Alexander Běljajev - Ariel

Všechno se ztápí v sivém rmutu, všude vůkol blesky, dunění, rachot,nenadálé poryvy lijáku, hned shůry, hned zdůli a hned opět zboku. Střetné větry jím točily, převracely ho ve vzduchu, zmítaly j ím jak listem urvaným ze stromu. Voda se hrnula do uší, nosu, hlava brněla.

Nakonec jím smýkl klesající proud vzduchu. Jako by v tu chvíli ustaly déšť i vítr. Padal s nimi. Ale jen zpomalil pohyb, proud vzduchu a vody ho sevřel a níž a níž s ním. Nečekaně uviděl pod sebou zemi. Ale ne, to přece není, nemůže být země! Vždyť je to nekonečné moře, třpytí se ve světle blesků. Cyklon ho zanesl nad oceán?. Ale ne, oceán to není! V zásvitu blesku zahlédl Ariel plovoucí vršky stromů, střechy. Povodeň!

A najednou zlatý paprsek už téměř zapadajícího slunce osvětlil jakýsi ostrůvek. Tam! Děj se co děj!

Ariel se větrem prodírá k ostrůvku. Vidí chýše ubohé vsi. Mračna opět pohltila slunce, ale uragán už se vzdálil, vítr se utišil, jenom pořád ještě lije jako z konve, i když už ne tak prudce. Ariel takřka padá k besídce, zarostlé liánami. Vedle sebe slyší chrčivý dech. Od deště lesklá, namodralá srst, boky se dmou, buvol. Asi sem zdaleka připlaval a leží tu vyčerpán bojem se záplavou.

Ariel si trošičku oddechl a přes kaluže plné žab, po kolena v blátě jde vymletou cestou k lidským obydlím. V posledních poryvech větru skřípou bambusy.

Chýše. Povodeň odnesla hliněný plot a sloupky od branky. Vyvrácená tu leží opodál.

Dvorek je zarostlý trávou. Drnová střecha domku probořena. Ariel vystoupil na verandu, vyplašil ještěrku, vstupuje do domu. Po podlaze tiktik ťapkají škorpióni. Stěny domku jsou sametové plísní. Uzounké schody vedou na střechu.

Vkoutě nahý stařec, jako by ani ne člověk, spíš socha — tak nehybně sedí, oči do země, v hlubokém zamyšlení. Kostra potažená kůží, dlouhé bílé vousy.

„Saniasi!“ zavolal Ariel.

Hodnou chvíli to trvalo, než se stařec vytrhl z rozjímání, zdvihl hlavu, pohlédl na Ariela nevidomýma bledě modrýma buvolíma očima a zazpíval:

„Radost nalezení nekonečného v konečném!. “

A znovu sklopil oči.

Zde Ariel nemůže najít ani pomoc ani přístřeší. Odchází.

Zatím se úplně setmělo. Ariel prošel vesnicí a zjistil, že je polozbořená a liduprázdná. Jen v jedné chýši, osvětlené blikavým kahancem, potácely se čtyři bílé přírazky — omyvačky mrtvého. Ariela se náhle zmocnil pocit takové osamělosti a opuštěnosti, že se rozplakal, snad poprvé od dětství, když mu člověk v černém rozdupal hračky.

Přestože už začínala noc, vyletěl do výšky, rozletěl se nad zaplavenou mrtvou rovinou a snažil se nepohledět dolů.

Poslední mraky rychle mizely za obzorem.

Před Arielem, na bezedné modři noční oblohy se zatřpytila jasná hvězda. Zamířil k ní jako k majáku.

K hvězdám! Dál od země a lidí.

Ariel procitl pod stropem polozbořeného chrámu a hodně dlouho mu trvalo, než se rozpomněl, kde vlastně je. Brzy však si vzpomněl na mrtvou, zaplavenou pustinu a hvězdy, co se v ní odrážely. Letěl nad ní dlouho, velmi dlouho, skoro celou noc nad ní letěl. Na obzoru nad třpytnou tmavomodrou hladinou vody se ukázal černý proužek lesa. Břeh! Tam si odpočinu! Ariel ještě víc zrychlil.

Když doletěl nad kraj lesa, byl tak unaven, že ani nehledal suché místo, snesl se k velikému košatému stromu a usadil se v něm jako v hnízdě. Hlavu si opřel o větev a v tu chvíli usnul. Když ho probudily první sluneční paprsky, s údivem zjistil, že visí ve vzduchu opodál stromu. Zřejmě se ve spánku nevědomky snesl a vzdálil od opory, avšak když usínal, nevrátil svému tělu tíži, a proto nespadl na zem a zůstal ve vzduchu. Věru užitečný objev! Může spát ve vzduchu. A tato možnost se mu velmi hodila.

