ariel, sedící v první lavici, znenadání vstal, postavil se doprostřed kostela, pevně sevřel v ruce modlitební knihu, vzhlédl k nebesům a zvolal:

„Věřím, Hospodine, že učiníš, jak věřím! Dej, abych se vznesl!“ A tu všichni spatřili, jak se tělo mladíka zachvělo a vzneslo asi na dvě stopy nad podlahu. V této výši zůstal na chvilku viset a pak se opět zvolna snášel, přičemž děkoval bohu. Pastor se chytil zábradlí kazatelny, aby nespadl. Zsinal, brada se mu třásla. V kostele všechno ztichlo, že bylo slyšet, jak za oknem poletují vlaštovky. Pak se stalo, co svět neviděl. Stěny kostela rozchvěla hysterická, šílená vřava. Přítomní vyskákali z lavic, v šílené panice a s kvílením se jeden přes druhého hrnuli ke dveřím, někteří padli Benovi k nohám,vztahovali k němu ruce, jiní se bili pěstmi do prsou, smáli se a plakali zároveň a křičeli:

„Bůh jest! Bůh jest! Jest!“

Tohle měl vidět Pears! Ani on ani londýnské ústředí si od létajícího člověka zbůhdarma tolik neslibovali!

Ariel stál a rozpačitě se usmíval, jako by si ani neuvědomoval, co se vlastně děje. Pastor zvedl ruku, aby udělal pořádek, ale sám byl bez sebe jako ostatní. Křečovitě mávl rukou, slezl s kazatelny, ale tu mu nohy vypověděly službu a sedl si na zem. V řasnaté sukni a černém čepečku vracela se Zuzana na plavém koníku z ranní projížďky. Zatímco se lidé v kostele modlili a poslouchali kázání jej ího otce, proháněla se pastorova dcera po polích. Paličatá a rozmarná Zuzana nadělala Kingsleyovi mnoho starostí. Domácnost jí nevoněla, nejraději by jen jezdila na lov a neslezla s koně, nebo ochotničila v kroužku Angličanů a pobíhala s fotoaparátem. Z lidumilné tetičky Florencie si tropila jen posměch a říkala věci, že z toho šel mráz po zádech. Indii nenáviděla a toužila po návratu do Londýna. Pastor si vysvětloval rozmary své dcery indickým podnebím, které Evropané tak těžce snášejí, a jejím věkem. „Provdá se, a všechny ty vrtochy ji přejdou,“ utěšoval se pastor.