Všecičko vůkol halil hustý opar prozářený nachově oranžovými paprsky vycházejícího slunce. Ve větvích už švitořilo ptactvo a vřískaly opice. A dole, u tlustých rozsochatých kořenů stromů se slunila obrovská kobra. Tak spadnout ve spánku na zem, zle bylo s ním!

Kobra se napila vody z kaluže, zdvihla hlavu do výšky třetiny délky těla, kývala hlavou, rozhlížela se a zahlédla v trávě pestré ptáče.

Arielovi svitlo, co opeřenci hrozí, a chtěl ptáče vyplašit. Kobra se však jako blesk vrhla na svou oběť a pozřela ji. Ptáče ani nepísklo.Takhle mě chtěl dostat Pears,“ pomyslil si Ariel. „Ale kobra má hlad, proč však Pears?“

Avšak také Ariel měl hlad. I on se musel ohlížet po něčem k snědku. Znovu se vznesl nad vrcholky stromů a zjistil, že je na okraji divoké džungle. Kam oko dohlédlo, jako vlny na zeleném moři bylo vidět jen a jen shluky obrovských stromů. Ariel zaletěl nad toto moře zeleni. Vprostřed lesní holiny spatřil rozvaliny chrámu s hrubě vytesaným sloupovím, obrostlým liánami. Všude kolem hustá křoviska.

Nebylo by špatné se tu usadit. Ariel se snesl otvorem v polozbořené střeše. Vlahý, zatuchlý vzduch. Střecha ještě úplně nespadla. Zde se může ukrýt před nepohodou a lijáky. V koutě, v nezbořené části chrámu stála černá socha Indry, sedícího v křesle. Bůh, vytesaný z kamene, asi trojnásobné velikosti dospělého člověka, seděl zde s dlaněmi na kolenou, jednu nohu na zemi, druhou pod sebou. Oči přimhouřeny. Na hlavě kuželovitá mitra, na krku náhrdelník. Po obou stranách bůžci velikosti člověka.

Na klíně Indry si může ustlat z chrastí, listí a mechu.

Socha byla v úzké, dlouhé chrámové lodi. Po pravé straně stála dlouhá řada sloupů, oddělujících sousední chrámovou loď s nízkým klenutým stropem, kdežto pravá strana byla téměř úplně otevřena, klenbu podpíraly jen čtyři čtverhranné sloupy. Tudy sem může divoká zvěř. Ale což ho všude neobklopuje divoká zvěř?

Ariel vyletěl z chrámu a začal poletovat ze stromu na strom jako včela, hledající medonosné květy. S radosti zjistil, že celý les oplývá jedlými plody všeho druhu. I pramen našel nablízku. Chrám zde nepostavili zbůhdarma! Břehy říčky byly rozdupány divokou zvěří. Zřejmě sem chodí pít. K večeru se Ariel nastěhoval do nového obydlí. Snesl si i nevelikou zásobu ovoce pro případ nepohody, a dokonce už měl i ustláno na klíně Indry. Ale ještě se ani nezačalo stmívat a Ariel poznal, že není jediným obyvatelem tohoto chrámu. Krom spousty škorpiónů, ještěrek a netopýrů, které tu zpozoroval už během dne, měli v těchto troskách své obydlí i hadi. Slézali se sem po denním lovu a svíjeli se tu v klubka,aby jim nebylo zima. Zakrátko celá podlaha byla samé klubko. Hadi syčeli, ukládali se k nočnímu odpočinku. Rezati netopýři, živící se plody, poletovali tu v mračnech a nemálo z nich přivítalo nového obyvatele úderem křídel. Někteří sletovali až nad podlahu a plašili hady. To bylo sykotu. V tak nebezpečném sousedství bezpočtu hadů to nebude zvlášť bezpečné ani na klíně Indry. I vzpomněl si Ariel na svůj ranní objev a rozhodl se, že bude spávat na stropě, nad hlavou boha. Zpočátku ho probouzel řev šelem a skřek nočních ptáků, ale brzy přivykl. Arielovi začal v džungli nový život. V prvních dnech žil jenom radosti, že svým pronásledovatelům uprchl tak daleko. Oč lépe je žít s divou zvěří a hady! Jenom pokaždé zvečera, když usínal, padal naň pocit osamělosti, osiřelosti, a vzpomínal na své nemnohé přátele, na Lolitu, Nizmata, na Šarada. Ale pomýšlet na návrat k nim je ještě brzy. Musil vyčkat, až se Pears vzdá všech pokusů Ariela vyslídit, až se přesvědčí, že tentokrát zmizel beze stopy.